ECLI:CZ:US:2019:3.US.1796.19.1
sp. zn. III. ÚS 1796/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BRUDRA s. r. o., sídlem Jemnická 312/17, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2019 č. j. 28 Cdo 4541/2018-260, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018 č. j. 72 Co 103/2018-221 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. října 2017 č. j. 15 C 134/2015-182, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Jana Koblihy, Stanislavy Koblihové a Stanislavy Poulové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 15 C 134/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2017 č. j. 15 C 134/2015-182 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků částku 214 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky v roční výši 8,05 % za dobu od 3. 10. 2015 do zaplacení (I. - III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Obvodní soud měl za prokázané, že vedlejší účastníci jsou spoluvlastníky pozemků každý s podílem id. 1/18 a stěžovatelka tyto pozemky bez právního důvodu užívá pro zajištění provozu v komerčním areálu, jehož součást tyto pozemky tvoří. Za užívání pozemků v období od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2014 zaplatila stěžovatelka každému z vedlejších účastníků částku 17 836,23 Kč, přičemž obvyklé nájemné na předmětných pozemcích pro období od 1. 8. 2013 do 31. 7. 2015 (24 měsíců) činilo dle zadaného znaleckého posudku v souhrnu částku 4 500 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že každý z vedlejších účastníků je vlastníkem ideální 1/18 předmětných pozemků, připadá na každého z nich za žalované období částka 250 000 Kč. Stěžovatelka dosud každému z vedlejších účastníků za žalované období uhradila částku 17 836,23 Kč a nadále jí tedy zbývá každému z vedlejších účastníků uhradit částku 232 163,77 Kč. Vzhledem k tomu, že vedlejšími účastníky požadovaná částka je nižší, než na kterou by jim s ohledem na závěry znaleckého posudku vznikl nárok, dospěl soud k závěru, že žalobní požadavek (zaplatit každému z vedlejších účastníků částku 214 000 Kč) je oprávněný a žalobě vyhověl.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2018 č. j. 72 Co 103/2018-221 rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud uvedl, že zpochybňuje-li stěžovatelka výlučně závěry obvodního soudu o stanovení výše obvyklého nájemného, která je určující pro posouzení výše náhrady za stěžovatelkou jinak nezpochybňované bezesmluvní užívání předmětných pozemků, je nutno zdůraznit, že otázka zjištění výše obvyklého nájemného není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou. Na rozdíl od stěžovatelky je městský soud přesvědčen, že obvodní soud za účelem zjištění výše obvyklého nájemného předmětných pozemků za posuzované období vedl podrobné dokazování a zjištění, k nimž dospěl, jasně, srozumitelně a přezkoumatelně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku, přičemž jím učiněný závěr o skutkovém stavu věci odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů prováděného dle zásad logického myšlení, kdy soud je povinen nejen hodnotit každý důkaz jednotlivě, ale i všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Správným pak městský soud shledává i vlastní právní posouzení, jemuž rovněž neměl co vytknout, neboť obvodní soud v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), na danou věc zcela přiléhavě aplikoval příslušná hmotněprávní ustanovení upravující vypořádání nároků z titulu bezdůvodného obohacení, když dle i nadále použitelné judikatury platí, že užíváním cizí věci bez právního důvodu dochází k bezdůvodnému obohacení uživatele na úkor vlastníka věci, kterému pak náleží peněžitá náhrada ve výši obvyklého nájemného vynakládaného na užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek.
4. Taktéž Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatelky v usnesení uvedl, že zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění. Obvodní soud přitom dle Nejvyššího soudu podrobně odůvodnil, proč vycházel při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé stěžovatelce užíváním pozemků v podílovém spoluvlastnictví (mimo jiné) vedlejších účastníků v rozhodném období ke komerčním účelům právě z tohoto znaleckého posudku, a nikoliv ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, obchodní společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o., předloženého stěžovatelkou. Nejvyšší soud konstatoval, že zpochybnila-li stěžovatelka v dovolání jen hodnocení důkazů obvodním soudem a z toho vyplývající skutková zjištění soudu (stran určení hladiny obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků v daném místě a čase), která městský soud převzal a ztotožnil se s nimi, a na nichž pak soudy obou stupňů založily svůj závěr o výši náhrady za bezdůvodné obohacení, nelze než uvést, že samotné hodnocení důkazů, včetně důkazů znaleckými posudky účastníky předloženými, se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nelze zpochybnit uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 tohoto zákona.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že obvodní soud nekriticky převzal námitky a argumentaci vedlejších účastníků k posudku znaleckého ústavu, obchodní společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o., předloženému stěžovatelkou, aniž by znalce v řízení vyslechl, a naopak nevzal v úvahu námitky stěžovatelky k posudku Ing. Jana Beneše, který byl ve svých závěrech ohledně výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemků rozporný se závěry posudku předloženého stěžovatelkou. Stěžovatelka postup soudu považuje za nesprávný, neboť měl-li soud pochybnosti o metodě zpracování znaleckého posudku, bylo jeho povinností požádat zástupce znaleckého ústavu o vysvětlení podle §127 odst. 2 o. s. ř. Opačný postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Stěžovatelka je názoru, že pro danou věc je důležitá historie vlastnických vztahů v rámci areálu, kdy v době výstavby skleníků v sedmdesátých letech minulého století s pozemky hospodařil Státní statek hlavního města Prahy, vystavěl na nich skleníkový areál Radotín, který byl po roce 1989 předmětem privatizace. Při privatizaci tento areál nabyla od Pozemkového fondu České republiky stěžovatelka s tím, že šlo o zemědělsky využívané pozemky, které byly součástí zemědělského půdního fondu. Spoluvlastníci předmětných pozemků odmítali pozemky vlastnicky majetkoprávně vypořádat, resp. tyto odprodat, a tento jejich postoj trvá dodnes. Obecné soudy ani znalec Ing. Jan Beneš se dle stěžovatelky nezajímali o to, jaké jsou uzavřeny nájemní smlouvy v daném areálu. Jak přitom vyplývá i ze zákona o oceňování majetku, případná výše nájmu by se měla odvíjet od existujících nájemních smluv v dané lokalitě. Taktéž stanovisko Ministerstva financí, založené ve spise, potvrzuje, že znalci mají vycházet při oceňování pouze z uskutečněných prodejů a uskutečněných nájmů. Stěžovatelka upozorňuje, že výše bezdůvodného obohacení stanovená v posudku znalce Ing. Jana Beneše se rovná několikanásobně vyššímu nájmu, než stěžovatelka dosahuje z pronájmu skleníků včetně motokárové dráhy. Platby takového bezdůvodného obohacení jsou pro stěžovatelku neúnosné a likvidační. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na rozsudek městského soudu ze dne 5. 2. 2019 č. j. 35 Co 6/2019-175, jehož předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy žalobce opakovaně odmítal návrhy na prodej předmětných nemovitostí/pozemků, a z dokazování vyplynuto, že je pro něj příznivější pravidelné generování plateb bezdůvodného obohacení. Soudy shledaly nárok žalobce za dané situace za rozporný s dobrými mravy a odepřely mu tvrzené právo na úhradu bezdůvodného obohacení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatelky nenastal.
9. Podstatou posuzované věci je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým soud stanovil výši obvyklého nájemného, která je určující pro posouzení výše náhrady za užívání podílů pozemků ve vlastnictví vedlejších účastníků stěžovatelkou.
10. Z obsahu napadeného rozsudku obvodního soudu vyplývá, že obvodní soud při hodnocení výše obvyklého nájemného předmětných pozemků za žalované období vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Beneše, který byl v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 343/2009 ustanoven soudem, přičemž při vypracování znaleckého posudku předloženého vedlejšími účastníky v současném řízení tento znalec použil shodnou metodu a dospěl k tomu odpovídajícím výsledkům - nájemné se na předmětných pozemcích jen mírně zvýšilo oproti období posuzovanému v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 343/2009, což odpovídá vývoji na trhu. Obvodní soud zdůraznil, že v řízení sp. zn. 43 C 343/2009 byla přitom soudy všech tří stupňů aprobována znalcem Ing. Janem Benešem použitá metoda pro výpočet výše obvyklého nájemného předmětných pozemků, tedy kombinace metody porovnávací a výnosové, a soudy nevyslovily žádné pochybnosti ani proti volbě komparátorů či nepoužití korekčních činitelů. Oproti tomu posudek znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals, s.r.o., který dospěl k podstatně odlišné výši obvyklého nájemného, použil výhradně metodu porovnávací, bez zjevného důvodu zvolil jako komparátory i pozemky mimo hlavní město Prahu, jejichž hodnotu pak výrazně snížil pomocí tzv. korekčních činitelů, a nadto v rozporu se závěrem soudů o charakteru předmětných pozemků část těchto pozemků posoudil jako zemědělskou plochu.
11. Ze shora konstatovaných závěrů je zřejmé, že se obvodní soud nedopustil stěžovatelkou namítaných pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, jakým způsobem účastníky předložené znalecké posudky zhodnotil. Soud přitom postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Ústavní soud se neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelky, že obvodní soud pouze převzal argumentaci vedlejších účastníků k posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals, s. r. o., a s námitkami stěžovatelky se nevypořádal. Jak obvodní soud, tak městský soud se zabývaly námitkami stěžovatelky proti vedlejšími účastníky předloženému znaleckému posudku, které vznesla jak při jednáních před obvodním soudem či městským soudem, tak ve svých podáních těmto soudům. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku k tomu uvedl, že obvodní soud za účelem zjištění výše obvyklého nájemného předmětných pozemků vztahujícího se k posuzovanému období vedl podrobné dokazování, a okolnost, že stěžovatelka nabízí jinou verzi možného hodnocení provedeného dokazování, kterou navíc vytrhává ze souvislosti s ostatními výsledky dokazování, nepostačuje ke zpochybnění správnosti napadeného rozsudku. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že obvodní soud určil výši bezdůvodného obohacení pouze s odkazem na to, že v předcházejícím řízení sp. zn. 43 C 343/2009 vedeném proti stěžovatelce jiným ze spoluvlastníků pozemku soud rozhodoval dle znaleckého posudku vypracovaného stejným znalcem Ing. Janem Benešem. Obvodní soud sice v napadeném rozsudku konstatoval, že by neodpovídalo §13 občanského zákoníku ani obecnému principu, podle něhož je stejné případy třeba posuzovat stejně, pokud by vedlejším účastníkům jako spoluvlastníkům předmětných pozemků náležela náhrada v odlišné výši oproti dalšímu spoluvlastníkovi Tomáši Sojkovi, který byl žalobcem v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 343/2009, za zásadní však označil obvodní soud rozdílné metody uvedených znaleckých posudků pro stanovení výše obvyklého nájemného, tedy na jedné straně kombinaci metody porovnávací a výnosové, kdy znalec vyšel ze srovnání s cenami pronájmu u většího počtu pozemků (celkem 10 pozemků v městských částech Prahy - Ruzyni, Uhříněvsi, Malešicích, Hostivaři, Hodkovičkách, Počernicích, Modřanech a Strašnicích), a na druhé straně výhradně metodu porovnávací, kdy byly zvoleny jako komparátory i pozemky mimo hlavní město Prahu, jejichž hodnota byla výrazně snížena pomocí tzv. korekčních činitelů, s tím, že část těchto pozemků byla v rozporu se závěry soudů o charakteru předmětných pozemků posouzena jako zemědělská plocha.
12. Nesouhlasí-li stěžovatelka se způsobem, jakým obvodní soud provedené důkazy vyhodnotil, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry - pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
13. Ústavní deficit Ústavní soud nezjistil ani v napadeném usnesení dovolacího soudu, podle kterého v posuzované věci nešlo o případ, kdy by měl soud o znaleckém posudku (Ing. Jana Beneše) pochybnosti, oproti posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals, s.r.o., u nějž srozumitelně vysvětlil, proč z jeho závěrů nevycházel. Nejvyšší soud tak měl postup krajského soudu za souladný se svou judikaturou, podle které má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002 sp. zn. 33 Odo 325/2001). Nejvyšší soud následně s odkazem na svou judikaturu vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným, neboť samotné hodnocení důkazů, včetně důkazů účastníky předloženými znaleckými posudky nelze zpochybnit uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud proto nemůže než konstatovat, že za situace, kdy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
14. Na výše uvedeném nic nemění ani stěžovatelkou tvrzené skutečnosti týkající se přístupu vedlejších účastníků k využívání pozemků, či argumentace stěžovatelky o likvidační výši vedlejšími účastníky požadovaného bezdůvodného obohacení. Situaci stěžovatelky, kdy se na předmětných pozemcích nachází skleníkový areál, který stěžovatelka komerčně využívá, přitom není srovnatelná se stěžovatelkou poukazovanou věcí (projednávanou před městským osudem pod sp. zn. 35 Co 6/2019), ve které šlo o nárok na peněžitou náhradu za bezesmluvní užívání pozemku, který je užíván jako ostatní komunikace, žalobce je z užívání pozemku vyloučen a nedostává se mu žádné náhrady. V takovém případě městský soud dovodil, že žalobce nemohl očekávat po převodu pozemku do svého vlastnictví změnu jeho účelového určení tak, aby se pozemek mohl stát skutečným předmětem výkonu vlastnického práva, a s ohledem na skutečnost, že hlavní město Praha vyjádřilo ochotu poskytnout žalobci za odkup pozemků cenu, za který pozemek vydražil, soud měl uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení za výkon práva odporující dobrým mravům podle §3 odst. 1 resp. §2 odst. 3 občanského zákoníku.
15. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu