ECLI:CZ:US:2019:3.US.1821.18.1
sp. zn. III. ÚS 1821/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., t. č. ve Věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou, sídlem Svornosti 86/2, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 3 Tdo 197/2018-29 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2017 č. j. 3 To 81/2017-651, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 12. 2016 č. j. 1 T 83/2016-537 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a podle §206 odst. 4 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. Podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku se stěžovatel trestného činu dopustil v podstatě tím, že si v blíže nezjištěné době mezi měsíci září 2014 a leden 2015 přivlastnil osobní motorové vozidlo zn. Audi Q7 (blíže označené ve výroku), svěřené mu zaměstnavatelem J. P., soudním exekutorem Exekutorského úřadu v K., a určené k užívání jako referentské vozidlo, při ukončení pracovního poměru je zaměstnavateli nevrátil a naložil s ním nezjištěným způsobem, čímž majiteli vozidla obchodní společnosti ŠkoFin, s. r. o., způsobil škodu nejméně 1 010 886,73 Kč.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny ve vadně zjištěném skutkovém stavu, majícím původ v nesprávném hodnocení důkazů. Má za to, že údaj, který uvedl ve své výpovědi (měsíc převzetí vozu), nemůže být důvodem pro jeho odsouzení. Uvádí, že původně označil za měsíc vrácení vozu září 2014, následně jej u hlavního líčení upřesnil na říjen 2014. Soudy nevzaly při hodnocení důkazů v potaz, že někteří svědkové z řad pracovníků exekutorského úřadu vypověděli, že stěžovatele viděli s vozem jezdit ještě v říjnu 2014, přesto byl uznán vinným s tím, že se měl zpronevěry dopustit v blíže nezjištěné době počínaje měsícem září 2014. Jediným důkazem, vyvracejícím jeho obhajobu o vrácení vozidla během října 2014 je výpověď svědkyně Ch., soudy však nevyhodnotily věrohodnost této výpovědi s ohledem na výpovědi dalších svědků. Uváděl-li J. P. ostatním zaměstnancům úřadu a následně orgánům činným v trestním řízení, že stěžovatel vozidlo nevrátil, i jeho tvrzení bylo nutné pečlivě hodnotit a poměřovat s ostatními důkazy, což však soudy neučinily, zejména se nezabývaly jeho "zájmem na ztrátě vozidla" vzhledem k jeho špatné finanční situaci. Poukazuje přitom na rozpory v jeho výpovědi a na okolnosti, které výpověď tohoto svědka zpochybňují (časový odstup mezi údajnou ztrátou vozidla a řešením jeho ztráty, účelové oznámení ztráty či krádeže vozidla J. P., aby se vyvázal ze závazku platit leasingové splátky, neboť do prodlení s jejich placením se dostal již v létě 2014 a od té doby opakovaně porušoval platební kalendář, nestandardní přístup P. a jeho nečestné a neprofesionální jednání v exekutorském úřadu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti skutkovým závěrům soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana práv, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním" nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde přitom o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky.
11. Obhajoba stěžovatele byla založena na tvrzení, že předmětné vozidlo svému zaměstnavateli vrátil, přičemž v přípravném řízení uvedl, že se tak stalo v září 2014, kdy se vrátil z Exekutorské komory v Brně, u hlavního líčení, zřejmě v reakci na výpovědi svědků a objektivní zjištění, pak upřesnil, že vozidlo vrátil na přelomu září a října 2014. Podává-li se ze skutkové věty výroku o vině rozsudku okresního soudu, že si stěžovatel vozidlo přivlastnil v blíže nezjištěné době mezi měsíci září 2014 a leden 2015, při ukončení pracovního poměru (v lednu 2015) je zaměstnavateli nevrátil a naložil s ním nezjištěným způsobem, tato skutková zjištění nevycházejí pouze z údaje o odevzdání vozidla, který stěžovatel uvedl v přípravném řízení, ale zohledňují i jeho tvrzení z hlavního líčení, že k tomu došlo později. Nelze se proto ztotožnit s jeho námitkou, že byl odsouzen na základě údaje, který uvedl v přípravném řízení.
12. Jak se podává z odůvodnění rozsudku okresního soudu i napadeného potvrzujícího usnesení krajského soudu, vina stěžovatele byla prokázána řadou důkazů, tedy nejenom zpochybňovanou výpovědí svědka J. P. K věci se vyjádřili zaměstnanci exekutorského úřadu, kteří věděli, že stěžovatel užíval služební vozidlo, a současně potvrdili, že o vrácení vozidla, odevzdání klíčů ani o odstavení vozidla před exekutorským úřadem, jak měl stěžovatel dle svého tvrzení učinit, jim není nic známo. Těmito svědeckými výpověďmi byla nepřímo potvrzena výpověď J. P. a dále výpověď L. N., který stěžovatele na konci roku 2014 o vrácení vozu upomínal, na což však stěžovatel nereagoval. Zpochybňuje-li stěžovatel výpověď J. P. s poukazem na její rozpory, oba soudy se věrohodností uvedené výpovědi zabývaly a vysvětlily, proč jí i přes dílčí nepřesnosti uvěřily. Stěžovatel sice trestní oznámení J. P. označuje za účelové, vedené snahou vyvázat se ze závazku plateb leasingových splátek na vozidlo, s nimiž byl v prodlení, soudy však ověřily z přehledu přijatých plateb k leasingové smlouvě, že leasingové splátky byly až do konce roku 2014 hrazeny řádně. Podáním trestního oznámení pak svědek J. P. reagoval na stěžovatelem neakceptovanou výzvu k vrácení vozidla. Skutečnost, že stěžovatel vozidlo užíval i poté, co je měl podle své obhajoby zaměstnavateli vrátit odstavením před exekutorský úřad, vyvrátila svědkyně J. Ch., která je v říjnu vyfotografovala před garáží, v níž parkoval stěžovatel, a viděla je tam i v prosinci 2014. Dospěly-li tedy soudy k závěru, že provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel byl povinen nejpozději při ukončení pracovního poměru zaměstnavateli předmětné vozidlo vrátit, což neučinil, nelze jejich řádně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska nic vytknout, stejně jako právnímu závěru, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť si přisvojil věc, která mu byla svěřena, čímž její majitelce obchodní společnosti ŠkoFin s. r. o. způsobil značnou škodu.
13. Také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, přezkoumal z pohledu stěžovatelem vytčených vad rozhodnutí soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle či snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování.
14. Lze tak uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu