ECLI:CZ:US:2019:3.US.1857.19.1
sp. zn. III. ÚS 1857/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslava Knapa a obchodní společnosti Keramika Knap development s. r. o., sídlem Moravčice 4, Jičín, zastoupených JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2019 č. j. KSHK 15 INS 21551/2017-B-37, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KERAMIKA KNAP, s. r. o., sídlem Moravčice 4, Jičín, a obchodní společnosti FKI, v. o. s., sídlem Náměstí 51, Rožmitál pod Třemšínem, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedeného usnesení, neboť mají za to, že jím bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že soud zjistil úpadek první vedlejší účastnice - obchodní společnosti KERAMIKA KNAP, s. r. o., jejímž jednatelem a společníkem je stěžovatel (stěžovatel je taktéž jediným jednatelem a společníkem stěžovatelky). Protože stěžovatel odmítá insolvenční správkyni (obchodní společnosti FKI, v. o. s.) první vedlejší účastnice poskytovat potřebnou součinnost při zjištění rozsahu majetkové podstaty (což plyne i jen z příloh k ústavní stížnosti a stěžovatelé se proti této skutečnosti v ústavní stížnosti nikterak hlouběji nevymezují), uložil soud stěžovatelům podle §11 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ústavní stížností napadeným usnesením povinnost strpět po nezbytně nutnou dobu potřebnou k řádnému a úplnému zjištění majetkové podstaty dlužnice a k zajištění jejího účetnictví, omezení spočívající v zabránění přístupu do kancelářských a skladových prostor v napadeném usnesení vymezených a používaných stěžovateli a dlužnicí.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé napadenému usnesení nejvíce vytýkají, že jejich omezení není časově určeno (vymezeno) a že dopadá na ně jako subjekty, jež nejsou účastníky insolvenčního řízení první vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) námitek formulovaných stěžovateli, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
7. Dohlédací činnost soudu podle §11 insolvenčního zákona je koncipována velmi široce a soud v ní rozhoduje o záležitostech týkajících se insolvenčního řízení a činí opatření k naplnění jeho účelu. Stěžovatelé ani dlužnice s insolvenční správkyní dlouhodobě nespolupracují (když opak v ústavní stížnosti ani přesvědčivě netvrdí), a proto opatření přijatá soudem v ústavní stížností napadeném usnesení jsou vzhledem k této situaci přijatelná a přiměřená.
8. Způsob vykonávaného dohledu nad postupem a činností procesních subjektů a rozhodování v záležitostech s tím souvisejících je průběžnou a kontinuální činností insolvenčního soudu po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Bude proto na krajském soudu, aby se o průběh insolvenčního řízení pravidelně zajímal a nařízená opatření (omezení) případně zrušil. Kdyby tak nečinil, časová přiměřenost jeho omezení by mohla vymizet. Zatím tomu tak však podle přesvědčení Ústavního soudu není (a už proto není adekvátní uvažovat v intencích průtahů v řízení), když sami stěžovatelé bez hlubší argumentace uvádějí, že pro ně by toto omezení bylo přiměřené v rámci několika dnů, nikoliv týdnů. Navíc - což je podstatné - délku trvání omezení může výrazně zkrátit sám stěžovatel ovládající obě dvě společnosti, začne-li s insolvenčním správcem spolupracovat.
9. Argument, že opatření soudu postihují i subjekty, jež nejsou účastníky insolvenčního řízení vedlejší účastnice (tedy oba stěžovatele), je vzhledem k propojenosti mezi nimi čistě formalistický, když stěžovatelé ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by bylo možné omezení přijatá soudem formulovat tak, aby se minimálně druhé stěžovatelky nedotýkala.
10. Ústavní soud má za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zajištěná stěžovatelům ústavním pořádkem, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu