ECLI:CZ:US:2019:3.US.1867.19.1
sp. zn. III. ÚS 1867/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Alžběty Kubátové, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, sídlem Jandova 208/8, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 27 Cdo 376/2019-97, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2017 č. j. 35 Co 158/2017-63 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. ledna 2017 č. j. 60 C 24/2008-27, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Luboše Žižky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Vzhledem k podstatě posuzované ústavní stížnosti postačí konstatování, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích ujednotily na závěru, že o tzv. zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, jde toliko v případě jeho vyloučení podle §14 odst. 1 o. s. ř., tedy že vyloučeným soudcem podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se nerozumí například soudce, jenž vydal rozhodnutí soudu, o němž bylo posléze rozhodnuto, že nebyl k rozhodnutí věcně příslušný.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poměrně obsáhle dovozuje, že striktním výkladem sousloví "vyloučený soudce" bylo porušeno zejména její právo na zákonného soudce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelčiných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Zužující výklad zmatečnostního důvodu přijatý obecnými soudy je podle Ústavního soudu souladný s jeho využitím v žalobě pro zmatečnost. Předně je třeba uvést, že ze stěžovatelkou uplatněné řady důvodů zmatečnosti byl soudy důvod uvedený v §229 odst. 1 písm. e), tj. že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, posouzen jako včas uplatněný. Žaloba pro zmatečnost je konstruována jako mimořádný opravný prostředek, jejíž důvody jsou zákonodárcem poměrně přesně vymezeny (ani stěžovatelka ostatně netvrdí, že by uvedený důvod zmatečnosti nebyl funkčně spojen s eventuálními důvody vyloučení podle §14 o. s. ř.). Z výčtu důvodů zmatečnosti je pak zjevné, že tyto pokrývají jen zásadní vady řízení (nedostatek způsobilosti či procesní způsobilosti účastníka řízení, podjatost soudce, rozhodnutí ovlivněné trestným činem soudce atp.). Skutečnost, že ve věci bylo po vydání meritorního rozhodnutí (pozn. ve stěžovatelčině věci šlo o mezitímní rozsudek) určeno, že ve věci rozhodoval soud s nedostatkem věcné příslušnosti, však podle Ústavního soudu nepředstavuje vadu takové povahy, jako u vad zmíněných shora (což stěžovatelka důsledně ani netvrdí). Proto výklad provedený obecnými soudy není rozporný ani s ustanoveními Listiny, na něž se stěžovatelka odvolává.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu