ECLI:CZ:US:2019:3.US.1949.19.1
sp. zn. III. ÚS 1949/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. Stanislava Jambora, zastoupeného Mgr. Zuzanou Čumpelíkovou, advokátkou, sídlem Kudeříkové 1103/11a, Praha - Kunratice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2019 č. j. 25 Cdo 2446/2018-117 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2018 č. j. 30 Co 24/2018-100, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z vyžádaného soudního spisu, ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 9. 2017 č. j. 15 C 184/2016-77 rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 241 826,90 Kč s úrokem z prodlení od 12. 4. 2016 do zaplacení (I. výrok) jako náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny. Žalobu zamítl ohledně požadavku na úrok z prodlení od 25. 3. 2016 do 11. 4. 2016 (II. výrok). Obvodní soud neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku promlčení nároku vedlejší účastnice. Plynutí promlčecí lhůty s objektivně stanoveným počátkem posuzoval dle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), na základě přechodného ustanovení v §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), neboť promlčecí lhůta počala běžet před 1. 1. 2014. Promlčecí lhůtu se subjektivně určeným počátkem posuzoval dle §620 odst. 1 a §629 odst. 1 o. z., neboť počala běžet po tomto datu. Tříletá promlčecí lhůta se subjektivně stanoveným počátkem začala běžet ode dne 13. 5. 2014. Promlčecí lhůta s objektivně stanoveným počátkem běžela ode dne 26. 6. 2012 a šlo o desetiletou lhůtu, jelikož obvodní soud shledal, že stěžovatel škodu způsobil úmyslně. Žalobu podala vedlejší účastnice dne 12. 5. 2016, tj. v době, kdy žádná z promlčecích lhůt ještě neuplynula.
3. Ke stěžovatelově odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 2. 2018 č. j. 30 Co 24/2018-100 potvrdil rozsudek obvodního soudu v I. výroku a odvolací řízení proti II. výroku rozsudku obvodního soudu zastavil pro částečné zpětvzetí odvolání. Dle městského soudu se neměl obvodní soud zabývat stěžovatelovou námitkou promlčení, neboť byla uplatněna po koncentraci řízení dle §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nevylučuje-li skutkový stav, který byl v řízení zjištěn před vznesením námitky promlčení, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností bránících závěru, že jde o nárok promlčený, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení (§118b o. s. ř.). Dle městského soudu obvodní soud učinil závěr, že stěžovatel škodu způsobil úmyslně, a že tedy objektivní promlčecí lhůta je desetiletá, na podkladě přestupkového spisu města Podbořany. Městský soud však vyhodnotil, že takový závěr z daného přestupkového spisu nevyplývá. K prokázání úmyslného jednání stěžovatele bylo třeba provádět další dokazování, kterému však bránil §118b o. s. ř. zakotvující koncentraci řízení.
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. usnesením ze dne 26. 3. 2019 č. j. 25 Cdo 2446/2018-117, jelikož není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není ani důvodu, aby byla rozhodná právní otázka (uplatnění námitky promlčení po koncentraci řízení podle §118b o. s. ř.) posouzena jinak. V odůvodnění uvedl, že ačkoli lze námitku promlčení vznést kdykoli až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu, lze k ní přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Nevylučuje-li skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky promlčení možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení (§118b o. s. ř.) nebo principům neúplné apelace (§205a a §211a o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele odvolací soud nikterak nezohlednil, že důkazy, které stěžovatel navrhl již ve vyjádření k žalobě a o nichž obvodní soud do vznesení námitky nijak nerozhodl, byly relevantním podkladem k posouzení problematiky promlčení. Dle jeho mínění bylo možno zjištění o promlčení práva učinit ze skutečností, které vyšly najevo nebo byly zjištěny před obvodním soudem, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před obvodním soudem.
6. V rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud odkázal na stejná rozhodnutí dovolacího soudu, na něž odkazoval stěžovatel, ovšem se zcela odchylnými právními závěry pro věc. Porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v tom, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho argumentací, v jejímž rámci se dovolával zcela opačných závěrů od těch, k nimž dospěl Nejvyšší soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. V návaznosti na závěry obvodního soudu o začátku plynutí promlčecí lhůty s objektivně stanoveným počátkem mělo ve věci význam, zda byla tato promlčecí lhůta desetiletá (šlo-li o škodu způsobenou úmyslně) nebo tříletá (nešlo-li o škodu způsobenou úmyslně), k tomu srov. §106 odst. 2 obč. zák. Žalobu proti stěžovateli vedlejší účastnice podala po více než 3 letech, ale současně méně než 10 letech od okamžiku, který obvodní soud označil za počátek objektivní promlčecí lhůty. Z hlediska posouzení námitky promlčení, kterou stěžovatel v průběhu řízení před obvodním soudem vznesl, tak bylo rozhodné, zda stěžovatel škodu v podobě neoprávněného odběru elektřiny způsobil úmyslně, nebo nikoli, neboť od této skutečnosti se odvíjela délka promlčecí lhůty.
10. Obvodní soud dovodil úmysl stěžovatele z přestupkového spisu Městského úřadu Podbořany č. 40/2015. Poukázal na záznam o podaném vysvětlení Josefa Fišera, manžela tety stěžovatele, který uvedl, že mu stěžovatel po týdnu, co pracovníci vedlejší účastnice nalezli neoprávněné připojení k hlavnímu kabelu, volal, že potřebuje provést nové připojení svého hlavního kabelu k rozvodné síti. Josef Fišer provedl výkopové práce, ale dle své výpovědi manipuloval pouze s hlavním přívodním kabelem. Obvodní soud vyhodnotil, že stěžovatel způsobil neoprávněný odběr, byl si vědom nedovolenosti svého jednání, instalaci skryl a provedl ji tak, aby nebylo možno zjistit, jaké množství energie jí prošlo. Dle hodnocení obvodního soudu Josef Fišer při výkopových pracích na pokyn stěžovatele odstranil neoprávněně napojený kabel.
11. Městský soud však vyhodnotil, že právě rekapitulované závěry obvodního soudu z přestupkového spisu Městského úřadu Podbořany ani dalších důkazů nevyplývají. Nelze na jejich základě učinit závěr o tom, že stěžovatel škodu způsobil úmyslně. Za nepodloženou spekulaci městský soud označil názor obvodního soudu, že Josef Fišer při výkopových pracích na pokyn stěžovatele odstranil neoprávněně napojený kabel. Městský soud uzavřel, že k prokázání, zda šlo o úmyslné jednání stěžovatele, by bylo potřeba provádět další dokazování.
12. Stěžovatel s tímto závěrem městského soudu vyslovil v ústavní stížnosti nesouhlas, neboť se domnívá, že provedené důkazy byly dostatečné k zodpovězení otázky, jakou délku měla promlčecí lhůta. Jinými slovy, stěžovatel svou námitku směřuje proti hodnocení městského soudu, že z provedeného dokazování (včetně přestupkového spisu) nevyplynula zjištění, na jejichž základě by šlo uzavřít, buď že stěžovatel škodu způsobil úmyslně, nebo tuto variantu bezpečně vyloučit, tj. proti hodnocení, že provedené důkazy neměly k prokázání úmyslu dostatečnou vypovídací hodnotu a že k jeho existenci či naopak neexistenci z nich nelze činit závěry. Ústavní soud konstatuje, že není jeho úkolem přehodnocovat hodnocení důkazů, k němuž dospěl obecný soud [nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 230/96 (N 27/7 SbNU 173)]. Do procesu utváření skutkových zjištění může Ústavní soud vstoupit v případě, kdy jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a jemu odpovídající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4178/18, bod 82.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Žádnými takovými vadami však rozsudek městského soudu netrpí.
13. Ústavní soud si vedle soudního spisu obvodního soudu vyžádal též přestupkový spis Městského úřadu Podbořany č. 40/2015, na jejichž základě si ověřil, že o žádný exces nejde v závěru městského soudu, že k vyhodnocení otázky úmyslného jednání by bylo třeba provádět další dokazování. O žádném pokynu k odstranění neoprávněně napojeného kabelu se Josef Fišer výslovně nezmiňoval, za exces proto nelze označit hodnocení městského soudu, že pouhou spekulací obvodního soudu bylo hodnocení, že takový pokyn stěžovatel dal. Ani další části spisového materiálu nevedou k závěru, že by excesem bylo hodnocení městského soudu o nezbytnosti provedení dalšího dokazování k řádnému vyhodnocení otázky úmyslného jednání stěžovatele.
14. Nic protiústavního dále Ústavní soud neshledal na závěru městského soudu a Nejvyššího soudu, že další dokazování o úmyslném jednání nebylo možno provádět s ohledem na proběhlou koncentraci řízení dle §118b o. s. ř. Oba soudy dostatečně odůvodnily, že úmysl při jednání stěžovatele nabyl pro věc významu poté, co stěžovatel vznesl námitku promlčení (srov. bod 9.). Námitku promlčení stěžovatel vznesl až po koncentraci řízení. Na závěr městského soudu, že k posouzení případného úmyslného jednání stěžovatele by bylo třeba vést další dokazování, pak dopadá judikatura Nejvyššího soudu k vazbě námitky promlčení a koncentrace řízení. Dle této judikatury, v níž samotné stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv ani nespatřuje, lze námitku promlčení vznést kdykoli až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu. K promlčení práva na jejím základě lze však přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně. Soud nemůže ke vznesené námitce promlčení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů posoudit její důvodnost. Nevylučuje-li skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky promlčení možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení dle §118b o. s. ř. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008 sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 (101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1835/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz].
15. Důvodná není námitka, dle níž Nejvyšší soud porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva tím, že nerozvedl, proč právě shrnutou judikaturu užil ve stěžovatelově věci, avšak se zcela opačným závěrem o zákonnosti rozsudku městského soudu, než který na jejím základě v dovolání činil sám stěžovatel. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti vychází z předpokladu, že na základě provedeného dokazování bylo možno učinit definitivní závěr o délce promlčecí lhůty (resp. o úmyslném jednání, od jehož existence či neexistence se odvíjelo, zda půjde o desetiletou lhůtu nebo tříletou lhůtu). Tento předpoklad však městský soud vyvrátil a objasnil, že k vyřešení této otázky by bylo třeba vést další dokazování (srov. bod 11.), které však pro koncentraci řízení již dále nebylo možno vést. V daném ohledu přitom žádné pochybení v ústavní rovině shledáno nebylo (body 12. a 13.). Nejvyšší soud své judikaturní závěry užil na hodnocení městského soudu, že pro náležité posouzení otázky úmyslného jednání nebylo provedené dokazování dostatečné a bylo by třeba dokazování doplnit. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska ústavních požadavků na odůvodnění usnesení dovolacího soudu Nejvyšší soud dostatečně zdůvodnil, proč skutečnost, že k posouzení otázky úmyslu bylo provedené dokazování nedostatečné, optikou judikatury Nejvyššího soudu k námitce promlčení a koncentraci řízení vedla k tomu, že dovolání přípustné nebylo.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu