ECLI:CZ:US:2019:3.US.1956.18.1
sp. zn. III. ÚS 1956/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Erikou Dvořákovou, advokátkou, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 č. j. 3 Tdo 1388/2017-66, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2017 sp. zn. 6 To 71/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2016 č. j. 4 T 10/2015-6528, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, přičemž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 4 T 200/2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 10 To 131/2013. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §258 odst. 1 písm. f) a odst. 2 tr. řádu rozsudek městského soudu částečně zrušil pouze ve výroku o povinnosti k náhradě škody vůči čtyřem poškozeným.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy. Dle jeho názoru soudy porušily princip materiální pravdy zakotvený v §2 odst. 5 tr. řádu a jejich hodnotící úvahy nesplňují požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že jednání popsané ve skutkové větě nenaplňuje všechny formální znaky trestného činu. Trvá na tom, že byl nespravedlivě odsouzen za nezdařené podnikání. Po celou dobu byl hluboce přesvědčen, že projekt výstavby cca 340 rodinných domků bude zdárně realizován. Až pod vlivem masivní kampaně občanského sdružení Sosák začali poškození od uzavřených smluv odstupovat. Stěžovatel zdůrazňuje, že se stal jednatelem obchodní společnosti XX (dále jen "společnost") až v průběhu její činnosti, přičemž nebyl na žádnou nezákonnou činnost upozorněn. Nic nezákonného nevidí na tom, že kapitál společnosti se skládal pouze ze záloh klientů, nadto do této společnosti postupně vkládal i svoje peníze (půjčky). Trvá na tom, že z pozdějšího nesplnění závazků vůči poškozeným ho nelze vinit, neboť jde o odpovědnost společnosti ze smluvního závazkového vztahu. Nesouhlasí ani s výpočtem škody ve výši nejméně 40 569 314 Kč, kterou měl způsobit 261 poškozeným, přičemž polemizuje se závěry znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem v jiné věci, který dle jeho názoru nelze v posuzovaném případě použít. Výdaje, které městský soud v souvislosti s výší škody akceptoval, označuje za neúplné, neboť měly být zohledněny i další výdaje. Je též toho názoru, že platby od zájemců o výstavbu rodinných domků, které byly hrazeny na základě smlouvy o obstarání věci, nebyly nijak účelově vázány a mohly tak sloužit pro financování další podnikatelské činnosti společnosti. Trvá na tom, že výdaje společnosti uvedené ve skutkové větě byly vynaloženy oprávněně, a že finanční prostředky zaplacené poškozenými byly řádně zaúčtovány a byly poskytnuty v rámci podnikání společnosti, v žádném případě nešlo o účelově vázané prostředky. Poukazuje též na to, že byl trestně stíhán a odsouzen sám, byť měly orgány činné v trestním řízení dostatek podkladů o nestandardních transakcích jiných osob.
6. Stěžovatel vznáší výhrady i proti výši uloženého trestu, který považuje za velmi přísný, přičemž má za to, že při ukládání trestu nemělo být přihlíženo k dříve uloženému podmíněnému trestu odnětí svobody. Naopak mělo být přihlédnuto k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Kvalifikovaně podanou ústavní stížnost stěžovatel několikrát doplnil svými podáními, k nimž však Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebyla učiněna prostřednictvím právního zástupce.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti, které směřují proti hodnocení důkazů a skutkovým a právním závěrům soudů, nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu městského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
11. Městský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Prováděl přitom nejen důkazy, které navrhla obžaloba, ale i řadu důkazů obhajoby, takže mu nelze vytýkat jednostrannost v dokazování. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele (viz str. 70 - 74 rozsudku). Vrchní soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Vypořádal se i s námitkami stěžovatele, které jsou opakovány v ústavní stížnosti. Stěžovatel sice vyjadřuje s jeho závěry nesouhlas, poukazuje na údajnou odpovědnost dalších osob a předestírá vlastní verzi skutkového děje, ta však byla provedeným dokazováním vyvrácena. Jeho řídící postavení ve společnosti, včetně doby, kdy ještě oficiálně nebyl jejím jednatelem, a jím prováděné výběry hotovosti prokazují výpovědi svědků Š. H., V. S., L. S., R. K., V. K., V. S., J. J., J. M., P. K., J. V. i výpisy z účtů společnosti. Vázanost použití finančních prostředků poskytnutých poškozenými na výdaje související se změnou územního plánu, s převodem pozemků a jejich zasíťováním je potvrzena výpověďmi poškozených a listinnými důkazy. Neobstojí tedy tvrzení stěžovatele, že nešlo o účelově vázané prostředky, neboť finanční částky byly společnosti svěřeny za určitým účelem a tak to také bylo prezentováno před poškozenými i v příslušných smlouvách. Předmětné částky pak nebyly prokazatelně ke stanovenému účelu použity, což stěžovatel ani nezpochybňuje.
12. Shledaly-li tedy soudy za prokázané, že stěžovatel v období od 18. 8. 2004 do 16. 3. 2007 nejprve fakticky, a poté v postavení statutárního orgánu ovládal společnost, rozhodoval o nakládání s finančními prostředky vybranými od poškozených a byl také jedinou osobou, která z účtu této společnosti vybírala finanční prostředky poškozených, používal je ke zcela jinému účelu, než na jaký byly poskytnuty, přičemž smluvně převzatou činnost pro poškozené nevykonal a zálohy jim nevrátil, čímž způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, nelze jejich řádně odůvodněnému závěru z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
13. Stěžovatel sice namítá, že nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu předmětné finanční prostředky poškozených zpronevěřit, z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je však zřejmé, že při posuzování úmyslu stěžovatele spáchat zločin zpronevěry soudy vyšly z prokázaných skutečností, včetně účelové vázanosti finančních prostředků poškozených, které si musel být stěžovatel vědom, neboť smlouvy uzavírané s poškozenými podepisoval a také s nimi jednal. Prokazatelně však tyto peníze použil k jinému účelu, nadto za situace, kdy ani nevěděl, zda bude předmětný projekt výstavby rodinných domků realizován, neboť v době, kdy započal s výběrem peněz, bylo pouze vedeno jednání o změně územního plánu, byly mu známy komplikace s tím spojené, přesto dál finanční prostředky používal ke zcela jinému než určenému účelu, takže v okamžiku odstupování poškozených od smluv nebyl schopen poškozeným jejich peníze vrátit. Musel si tak být vědom toho, že si přisvojuje cizí finanční prostředky.
14. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel zpočátku činil určité kroky k zajištění změny územního plánu, finanční částky vynaložené v souladu se stanoveným účelem však do celkové škody zahrnuty nebyly. Stěžovatel sice označuje výdaje, které městský soud v souvislosti s výší škody akceptoval, za neúplné, vrchní soud si však ověřil, že náklady užité v souladu se smluvními ujednáními byly od celkové škody odečteny správně. V této souvislosti překontroloval všechny potřebné doklady a stejně postupoval i u vrácených záloh některým poškozeným, kde sice zjistil rozdíl necelých 300 000 Kč oproti zjištění městského soudu, ten by byl však v neprospěch stěžovatele, takže ponechal skutková zjištění městského soudu beze změn. Stěžovateli dal za pravdu v tom, že znalecký posudek neměl být použit jako důkaz, nikoli však proto, že by byl vypracován pro jiné řízení (šlo o totožný skutek), ale z důvodu, že ho městský soud opomněl u hlavního líčení provést jako důkaz. Podstatné ovšem je, že pro zjištění výše způsobené škody měly soudy dostatek podkladů, takže své závěry nemusely opírat o znalecký posudek, který tak lze hodnotit jako důkaz nadbytečný.
15. Namítá-li stěžovatel, že mu neměl být ukládán souhrnný trest, jde o nové tvrzení, které v řízení před soudy, nejpozději v dovolání [viz §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] neuplatnil, čímž vyloučil, aby se jím Nejvyšší soud zabýval. V důsledku tohoto postupu stěžovatele nemohl Ústavní soud přezkoumávat důvodnost této námitky a tím nahrazovat činnost Nejvyššího soudu, a to i vzhledem k zásadě minimalizace zásahů a subsidiaritě ústavní stížnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307)]. Považuje-li stěžovatel uložený trest za nepřiměřeně přísný, lze odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, neboť tento soud v rámci svého přezkumu hodnotil i uložený trest podle kritérií stanovených v §39 a §41 - 43 tr. zákoníku.
16. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud zásadně nezasahuje.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu