ECLI:CZ:US:2019:3.US.1992.18.1
sp. zn. III. ÚS 1992/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. U., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 6 Tdo 384/2018-22, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. října 2017 č. j. 55 To 316/2017-147 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. května 2017 sp. zn. 1 T 205/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 1 T 205/2016 byl stěžovatel uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu dle §326 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit, stručně shrnuto, tím, že poškozenému L. W., zaměstnanci Státní zemědělské a potravinářské inspekce, který jako inspektor v Liberci v prodejně obchodní společnosti Víno-Davide s. r. o. prováděl úřední kontrolu provozovny, při telefonickém hovoru vyhrožoval usmrcením v úmyslu zvrátit avizovaný zákaz prodeje vín, a to tak, že mu opakovaně řekl, ať nezakazuje prodej vína v prodejně, ať si to dobře rozmyslí, nebo ho to bude mrzet, protože stát se může všechno, doba je zlá, umírají ženy i děti, blíží se Vánoce, ať je nemají zkažené. Za toto jednání byl odsouzen dle §326 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci podali stěžovatel i státní zástupce (proti výroku o trestu v neprospěch stěžovatele) odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. 55 To 316/2017 podle §256 trestního řádu pro nedůvodnost zamítl.
4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu, zejména pak s tím odůvodněním, že úlohou Nejvyššího soudu není revize skutkových zjištění.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rozporuje skutková zjištění obecných soudů. Není mu jasné, proč nadřadily výpověď poškozeného nad jeho. Svědectví poškozeného přitom není podporováno jinými důkazy. Podivné též je, že dle poškozeného osoba v telefonu uváděla, že je v Praze, ačkoliv stěžovatel byl v danou dobu na cestě ze Slovenska. Soud marginalizoval výpověď svědka K., který byl během telefonátu v automobilu se stěžovatelem a popřel, že by ho slyšel dopustit se předmětného vyhrožování, s argumentem, že se svědek musel věnovat řízení a nemusel nutně celý obsah rozhovoru slyšet. To však není možné, když se v automobilu nacházeli vedle sebe. Svědek K. vypověděl, že stěžovatel prosil inspektora, aby mu nezavírali provozovnu, že ho to zabije, zničí, ať počkají, že tam přijede. V provozovně navíc bylo rušno. Je možné, že celá věc je nedorozumění, poškozený mohl špatně slyšet. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že u něj byly kontroly prováděny neobvykle často (2. 10. 2015, 14. 12. 2015 a 28. 12. 2015; na tuto poslední kontrolu navazovala kontrola celní správy iniciovaná opět SZPI), ač zjištěná pochybení byla spíše formálního rázu; lze proto mít určité pochybnosti o nestrannosti inspektorů. Cítí se být odsouzen, aniž by jeho vina byla prokázána mimo rozumnou pochybnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatelova argumentace směřuje proti hodnocení důkazů obecnými soudy, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Z pohledu přezkumu Ústavním soudem je podstatné, že obecné soudy své závěry řádně odůvodnily a vysvětlily. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením jejich hodnocení nahrazoval. Soudy se přitom zabývaly i obhajobou stěžovatele. Je pravdou, že svědectví poškozeného v dané věci bylo klíčovým důkazem, nicméně soudy přesvědčivě vyložily, proč jeho výpověď považovaly za věrohodnou, když mimo jiné uvážily, že poškozený neměl žádný motiv, proč by měl stěžovatele chtít křivě obvinit. Nelze ani zcela říci, že by závěr o vině alespoň podpůrně nepodporovaly další důkazy, když byla například vyslechnuta kolegyně poškozeného, která vypověděla, že ji poškozený o výhrůžkách v telefonátu ihned informoval a bylo na něm vidět, že je "rozhozený" a obává se o svou bezpečnost. Pokud pak soudy při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka K. uvážily, že se musel v autě věnovat řízení a nemusel tedy vše slyšet, a nadto jsou i důvody k pochybnostem o jeho nestrannosti (stěžovatel je jeho nadřízeným), opět platí, že jejich závěry jsou podloženy konkrétními okolnostmi daného případu.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu