ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.384.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 384/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. března 2018 o dovolání, které podal obviněný P. U. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 55 To 316/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 205/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 1 T 205/2016, byl P. U. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §326 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž Krajský soud v v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 55 To 316/2017, rozhodl tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. Podané dovolání odůvodnil tím, že podle něj jsou závěry soudů o vině vadné, neodpovídají provedenému dokazování a mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením existuje významný rozpor. Výpověď poškozeného L. W. je jediným důkazem, z něhož bylo možné vyvodit závěr o vině obviněného, a tuto výpověď soudy bez zjevného důvodu nadřadily nad výpověď obviněného. Kolegyně poškozeného Ing. E. P. obsah telefonického hovoru, v němž měla výhrůžka zaznít, neslyšela. Naproti tomu kolega obviněného, svědek D. K., seděl celou dobu telefonátu vedle obviněného v kabině automobilu a uvedl, že od obviněného žádné výhrůžky neslyšel. Slova jako „zabít“, „zničit“, mohl poškozený vnímat v chybném kontextu. Pochyby mohou vyvstat i o tom, s kým vlastně poškozený telefonicky hovořil. Zcela souladné nejsou výpovědi poškozeného a svědkyně P. o tom, zda se poškozenému podařilo přepnout telefon na hlasitý odposlech. Podle svědka K. byl obviněný zoufalý, v tomto stavu neměl důvod někomu vyhrožovat. Pochyby o nestranném přístupu kontrolního orgánu vzbuzuje i neobvyklá četnost zásahů v provozovně obviněného.
5. Podle obviněného vyvstal v dané věci extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05, IV. ÚS 137/05, I. ÚS 733/01, IV. ÚS 36/98 a IV. ÚS 260/05 obviněný dovozuje, že jeho vina nebyla prokázána bez pochybností, mělo být rozhodnuto v souladu s principem presumpce neviny a pokud přetrvaly pochybnosti o jeho vině a možný výklad provedených důkazů mohl vést k uplatnění zásady in dubio pro reo, pak samotné podezření nemohlo postačovat pro závěr o jeho vině. Skutkový stav zjištěný obecnými soudy podle něj vede k závěru, že se trestného činu nedopustil. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a sám poté ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně přikázal soudu druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství oznámil, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu dal rovněž souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. k tomu, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
11. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
12. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, s nimiž se v rámci obhajoby obviněného již vypořádaly soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Tím spíše nemohou naplnit dovolací důvod opakované námitky, které z formálního hlediska ani nejsou pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelné.
13. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Rovněž je vhodné zmínit i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. S uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tedy výhrady obviněného k vyvozeným skutkovým závěrům míjejí. Pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit ani jeho výhrady ke způsobu hodnocení výpovědí obviněného a jednotlivých svědků. K dovolání obviněného tak nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud je při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpravidla vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a že k zásahu do těchto skutkových zjištění není oprávněn, neboť ve věci posuzované nenastala výjimečná situace, která by případně prolomení této vázanosti mohla odůvodnit, tj. stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, resp. skutkovým zjištěním a právním posouzením skutku.
15. V posuzovaném případě není dán žádný, a již vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nalézací soud srozumitelně vyložil, proč pokládal za věrohodnou podrobnou výpověď poškozeného L. W., který se s obsahem telefonátu svěřil kolegyni Ing. P., což jmenovaná jako svědkyně potvrdila. Svědek D. K. sedící během telefonátu ve vozidle vedle obviněného sice uvedl, že neslyšel ze strany obviněného žádné výhrůžky, sám se ale musel věnovat řízení, nebyl schopen obsah hovoru reprodukovat doslovně, počátek telefonátu vůbec nesledoval. I tento svědek však připustil, že obviněný byl silně rozrušený, telefonický hovor byl značně dlouhý, obviněný na volaného opakovaně naléhal. Nalézací soud poté vyvodil, že výpověď svědka K. přesvědčivě nevyvrací tvrzení poškozeného podporované výpovědí svědkyně Ing. P. Se skutkovými závěry, které nalézací soud vyvodil, se ztotožnil i soud odvolací.
16. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. V rozhodnutí ze dne 19. července 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, přitom Ústavní soud dovodil, že ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
17. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Právě jako takové vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání obviněného v posuzované věci, proto o něm rozhodl způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Holík