ECLI:CZ:US:2019:3.US.2.17.1
sp. zn. III. ÚS 2/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Patricka Limbourga, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2016 č. j. 25 Cdo 2714/2016-427, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015 č. j. 25 Co 234/2015-384 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. března 2015 č. j. 18 C 217/2013-306, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Jiřího Dutého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že dne 9. 7. 2011 během fyzické potyčky stěžovatele, stěžovatelova otce, vedlejšího účastníka a dalších tří osob (modelářů) na sportovním letišti v obci Chrást stěžovatel utrpěl zranění - zlomeninu pravého hlezenního kloubu, které mu měl podle jeho názoru způsobit vedlejší účastník.
3. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem v plném rozsahu zamítl žalobu, jíž se stěžovatel na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 156 355 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, představující bolestné ve výši 18 480 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 90 000 Kč, náklady léčení ve výši 9 875 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 38 000 Kč. Okresní soud žalobu zamítl, neboť posoudil jednání vedlejšího účastníka jako jednání v nutné obraně podle §418 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil; krajský soud však na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné zranění způsobil stěžovateli vedlejší účastník, a proto se vůbec nezabýval otázkou, zda byly naplněny důvody nutné obrany.
5. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že "uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí" krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako předtím ve svém dovolání, v prvé řadě namítá, že krajský soud po opakovaném dokazování na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno v tom smyslu, že se právě výlučně vedlejší účastník dopustil protiprávního jednání, jež bylo v příčinné souvislosti se škodou na zdraví, která stěžovateli vznikla, nepoučil ho však podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a neumožnil mu tak označit důkazy, na jejichž základě by svá tvrzení prokázal a důkazní břemeno unesl; stěžovatel přitom připomíná, že podle ustálené judikatury se poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. vztahuje rovněž na řízení před odvolacím soudem.
7. Nadto stěžovatel namítá, že ačkoliv krajský soud učinil z výsledků znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze odlišné závěry než okresní soud (co se týče možné příčiny stěžovatelova zranění), nezopakoval výslech pověřeného zpracovatele - MUDr. Josefa Krause, a to přesto, že ve svých skutkových závěrech hodnotí jeho výpověď jinak než okresní soud. Takový postup považuje stěžovatel mimo jiné s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2793/2009 za naprosto nepřijatelný, když zdůrazňuje, že právě MUDr. Josef Kraus mohl - byl-li by v odvolacím řízení znovu vyslechnut - odstranit jakékoliv pochybnosti, které měl krajský soud ohledně pravděpodobnosti příčin vzniku předmětného zranění. Krajský soud tak podle mínění stěžovatele zatížil odvolací řízení vadou, jež má za následek nejen nezákonnost napadeného rozsudku, ale taktéž porušení stěžovatelových základních procesních práv.
8. Přestože stěžovatel výše uvedené skutečnosti namítal ve svém dovolání, Nejvyšší soud se s jeho argumenty vůbec nevypořádal a v napadeném usnesení předložil odůvodnění, které považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné; taktéž Nejvyšší soud proto podle stěžovatele pochybil, když uvedené nedostatky zákonem předvídaným způsobem nenapravil. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že jeho dovolání bylo "zcela v souladu" s §237 o. s. ř., a že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím "popřel svou vlastní předchozí judikaturu".
9. Stěžovatel rovněž napadá rozsudek okresního soudu, neboť má za to, že i okresní soud zkrátil jeho základní procesní práva tím, že neúplně zjistil skutkový stav a nesprávně věc právně hodnotil, v důsledku čehož musel krajský soud opakovat dokazování, při kterém se dopustil výše popsaných vad řízení.
10. Z uvedených důvodů je současně stěžovatel přesvědčen, že mu jak krajský soud, tak Nejvyšší soud svým postupem odňaly právo na účinný prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Podstatu posuzované ústavní stížnosti představuje stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud v odvolacím řízení postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (vycházející z judikatury Ústavního soudu), když odlišně hodnotil důkaz, který sám v odvolacím řízení neprovedl (jmenovitě výslech znalce MUDr. Josefa Krause), a navíc stěžovatelovu žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, aniž jej ovšem předtím řádně poučil podle §118a odst. 3 o. s. ř.
14. Ani jedné z těchto dvou rekapitulovaných stěžejních námitek nicméně z níže stručně rozvedených důvodů není možno jakkoli přisvědčit.
15. Tvrdí-li stěžovatel, že měl být krajským soudem poučen podle §118a odst. 3 o. s. ř., přehlíží, že důvodem zamítnutí žaloby - prizmatem důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku - nebylo neunesení důkazního břemene, nýbrž skutečnost, že se v řízení stěžovateli nepodařilo prokázat, že mu předmětnou škodu na zdraví způsobil právě vedlejší účastník (viz dikce "nebylo prokázáno, že by došlo k izolovanému fyzickému útoku na žalobce ze strany žalovaného" ve čtvrtém odstavci na str. 6 rozsudku krajského soudu). Přestože významově mají pojmy "neprokázal" a "neunesl břemeno tvrzení" k sobě dosti blízko, z hlediska základní logiky civilního procesu jde o dva velmi odlišné termíny v tom smyslu, že pouze druhý z nich je neoddělitelně spjat s poučovací povinností soudu. Dospěje-li totiž soud (v mimořádných případech i ve stádiu odvolacího řízení) k závěru, že účastník řízení (převážně v procesním postavení žalobce) k některému ze svých sporných tvrzení neoznačil žádný důkaz (v důsledku čehož by ztratil spor pro neunesení důkazního břemene), je povinen takového účastníka řízení před skončením dokazování o této skutečnosti řádně poučit. Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť stěžovatel svým základním procesním povinnostem zjevně dostál, když k prokázání svých sporných tvrzení potřebné důkazy označil.
16. V posuzované věci tedy - a to je třeba zdůraznit - krajský soud nezamítl stěžovatelovu žalobu pro neunesení důkazního břemene, ale proto, že z provedených důkazů nebylo možno s potřebnou mírou jistoty rekonstruovat konkrétní skutkový děj bezprostředně předcházející vzniku škody (a v tomto ohledu nastal stav non liquet), respektive proto, že z provedených důkazů jednoznačně nevyplynulo, že k předmětnému zranění došlo v příčinné souvislosti s jednáním vedlejšího účastníka [srov. mutatits mutandis např. bod 17. odůvodnění nálezu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1561/08 (N 178/54 SbNU 231)]. Krajský soud přitom poukázal nejen na jisté rozpory ve výpovědích stěžovatele, jeho otce a matky, ale také na určité rozpory v jednotlivých výpovědích stěžovatele učiněných v různých řízeních vycházejících z inkriminované události, v prvé řadě na skutečnost, že v řízení, jehož předmětem byla škoda na automobilu ve vlastnictví obchodní společnost LIMBOURG TRANSPORT s. r. o., stěžovatel tvrdil, že mu vedlejší účastník způsobil předmětné zranění šlápnutím na kotník (srov. první odstavec na str. 5 a předposlední odstavec na str. 6 rozsudku krajského soudu), zatímco v posuzované věci (a to bylo i předmětem znaleckou posouzení) stěžovatel tvrdil, že mu vedlejší účastník způsobil zranění při smýkání v tzv. kravatě; takový rozpor je přitom i podle názoru Ústavního soudu třeba považovat za podstatný. Pouze nad rozhodný rámec je tak možno připomenout, že stěžovatel v odvolacím řízení na výzvu krajského soudu nepředložil návrh na doplnění dokazování (srov. č. l. 368 soudního spisu), a ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jaký další důkaz by v řízení označil, byl-li by krajským soudem poučen v tom smyslu, že jeho sporná tvrzení nejsou dostatečně prokázána.
17. Pakliže tedy stěžovatel tvrdí, že ho měl krajský soud poučit podle §118a odst. 3 o. s. ř., je třeba odmítnout takové tvrzení jako zjevně nepřípadné.
18. Přisvědčit pak nelze ani tvrzení stěžovatele, že krajský soud měl znovu provést výslech znalce MUDr. Josefa Krause, neboť v rozsahu jeho výpovědi se krajský soud zjevně neodchýlil od skutkových zjištění provedených okresním soudem. Je přitom namístě připomenout, že se krajský soud odchýlil od skutkových zjištění okresního soudu pouze v té části, týkající se průběhu fyzické potyčky mezi stěžovatelem a jeho otcem na straně jedné a vedlejším účastníkem a svědkem Petrem Pelikánem na straně druhé; z tohoto důvodu také krajský soud (správně) zopakoval jak důkazy svědeckými výpověďmi stěžovatelových rodičů a právě svědka Pelikána, tak i oběma účastnickými výpověďmi. Podle názoru Ústavního soudu tedy krajský soud nepostupoval v rozporu se stěžovatelem dovolávanými judikáty, neboť neměl důvod zopakovat výpověď znalce MUDr. Josefa Krause, když se nemínil nikterak odchýlit od skutečností vyplývajících z jeho výpovědi. Ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem přesně se měl krajský soud od hodnocení jeho výpovědi okresním soudem odchýlit, když pouze obecně uvádí, že se měl odchýlit "co se týče možné příčiny stěžovatelova zranění"; postačí proto připomenout, že podle výpovědi znalce MUDr. Josefa Krause nelze přesně určit příčinu zranění (srov. obsah jeho výpovědi zaznamenané v protokolu z jednání okresního soudu na č. l. 273 soudního spisu), pročež je možno uzavřít, že se krajský soud zjevně od jeho výpovědi neodchýlil, dospěl-li v podstatě k závěru, že z provedených důkazů není možno přesně zjistit příčinu stěžovatelova zranění.
19. V návaznosti na výše uvedené je zřejmé, že - za situace, kdy krajský soud své rozhodnutí stěžovatelem tvrzenými vadami řízení zjevně nezatížil - se porušení stěžovatelových základních práv nemohl dopustit ani Nejvyšší soud, neboť stěžovatelem odkazované judikáty na danou věc nedopadají. Přestože napadené usnesení Nejvyššího soudu je velmi stručné, nelze je označit za nepřezkoumatelné, jelikož je z něj srozumitelně zřejmé, proč Nejvyšší soud neshledal stěžovatelovo dovolání přípustným.
20. Proti napadenému rozsudku okresního soudu pak stěžovatel v zásadě žádné konkrétní námitky nevznáší, pročež se Ústavní soud omezí na konstatování, že pochybení okresního soudu zhojil napadeným rozsudkem krajský soud, přičemž nad tento rámec nelze rozhodnutí okresního soudu podrobit ústavněprávnímu přezkumu za situace, kdy Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní nedostatky v napadeném rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově odvolání, ani v usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově dovolání.
21. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí zjevně neporušují stěžovatelem dovolávaná ustanovení Listiny a Úmluvy, pročež dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu