ECLI:CZ:US:2019:3.US.2018.19.1
sp. zn. III. ÚS 2018/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti R & L, s. r. o., sídlem Pellicova 643/25, Brno, zastoupeného JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou, sídlem Starobrněnská 286/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2019 č. j. 26 Cdo 819/2019-226, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Karla Fleischera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") proti vedlejšímu účastníkovi domáhala zaplacení částky 50 026 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neplacení nájemného za pronajatý byt. Výrokem I. rozsudku městského soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 219 C 71/2011-25 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 50 026 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25 % za každý den prodlení z částky 40 196 Kč od 1. 1. 2011 do zaplacení. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba na zaplacení poplatku z prodlení z částky 9 830 Kč. Výrokem III. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 2 000 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka proti I. a III. výroku rozsudku městského soudu byl I. výrok rozsudku městského soudu I. výrokem rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 9. 2018 č. j. 18 Co 136/2018-149 změněn tak, že žaloba na zaplacení poplatku z prodlení z částky 40 196 Kč se zamítá. V ostatním napadeném rozsahu byl rozsudek městského soudu potvrzen. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
3. Proti rozsudku krajského soudu v rozsahu změny rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019 č. j. 26 Cdo 819/2019-215 byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč do 15 dnů ode dne doručení usnesení s poučením, že v případě jeho nezaplacení bude dovolací řízení zastaveno. Vzhledem k tomu, že v určené lhůtě nedošlo k zaplacení soudního poplatku, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2019 č. j. 26 Cdo 819/2019-226 dovolací řízení zastaveno. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že vycházel z §6 odst. 1 a 3 a §8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a zdůraznil, že poplatek z prodlení je samostatným předmětem řízení a základ soudního poplatku se v tomto případě odvíjí od pětinásobku ceny ročního plnění, v nyní posuzované věci částky 183 394,25 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůvodňuje nezaplacení soudního poplatku tím, že dovolání směřovalo pouze proti příslušenství, a nikoliv proti rozhodnutí ve věci samé. K tomu dodává, že příslušenství by bylo samostatným předmětem řízení pouze za situace, kdy by jistina byla zaplacena a výše příslušenství se dala vypočítat. K usnesení Nejvyššího soudu dále uvádí, že poplatek z prodlení není plněním na dobu neurčitou, ale naopak jde o procento z částky, odkaz na §6 odst. 3 zákona o soudních poplatcích proto nepovažuje za případný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí i pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
8. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s vyměřením soudního poplatku za podané dovolání a následným zastavením dovolacího řízení pro jeho nezaplacení.
9. Podle §1 písm. a) zákona o soudních poplatcích platí, že soudní poplatky se vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků. Z §2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích dále vyplývá, že poplatníkem poplatku za dovolání je dovolatel. Základem poplatku, jde-li o peněžité plnění na dobu neurčitou, je podle §6 odst. 3 zákona o soudních poplatcích pětinásobek ceny ročního plnění. Konečně z položky 23 odst. 1 písm. d) sazebníku vyplývá, že za dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, podle předmětu dovolacího řízení v případě peněžitého plnění nad 100 000 Kč, se vybírá poplatek ve výši 14 000 Kč. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že určení poplatníka soudního poplatku za dovolání i vyměření jeho výše je předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny soudním exekutorům a následně obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky uvádí, že předmětem dovolacího řízení bylo skutečně pouze příslušenství pohledávky, nicméně i ono, je-li samostatným předmětem řízení, podléhá poplatkové povinnosti. Z pohledu procesního práva jde o meritum neboli o věc samu, a to bez ohledu na hmotněprávní základ. V tomto bodě je z argumentace stěžovatelky zřejmé, že zcela nesprávně zaměňuje pohledávku a její příslušenství jako pojmy hmotného práva s procesním pojmem "věc sama". Nejvyšší soud se naopak držel ustáleného výkladu, prezentovaného např. v usnesení ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. 30 Cdo 997/2005, že "věc sama" je tím předmětem, pro nějž se řízení vede, obecně tedy nárok uplatněný žalobou, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V nyní posuzovaném případě po pravomocném skončení řízení o pohledávce stěžovatelky bez části příslušenství zůstal předmětem dovolacího řízení pouze poplatek z prodlení, který pro výpočet soudního poplatku představoval základ. Jde-li o určení tohoto základu poplatku, ani v tomto bodě nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřit jakékoliv pochybení. Není-li zřejmé, kdy dojde k zaplacení uplatněné pohledávky, nelze rovněž dovodit, jaká bude konkrétní výše poplatku z prodlení. Je proto třeba k němu přistoupit jako k plnění na dobu neurčitou a vycházet z pětinásobku ročního plnění. Tomu i odpovídá výpočet provedený Nejvyšším soudem.
11. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu