ECLI:CZ:US:2019:3.US.2025.18.1
sp. zn. III. ÚS 2025/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Horní 729/32, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2018 sp. zn. 4 Tdo 84/2018, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2017 sp. zn. 3 To 244/2017 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. června 2017 sp. zn. 11 T 49/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 2 T 34/2016, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 5 To 356/2016, stěžovateli podle §240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku městský soud stěžovatele pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil ve výroku o trestu rozsudek okresního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 2 T 34/2016, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 5 To 356/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), poškozenou Českou republiku, zastoupenou Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno-venkov, s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud rubrikovaným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkové závěry městského soudu, které zcela nekriticky převzal krajský soud, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v konečném důsledku i s právními závěry soudů. Předmětnými vadami se nezabýval řádně ani Nejvyšší soud. Soudy tudíž svá rozhodnutí nezaložily na takovém řetězci nepřímých důkazů, který by vytvořil nejvyšší možný stupeň jistoty o existenci relevantních skutkových okolností ospravedlňujících vyslovení viny a uložení trestu.
6. Podle stěžovatele došlo k opomenutí důkazů, jelikož soudy nevyslechly svědky, na jejichž výslechu trval, přičemž jejich výpovědi by podporovaly jeho obhajobu. Městský soud proklamoval, že tyto svědky předvolá, ale nakonec tak neučinil s vysvětlením, že svědky předvolávat nebude, neboť ví, co by vypověděli. Jejich výslech považuje stěžovatel za zcela zásadní právě vzhledem k tomu, co by svědci jednoznačně potvrdili.
7. Stěžovatel označuje za absurdní situaci, kdy soud uzná, že jezdil ve velkém rozsahu zahraniční i tuzemské zájezdy, spotřeboval velké množství nafty, ale vozidla nepotřebovala opravy ani s nájezdem okolo 10 000 km měsíčně. Při takových výkonech měl stěžovatel dostatečné množství finančních prostředků k opravám vozidel právě z těchto zájezdů. Soudy ani nevzaly v potaz situaci, kdy se svědek K. N. doznal k vystavování faktur s daní z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), aniž by byl plátcem DPH, a že stěžovatele neinformoval o tom, že se v průběhu doby odhlásil z plátcovství DPH, přičemž DPH, které inkasuje, neodvádí.
8. Postup obecných soudů, dovozuje stěžovatel, nebyl v souladu se zásadou presumpce neviny a principem in dubio pro reo. Závěrem soudům vytýká, že porušily zásadu nullum crimen sine lege a zákaz analogie v neprospěch pachatele, zásadu proporcionality trestní represe a zásadu trestního práva jako ultima ratio.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ve stěžovatelově věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
14. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
15. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové povahy, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Podle stěžovatele uvedená procesní situace nastala tím, že městský soud bez řádného odůvodnění zamítl návrh na provedení dokazování výslechem konkretizovaných svědků a krajský soud tuto procesní vadu nenapravil.
18. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
19. Jak již stěžovateli vysvětlil Nejvyšší soud, městský soud se jeho důkazními návrhy zabýval a zamítl je, neboť shledal, že nejde o důkazy objektivní a věrohodné. Městský soud svůj postup odůvodnil na str. 22 a 23 rozsudku, kde uvedl, že věrohodným a objektivním důkazem by byly pokladní kniha, výpis z účtu banky či obdobné listiny prokazující skutečné finanční toky v inkriminovaném období v rámci podnikání stěžovatele, nikoli však výpovědi svědků, kteří měli údajně vidět předávání statisícových částek v hotovosti. Neobjektivitu takových důkazů městský soud odůvodnil i tím, že jde o známé stěžovatele, které může ovlivnit. S tímto závěrem se ztotožnil i krajský soud. V posuzovaném období již stěžovatel nebyl ani jednatelem, ani společníkem společnosti X1, jejímiž zaměstnanci označené osoby byly. V této době proto konkretizované osoby nemohly konat ve prospěch stěžovatele práce na základě jeho pokynů, tudíž ani provést dopravu do Šlapanic. Jestliže k něčemu takovému vůbec kdy došlo, muselo se tak stát v době před rokem 2010. Není důvod oponovat, natožpak z ústavněprávních pozic, argumentaci soudů, že šlo o důkaz nadbytečný, neboť ostatní důkazy stěžovatele usvědčovaly jednoznačně. Soudům nelze opodstatněně vytýkat ani to, že vycházely z jakéhokoli důkazu, který nebyl proveden.
20. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
21. Stěžovatel usiluje přiblížit se definicím třetího okruhu ústavněprávně relevantních vad důkazního řízení výše rekapitulovanými námitkami týkajícími se konkretizovaných plnění. Ústavní soud však ani takto vymezenou diskrepanci v rozhodnutích soudů nespatřuje.
22. Vina stěžovatele není založena na otázce jeho vědomosti o tom, že obchodní společnost X2, není od 29. 1. 2010 registrována jako plátce DPH. Významné bylo na provedených důkazech založené a v odsuzujícím rozsudku zdůvodněné zjištění městského soudu, že plnění, která podle faktur měla pro stěžovatele provést společnost X2, nikdy neproběhla. Z výpovědi K. N. jasně vyplývá, že si již nepamatuje, zda stěžovatele informoval o tom, že se odhlásil z plátcovství DPH. Naproti tomu stěžovatel ve svůj prospěch tvrdí, že svědek K. N. uvedl, že jej neinformoval, že již plátcem DPH není. Svědek K. N. popřel, že by podpisy na fakturách o opravě vozidla Iveco, které mj. provozoval svědek sám a kdy si opravu tohoto vozidla nechal provést jinde, byly jeho. Stejně tak popřel, že by jeho syn M. měl se společností X2, něco společného a vyloučil tak jeho podpisy na fakturách, na které se snažil poukázat stěžovatel. Soudy konstatovaly, že dílna společnosti X2, neměla na tak rozsáhlé opravy, které vyplývají ze stěžovatelem vystavených faktur, potřebné vybavení. Na místě byla jen lakovna a klempírna. Svědek K. N. navíc uvedl, že se od roku 2010 ve společnosti, potažmo v dílně, v podstatě vůbec nevyskytoval a že fakturované práce určitě neproběhly. Stěžovatel je také usvědčován provedenými listinnými důkazy, konkrétně jednotlivými fakturami, u nichž svědek K. N. popřel, že by je podepsal on nebo jeho syn a že by fakturované práce vůbec proběhly ve společnosti X2.
23. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před městským soudem a krajským soudem stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
24. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou v rozsudku městského soudu a usnesení krajského soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
25. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána především na základě provedených nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
26. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály zásadě in dubio pro reo, nullum crimen sine lege a zákazu analogie v neprospěch pachatele, zásadě proporcionality trestní represe a zásadě trestního práva jako ultima ratio.
27. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu