ECLI:CZ:US:2019:3.US.2064.19.1
sp. zn. III. ÚS 2064/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem nám. Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2018 č. j. 9 To 414/2018-136, usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. dubna 2019 sp. zn. 9 T 83/2017 a ze dne 19. října 2018 sp. zn. 9 T 83/2017 a trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. května 2018 sp. zn. 9 T 83/2017, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud konstatoval, že nadepsaným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a "postupem při vydání" usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 10. 2018, "stejně tak jako předcházejícím trestním příkazem" okresního soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 9 T 83/2017 a "uzavřenou dohodou o vině a trestu mezi stěžovatelem a státním zastupitelstvím" bylo porušeno "jeho základní právo na spravedlivý proces a na ochranu jeho vlastnického práva". Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyjadřuje názor, že v trestním řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud usnesením ze dne 19. 10. 2018 podle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), postoupil věc trestního stíhání stěžovatele pro skutek vymezený ve výrokové části tohoto usnesení, jímž měl spáchat přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Plzeň, Odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků, neboť dospěl k závěru, že projednávaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.
3. Krajský soud ke stížnosti státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil usnesení okresního soudu a věc mu rubrikovaným usnesením vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Stěžovatel napadl výše uvedená usnesení ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. I. ÚS 897/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
5. Okresní soud usnesením ze dne 16. 4. 2019 podle §222 odst. 2 tr. řádu rozhodl, že se trestní věc stěžovatele stíhaného pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se postupuje k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Plzeň, Odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků, neboť projednávaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. Okresní soud konstatoval, že jelikož se stěžovatel i státní zástupce po vyhlášení usnesení vzdali práva stížnosti a současně prohlásili, že netrvají na písemném odůvodnění, neobsahuje usnesení podle §136 odst. 3 tr. řádu odůvodnění.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti opětovně předestírá výhrady, které uplatnil již v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 897/19, a dále je rozvíjí.
7. Namítá, že soudy nepřihlédly k doplňku znaleckého posudku a zatížily řízení průtahy v řízení. Vytýká, že došlo ke "kontaktu" mezi okresním soudem a znalcem po vyhlášení rozhodnutí bez účasti stěžovatele a jeho obhájce a bez toho, aby byli stěžovatel či obhájce uvědomeni; okresní soud navíc pochybil nesprávnou informací o časovém zařazení tohoto "kontaktu". Krajský soud tento nezákonný postup nepřezkoumal a své rozhodnutí založil na skutečnostech, které nemají oporu v obsahu spisu. Stěžovatel posléze označuje navrhovaný trest z dohody o vině a trestu za neproporcionálně tvrdý.
8. Stěžovatel se závěrem vyslovuje, že ačkoli se vzdal práva na (instanční) stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 16. 4. 2019, nelze dovodit, že by tímto mu mělo býti odejmuto právo na ústavněprávní přezkum procesního postupu orgánů činných v trestním řízení. Protisměrný postup by vedl k odnětí práva na spravedlivý proces, protože by stěžovatele nutil neukončovat včas své trestní stíhání a podávat nadbytečné opravné prostředky jenom pro to, aby mohl využít práva na ústavní stížnost. Podle stěžovatele je povinností Ústavního soudu zabývat se po skončení řízení před soudy zákonností a ústavností jím opakovaně oponovaných kroků obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. Ohledně ústavní stížností napadeného trestního příkazu okresního soudu Ústavní soud shledal, že jelikož ten již byl včasným odporem zrušen (§314g odst. 2 tr. řádu), nelze jej znovu zrušit, resp. ani napadnout ústavní stížností. Obdobné platí o usnesení okresního soudu ze dne 19. 10. 2018, které zrušil krajský soud usnesením ze dne 4. 12. 2018. Jak stěžovatel uvádí, od dohody o vině a trestu odstoupil. Jde tudíž v této části ústavní stížnosti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, čemuž odpovídají procesní důsledky předvídané v §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697), bod 50. odůvodnění].
11. Vytýká-li stěžovatel celkově nepřiměřenou délku řízení či průtahy v řízení již skončeném, má možnost chránit své právo postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), bez jehož využití není ústavní stížnost přípustná [srov. nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151), odst. 13-16]. V této části je ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Vůči části ústavní stížnosti směřující proti dalším rozhodnutím obecných soudů (usnesení krajského soudu ze dne 4. 12. 2018 a usnesení okresního soudu ze dne 16. 4. 2019) se patří předeslat, že z petitu ústavní stížnosti ani jejího odůvodnění není jednoznačně zřejmé, zda stěžovatel usiluje "pouze" o "konstatování" protiústavnosti nebo zda se domáhá jejich zrušení.
13. Namítá-li stěžovatel pochybení v trestním řízení a domáhá se výhradně "konstatování" protiústavnosti, vystupuje do popředí skutečnost, že neuvádí, jaký byl průmět těchto tvrzených nedostatků do výsledku řízení. V širších souvislostech lze připomenout, že z konstantní praxe Ústavního soudu vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci; pouze ve výjimečných případech lze ústavní stížností napadnout i již neaktuální zásah, a to v případě, že by rozhodnutí Ústavního soudu mělo konkrétní právní následky, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu nebo v případě nebezpečí opakování tohoto zásahu [srov. nález ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 7/03 (N 100/34 SbNU 61) nebo nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23) a usnesení ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2760/17]. I v případě, že by Ústavní soud byl k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyslovení protiústavnosti již netrvajícího zásahu by muselo být odůvodněno velmi zásadními a výjimečnými okolnostmi. Tyto okolnosti nicméně stěžovatel nevymezil.
14. Dále platí, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv účastníka řízení a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [například nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.) nebo stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963)]. Ani v tomto směru stěžovatel konkrétní argumentaci nepředestřel.
15. Domáhá-li se stěžovatel, aby Ústavní soud zrušil usnesení krajského soudu ze dne 4. 12. 2018 a usnesení okresního soudu ze dne 16. 4. 2019, je třeba konstatovat, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Takovým procesním prostředkem byla v posuzované věci instanční stížnost podle §141 a násl. tr. řádu proti usnesení okresního soudu ze dne 16. 4. 2019. Požaduje-li tedy stěžovatel, aby Ústavní soud tato usnesení zrušil, je určující, že za dané situace existovala možnost domáhat se ochrany práv prostřednictvím uplatnění instanční stížnosti a z podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel tohoto opravného prostředku nevyužil, Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako návrh nepřípustný (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
16. Sám stěžovatel neodkazuje relevantně ani na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž o situaci, kdy "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", v případě nyní posuzovaného podání zjevně nejde.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj