ECLI:CZ:US:2019:3.US.2072.19.1
sp. zn. III. ÚS 2072/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, sídlem Matušova 982/9, Rumburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 4 Tdo 248/2019-22, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. října 2016 č. j. 7 To 315/2015-270 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. dubna 2015 č. j. 1 T 23/2014-252, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti dvou měsíců. Poškozená obchodní společnost AUTO GAMES, a. s. (dále jen "poškozená") byla podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání stěžovatele a poškozené rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 364 979 Kč. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním opřeným o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že veškeré důkazy osvědčující oprávněnost ústavní stížnosti jsou obsaženy v soudním spisu okresního soudu. Podle jeho názoru byla rozhodnutími obecných soudů porušena jeho základní práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, neboť byl odsouzen pro trestný čin, kterého se nedopustil, přičemž se tak stalo jenom proto, že nebyl respektován elementární princip presumpce neviny a naprosto vadně byly hodnoceny provedené důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost postrádá vůči napadeným rozhodnutím konkrétní argumentaci. Je odůvodněna pouze obecným tvrzením o porušení stěžovatelových práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a odkazem na důkazní situaci ve spisu okresního soudu. V čem konkrétně namítané porušení stěžovatel spatřuje, v podstatě neuvádí, když pouze obecně tvrdí, že byl odsouzen pro trestný čin, kterého se nedopustil, přičemž se tak stalo jenom proto, že vadným hodnocením provedených důkazů nebyl respektován princip presumpce neviny. Stěžovatel tak ve své ústavní stížnosti zcela přehlíží zásadní rozdíl mezi rozhodováním soudů a funkcí, kterou plní Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zvláštním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, což s sebou nese i potřebu specifické právní argumentace. Řízení o ústavní stížnosti je řízením samostatným, na předchozím řízení před obecnými soudy relativně nezávislým. To je dáno tím, že Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a není jej možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Je-li však obsah ústavní stížnosti založen na odkazu na příslušný soudní spis a na obecném tvrzení o nesprávně hodnocených důkazech, je tak v podstatě po Ústavním soudu požadováno, aby si argumentaci sám vyhledával, prováděl její výběr z hlediska její ústavněprávní relevance a v návaznosti na to vyhledával vady, jichž se obecné soudy eventuálně dopustily, což se s postavením Ústavního soudu nikterak neslučuje.
8. Maje na zřeteli uvedené meze přezkumné činnosti, Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
9. Stěžovatel svými obecnými námitkami usiluje o přehodnocení skutkových zjištění, které se staly podkladem pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 tr. zákoníku. Jak však Ústavní soud opakovaně připomíná ve své judikatuře, z hlediska ústavněprávního může pouze posoudit, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu a zda s nimi nejsou právní závěry soudů v "extrémním nesouladu" [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. K takovému zjištění však v posuzované věci nedospěl.
10. Z obsahu rozsudku okresního soudu vyplývá, že si soud provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Z jeho odůvodnění, které odpovídá §125 odst. 1 tr. řádu, lze zjistit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. S odvolacími námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádal i krajský soud, který se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
11. K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, který při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným závěrům. Ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
12. Uplatnění principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se stěžovatel dovolává, je namístě až tehdy, dospějí-li soudy po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, přičemž se soudy řádně vypořádaly i s důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele a podrobně vysvětlily, proč jim nepřiznaly právní relevanci.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu