ECLI:CZ:US:2019:3.US.2073.18.1
sp. zn. III. ÚS 2073/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného Mgr. Ivem Hudečkem, advokátem, sídlem Dukelská 76, Šenov u Nového Jičína, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 č. j. 5 Tdo 188/2018-26 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. září 2017 č. j. 68 To 181/2017-392, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (pozn.: v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 188/2018 je nesprávně označeno jako usnesení sp. zn. 6 Tdo 640/2017), neboť byl přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně (dále také, nebo jen "okresní soud") sp. zn. 32 T 10/2015 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 18. 7. 2016 č. j. 32 T 10/2015-277 uznán vinným přečinem zpronevěry [bod 1) výroku o vině], přečinem nebezpečného vyhrožování a přečinem porušování domovní svobody [bod 2) výroku o vině], pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinem krádeže [bod 3) výroku o vině], za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou. O nárocích poškozených bylo rozhodnuto dle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Poté, co okresní soud doplnil dokazování, uznal stěžovatele znovu vinným výše uvedenými trestnými činy s tím rozdílem, že namísto pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle §21 odst. 1 ve spojení s §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednání stěžovatele nově kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatele pak odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. O nárocích poškozených rozhodl dle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 trestního řádu.
3. Proti v pořadí druhému rozsudku okresního soudu podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně (dále jen "státní zástupce") odvolání v neprospěch stěžovatele ohledně skutku popsaného pod bodem 3) rozsudku okresního soudu a ohledně výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále také, nebo jen "krajský soud") o něm napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o vině pod bodem 3), jakož i v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Š. L. Ve věci pak sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinem krádeže, ve výrocích o vině pod body 1) a 2) zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn. Stěžovateli za uvedená jednání uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s ostrahou. O nárocích poškozeného Š. L. pak rozhodl dle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 trestního řádu ve shodě s rozsudkem okresního soudu.
4. Dovolání stěžovatele bylo rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel předně namítal, že o odvolání státního zástupce rozhodoval jiný odvolací soud než o dřívějším odvolání stěžovatele, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce. Další pochybení zejména krajského soudu pak spatřoval v procesu dokazování a ve způsobu hodnocení důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Krajský soud postupoval v rozporu s §259 odst. 3 trestního řádu, když věc posoudil skutkově jinak než okresní soud, nicméně sám neprovedl dokazování. Nedostatečně byla též posouzena subjektivní stránka pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví; úmysl stěžovatele nebyl v tomto ohledu prokázán a úvahy krajského soudu v napadeném rozsudku náležitě zdůvodněny. Pochybení se dopustil též Nejvyšší soud, když dovolání stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, jež by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od okresního soudu spis sp. zn. 32 T 10/2015. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
9. K námitce stěžovatele týkající se tvrzeného porušení práva na zákonného soudce, jež mělo spočívat v tom, že o odvolání státního zástupce proti v pořadí druhému rozsudku okresního soudu rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, ačkoliv o prvním odvolání ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě, nutno uvést, že s ní nelze souhlasit. Jak Ústavní soud zjistil z rozvrhů práce Krajského soudu v Ostravě, pro rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím okresních soudů v oblasti působnosti tohoto soudu (s výjimkou věcí okresních soudů v Jeseníku, Olomouci, Přerově, Šumperku a ve Vsetíně, jež náležely do působnosti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci), tedy i o odvolání stěžovatele proti prvnímu rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, byl v rozhodné době příslušný Krajský soud v Ostravě (viz str. 10 - 14 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2016 ve znění účinném od 1. 7. 2016 do 31. 8. 2016). V mezidobí však došlo k četným změnám rozvrhu práce tohoto soudu a v důsledku zařazení Okresního soudu v Novém Jičíně mezi výše uvedené výjimky byl pro rozhodování o odvolání státního zástupce proti pozdějšímu rozsudku okresního soudu nově příslušný skutečně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (viz str. 42 - 44 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2017 ve znění účinném od 1. 5. 2017 do 1. 6. 2017). Vzhledem k tomu, že jednotlivá odvolání ve věci stěžovatele byla Krajskému soudu v Ostravě, resp. jeho pobočce v Olomouci přidělena v souladu s rozvrhy práce účinnými v rozhodných obdobích, lze uzavřít, že k tvrzenému porušení práva stěžovatele na zákonného soudce nedošlo.
10. K namítanému porušení zásady in dubio pro reo, k němuž mělo dojít v důsledku pochybení krajského soudu v procesu dokazování a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že uplatnění uvedené zásady je na místě tehdy, dospěje-li obecný soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné přiklonit se jednoznačně k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, a zůstávají tak pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch" nejsou splněny, neboť soud tyto pochybnosti nemá.
11. Ústavní soud neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti, jak o provádění a hodnocení důkazů zejména krajským soudem tvrdí stěžovatel. Lze shrnout, že krajský soud naopak přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o nesprávné právní kvalifikaci jednání stěžovatele okresním soudem a v souvislosti s tím se pečlivě věnoval též prokázání (nepřímého) úmyslu stěžovatele způsobit těžkou újmu na zdraví poškozenému Š. L. Přesvědčivé jsou rovněž úvahy krajského soudu o nutnosti uložení přísnějšího trestu stěžovateli. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího soudu, jenž závěry krajského soudu pečlivě přezkoumal, jsou racionální a srozumitelná, a Ústavní soud tak neshledává důvod, pro který by měl v nich obsažené závěry zpochybňovat.
12. Přisvědčit nelze ani námitce chybného postupu krajského soudu, jenž měl stěžovatelovu věc posoudit oproti okresnímu soudu skutkově odlišně, aniž by sám provedl dokazování. Dle §259 odst. 3 trestního řádu, na který ostatně odkazuje sám stěžovatel, může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu přitom plyne, že skutkový stav byl okresním soudem zjištěn dostatečně, a rozhodnutí krajského soudu tak bylo založeno pouze na odlišném právním posouzení (zda stěžovatelovo jednání, tak jak bylo zjištěno okresním soudem, naplnilo znaky závažnějšího trestného činu, konkrétně pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví).
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu