ECLI:CZ:US:2019:3.US.2141.19.1
sp. zn. III. ÚS 2141/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 3 Tdo 159/2019-29, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018 sp. zn. 11 To 334/2018 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. září 2018 č. j. 1 T 6/2018-457, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") [zřejmě v části, která nebyla zrušena usnesením Nejvyššího soudu] a usnesení Nejvyššího soudu v části, v níž nebylo zrušeno rozhodnutí o vině, a to s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, za současného stanovení dohledu podle §84 tr. zákoníku. Dále mu byla podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil, a zajistil dodatečné přihlášení poškozeného M. S. jako zaměstnance obchodní společnosti X za rozhodné období příslušným ze zákona oprávněným - Finančnímu úřadu pro středočeský kraj, Územnímu pracovišti v Benešově, České správě sociálního zabezpečení, OSSZ Benešov a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v trvání třech roků. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o škodě uplatněné poškozeným. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu u právnické osoby - obchodní společnosti X.
3. Odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, na základě něhož Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265k odst. 1 a 2 tr. řádu rozhodnutí krajského soudu zrušil v části, v níž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o trestu z rozsudku okresního soudu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jinak ponechal rozhodnutí nedotčeno. Z odůvodnění jeho usnesení mimo jiné vyplývá upozornění, že nové rozhodnutí se bude omezovat pouze na celý výrok o trestu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel opakuje dosavadní průběh řízení, včetně odůvodnění rozsudku okresního soudu a své argumentace obsažené v odvolání. Má za to, že postupem okresního soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zejména právo na kontradiktornost řízení, řádné odůvodnění rozhodnutí, možnost navrhovat důkazy, právo být slyšen před soudem, právo na veřejné projednání věci a právo na rovnost účastníků. Tím, že soudy svá rozhodnutí řádným způsobem nezdůvodnily, aniž se vypořádaly s námitkami stran skutkového a právního posouzení, zasáhly do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, který jim ukládá dbát zákonem stanovených postupů, mezi něž patří §125 a §254 tr. řádu. Tím, že přistoupily k uložení trestu, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky a aniž by dbaly požadavku přiměřenosti tohoto trestu, zasáhly do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. V posuzovaném případě byla přikládána váha pouze důkazům předloženým obžalobou, a nikoliv důkazům navrhovaným obhajobou. Obdobně byla zcela pominuta zásada in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ve vztahu k napadeným rozhodnutím konkrétní argumentaci. Po obsahové stránce se skládá především z rekapitulace trestního řízení a téměř doslovného znění rozsudku okresního soudu a obsahu odvolání, které bylo usnesením krajského soudu jako nedůvodné zamítnuto. Ústavní stížnost je odůvodněna pouze obecnými tvrzeními o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod a z nich vyplývajících ústavněprávních zásad. V čem konkrétně namítané porušení stěžovatel spatřuje, v podstatě neuvádí, když pouze obecně tvrdí, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkami proti skutkovému a právnímu posouzení věci, že svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily a postupovaly jednostranně. Stěžovatel tak ve své ústavní stížnosti zcela přehlíží zásadní rozdíl mezi rozhodováním soudů a funkcí, kterou plní rozhodování Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zvláštním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, což s sebou přirozeně nese i potřebu specifické právní argumentace. Řízení o ústavní stížnosti je řízením samostatným, na předchozím řízení před obecnými soudy relativně nezávislým, což je dáno tím, že Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a není jej možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Je-li však ústavní stížnost založena především na citaci podání stěžovatele učiněném v řízení před obecnými soudy, je tak v podstatě po Ústavním soudu požadováno, aby si argumentaci sám vyhledával, prováděl její výběr z hlediska jejího ústavněprávního významu a v návaznosti na to vyhledával vady, jichž se obecné soudy eventuálně dopustily, což se s postavením Ústavního soudu nikterak neslučuje.
8. Maje na zřeteli uvedené meze přezkumné činnosti, nezjistil Ústavní soud v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
9. Stěžovatel svými obecnými námitkami usiluje o přehodnocení skutkových zjištění, které se staly podkladem pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Jak však Ústavní soud opakovaně připomíná ve své judikatuře, z hlediska ústavněprávního může pouze posoudit, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu a zda s nimi nejsou právní závěry soudů v "extrémním nesouladu" [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. K takovému zjištění však v posuzované věci nedospěl.
10. Z obsahu rozsudku okresního soudu vyplývá, že si soud provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Z jeho odůvodnění, které odpovídá §125 odst. 1 tr. řádu, lze zjistit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Navrhovala-li obhajoba provedení dalších důkazů, vysvětlil, z jakého důvodu návrhům nevyhověl. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti okresní soud dostál a krajský soud se s jeho postupem ztotožnil.
11. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však okresním soudem učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, takže není na místě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
12. K obdobnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům. Ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
13. Byť stěžovatel výslovně v ústavní stížnosti uvádí, že usnesení Nejvyššího soudu napadá pouze v části, v níž nebylo zrušeno rozhodnutí o vině, současně poukazuje na nepřiměřenost uloženého trestu. S ohledem na výsledek řízení před dovolacím soudem, který zrušil usnesení krajského soudu v části, jíž bylo zamítnuto odvolání proti výroku o trestu, a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, nelze tuto námitku věcně projednat a je nutno ji posoudit jako nepřípustnou, neboť napadené usnesení Nejvyššího soudu není konečným rozhodnutím o trestu, ale je rozhodnutím, jímž se v tomto rozsahu navrací věc do stádia řízení před krajským soudem, ve kterém může stěžovatel nadále uplatňovat svá práva vůči nepravomocně uloženému trestu.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu