ECLI:CZ:US:2019:3.US.2153.19.1
sp. zn. III. ÚS 2153/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Žemličky, zastoupeného JUDr. Janou Tomešovou, advokátkou, sídlem Žižkova třída 335/12, Písek, proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 17. června 2019 č. j. 3 C 37/2019-20, za účasti Okresního soudu v Písku, jako účastníka řízení, a Šárky Žemličkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2019 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 6. 2019 č. j. 3 C 37/2019-20 byl zamítnut návrh stěžovatele ze dne 24. 5. 2019 na spojení věcí vedených u tohoto okresního soudu
pod sp. zn. 3 C 37/2019 a pod sp. zn. 10 C 93/2019.
3. Stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti nesouhlas s usnesením okresního soudu a namítá, že se uvedená řízení týkají týchž účastníků a úzce spolu skutkově souvisí (řízení o úpravě vypořádání společného jmění manželů a řízení o výživném manželky), proto by se v obou uvedených věcech vyjadřoval ke stejným skutečnostem, byly by prováděny obdobné důkazy, a stěžovatel by v případě odděleného projednávání těchto věcí byl nucen vynakládat dvojnásobné prostředky na právní zastoupení. Rovněž by pak docházelo k dvojnásobné ztrátě stěžovatele na výdělku, neboť čas strávený na soudních jednáních by byl mnohem delší. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy i jiné orgány veřejné moci proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud řízení v této věci spojil ke společnému řízení s řízením o ústavní stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 17. 6. 2019 č. j. 10 C 93/2019-31, projednávanou pod sp. zn. I. ÚS 2152/19.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti
v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
6. Ústavní stížností se lze proto domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění podmínky "konečného" rozhodnutí lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]
7. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení okresního soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na spojení věcí ke společnému řízení podle §112 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto rozhodnutí však nelze považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Jde totiž pouze o rozhodnutí procesní povahy. Případné námitky týkající se nehospodárnosti postupu soudu může navíc stěžovatel uplatnit v dalším řízení, a to v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení [srov. usnesení ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 971/13,
srov. též mutatis mutandis nález ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10 (N 108/61 SbNU 609) nebo nález ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 236/13 (N 129/78 SbNU 51)].
8. Shodným způsobem posoudil Ústavní soud otázku přezkumu usnesení, jímž byl obecným soudem zamítnut návrh účastníka na spojení věcí, např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 2113/18 ze dne 31. 7. 2018 (ve věcech osvobození od soudních poplatků), ale také ve věcech exekučních (usnesení sp. zn. III. ÚS 971/13 ze dne 4. 9. 2013 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1378/18 ze dne 11. 5. 2018).
9. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti nepřistoupil Ústavní soud ke spojení posuzované věcí s věcí projednávanou pod sp. zn. I. ÚS 2152/19.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. srpna 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj