ECLI:CZ:US:2019:3.US.2154.18.1
sp. zn. III. ÚS 2154/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele N. B., t. č. Věznice Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Markem Křížem Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2018 č. j. 3 Tdo 290/2018-20, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 0 PP 460/2017 byla dle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a contrario za použití §88 odst. 3 trestního zákoníku zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 1 T 82/2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 3 To 98/2017.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. 4 To 373/2017 byla stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnuta.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 3 Tdo 290/2018-20 bylo dle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, dle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé je podle §265a odst. 2 trestního řádu rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, usnesení o schválení narovnání, nebo rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 trestního řádu pod písmeny a) až g). Jelikož jde o taxativní výčet rozhodnutí, která lze pokládat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Dovolání stěžovatele směřovalo proti usnesení soudu o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a proto nesplňovalo zákonné podmínky přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že ke své žádosti o podmíněné propuštění doložil veškeré nezbytné náležitosti, a pokud jí nebylo vyhověno, došlo k tomu pouze nesprávným výkladem obecného práva. Soudy prvého a druhého stupně dostatečně neposoudily zprávu ředitele věznice hodnotící dosavadní průběh výkonu trestu, ze které plyne, že výkon trestu u stěžovatele již splnil svou výchovnou a resocializační funkci, přičemž stěžovatel svým příkladným výkonem povinností vyplývajících mu z vnitřních předpisů věznice osvědčil, že výkon trestu odnětí svobody je pro něj dostatečným poučením o jeho dosavadním způsobu života, a že již přehodnotil svůj hodnotový systém.
6. Nesprávného výkladu obecného práva se dále dle stěžovatele dopustil i Nejvyšší soud, když z formálních důvodů dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel (bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění) uvádí, že "výklad obecného práva provedený Nejvyšším soudem ČR neodpovídá principům výkladu obecného práva Ústavním soudem".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Pakliže stěžovatel ani nijak blíže neodůvodnil, proč považuje postup Nejvyššího soudu za nesprávný, Ústavní soud nemá, co by k odůvodnění napadeného rozhodnutí dodal.
10. Za situace, kdy z právě uvedených důvodů považuje Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí podaného dovolání za zákonné i ústavně souladné, nemá žádného prostoru, aby se ústavní stížností a stěžovatelovou argumentací dále zabýval, neboť na výsledek řízení o ústavní stížnosti by to nemohlo mít vliv.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu