ECLI:CZ:US:2019:3.US.2167.18.1
sp. zn. III. ÚS 2167/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dariny Kolkové, zastoupené JUDr. Kateřinou Martinkovou, advokátkou, sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2018 č. j. 26 Cdo 4034/2016-138 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. února 2016 č. j. 71 Co 154/2015-106, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Františka Kolky a statutárního města Ostrava, sídlem Těšínská 138/35, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla na základě nájemní smlouvy ze dne 16. 10. 2007 nájemkyní bytu č. X1 ve 3. podlaží domu č. p. X2, na ulici XX č. or. X3, v katastrálním území Slezská Ostrava (dále jen "byt"), který je ve vlastnictví vedlejšího účastníka statutárního města Ostrava (dále jen "město"). Byt užívala za úplatu 1 562 Kč měsíčně, a to na dobu neurčitou. Dne 30. 10. 2007 požádala město o povolení rekonstrukce a pronájem s bytem sousedícího půdního prostoru za účelem rozšíření předmětného bytu a zároveň o zachování původní výše smluvního nájmu. Rada města s tímto dne 14. 2. 2008 vyslovila souhlas a rozhodla o uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě o nájmu bytu, ve kterém bylo stanoveno, že město souhlasí s provedením stavebních úprav nákladem stěžovatelky jako nájemkyní a s přisloučením půdního prostoru. Uvedené úpravy měla stěžovatelka provést do 31. 7. 2009. Reálně je však provedla pouze částečně (dle svých tvrzení pro nedostatek financí), a dosud provedené stavební úpravy nebyly nikdy zkolaudovány, byť určitá provedená část je již užívána, pročež nebyla k danému nedokončenému obytnému prostoru na půdě ani nikdy uzavřena nájemní smlouva. S odkazem na posledně uvedené skutečnosti město dne 29. 5. 2014 vůči stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi Františku Kolkovi (dále jen "žalovaní"), u kterého došlo v mezidobí uzavřením sňatku ke vzniku společného nájmu, zahájilo řízení na vyklizení zabrané části půdního prostoru.
3. Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 1. 2015 č. j. 25 C 174/2014-44 zamítnuta. Soud shledal, že měla-li stěžovatelka souhlas s provedením úprav, ten v sobě zahrnuje i souhlas s užíváním upravovaného prostoru. Uzavřený dodatek k nájemní smlouvě nutno hodnotit tak, že se půdní prostor dostal pod režim nájemní smlouvy k bytu. Nedošlo sice k dokončení stavebních prací v určeném termínu, nicméně stranami pro takovouto eventualitu nebyly sjednány žádné sankce, což jde k tíži města. Důvodná je dle okresního soudu námitka žalovaných o rozporu s dobrými mravy, když z jednání města plyne jejich legitimní očekávání, že půdní prostor města zrekonstruovaný na jejich náklad budou moci užívat.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 2. 2016 č. j. 71 Co 154/2015-106 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalovaným byla uložena povinnost půdní prostor vyklidit a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud shledal, že žalovaným nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných půdních prostor. Souhlas města s provedením rekonstrukce nemůže nahradit souhlas a nájemní smlouvu k užíváním předmětných prostor za účelem bydlení. Je pravdou, že souhlas města s provedením úprav půdního prostoru v sobě nutně zahrnuje souhlas s jeho užíváním, avšak toliko za účelem provedení schválené rekonstrukce, nikoliv samotného bydlení. Z pokladů, na základě kterých město žádost stěžovatelky z roku 2007 schvalovalo, jednoznačně vyplývalo, že po provedení všech nutných úprav a po kolaudaci stavby má dojít k uzavření nové nájemní smlouvy. S ohledem na skutečnost, že ke kolaudaci předmětných stavebních úprav dosud nedošlo, nebylo možné novou nájemní smlouvu uzavřít. Dle úpravy občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 ani nebylo možno uzavřít nájemní smlouvu k bytu, pokud předmětný prostor nebyl určen na základě kolaudačního rozhodnutí k bydlení. Z obsahu dodatku jednoznačně vyplývá toliko udělení souhlasu s provedením rekonstrukce v uvedeném rozsahu a termín dokončení těchto prací, jakož i skutečnost, že veškeré náklady na tuto rekonstrukci si ponese výhradně žadatel. Je pravdou, že město souhlasilo se zachováním původně sjednaného nájemného i po dokončení rekonstrukce a přisloučení půdního prostoru k bytu. Žalovaní tak mohli mít legitimní očekávání, že budou moci užívat byt a vynaložené investice jim budou částečně kompenzovány v podobě snížení nájemného. Toto očekávání však bylo omezeno splněním povinností žalovanými, tj. řádným dokončením rekonstrukce a uzavřením nové nájemní smlouvy opravňující je k užívání půdního prostoru za účelem bydlení. U města bylo naopak očekávání, že udělilo-li souhlas s úpravami svého majetku, tyto budou provedeny v souladu s příslušnými stavebními předpisy, tj. budou řádně dokončeny a zkolaudovány. K tomuto však do dnešního dne nedošlo. Stávající nájemné ve výši 1 562 Kč, které žalovaní hradí za užívání bytu, je přitom nepřiměřeně nízké a neodpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase. Nárok města na vyklizení předmětných půdních prostor tak není v rozporu s dobrými mravy.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 26 Cdo 4034/2016-138 bylo dovolání žalovaných odmítnuto a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu o absenci právního titulu k užívání půdních prostor. Shledal, že takovým nemůže být dohoda účastníků o stavebních úpravách půdního prostoru, které měla stěžovatelka provést ve stanovené době na své náklady. Bylo-li dohodnuto, že po dokončení rekonstrukce (její kolaudaci) dojde ke sloučení tohoto prostoru s bytem, jehož jsou žalovaní nájemci, a uzavření nové nájemní smlouvy, pak po dobu, kdy měli tyto stavební úpravy provádět, mohli půdní prostor užívat (jinak by stavební práce nemohly být provedeny), neznamená to však, že by šlo o právní titul opravňující je k dalšímu (trvalému) užívání půdního prostoru k bydlení, aniž by byla (v souladu s dohodou) po dokončení prací uzavřena smlouva o nájmu ke "sloučenému" prostoru. Práce však dokončeny nebyly, prostor nebyl zkolaudován a k uzavření nájemní (či jiné) smlouvy, jejímž předmětem by byl půdní prostor, nedošlo. Zamítnutí žaloby na vyklizení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva uplatňovaného v rozporu s dobrými mravy může být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona. Očekávání žalovaných, že budou moci půdní prostor užívat, stanou se jeho nájemci a vynaložené investice jim budou částečně "kompenzovány" v podobě sníženého nájemného, bylo legitimní jen v návaznosti na řádné dokončení dohodnutých stavebních prací, což žalovaní neprovedli, byť k tomu dohodnutá lhůta uplynula již před několika lety. Žalovaní tak nemohou spravedlivě po městu požadovat, aby tento stav nadále trpělo bez jakéhokoliv časového omezení a v situaci, kdy se strany nejsou schopny na podmínkách dalšího užívání dohodnout.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvádí, že i když rekonstrukci nedokončila, již provedenou částí prací majetek města zhodnotila. Město s existencí nedokončené stavby dříve ani nemělo žádný problém, vzhledem k čemuž lze dovodit, že se stavem věcí a užíváním přislučovaných půdních prostor, a to i nad rámec pouhého provádění rekonstrukce, souhlasilo. Postoj města se změnil až poté, co odmítla jeho návrh na zvýšení nájemného, který obdržela dne 25. 4. 2012. Takovýto postup města dle jejího názoru odporuje dobrým mravům. Město si nechalo zhodnotit svůj majetek, a následně nerespektuje dohodu, která při provedení takovéto investice stěžovatelce garantovala nízkou výši nájemného, a přichází s požadavkem na jeho zvýšení, a při jejím nesouhlasu s navýšením žádá vyklizení připojovaného půdního prostoru. Přitom do rekonstrukce nevložilo město ani jednu korunu českou. Město se tak tímto způsobem bezdůvodně obohacuje a ona naopak o svou investici má přijít. Úvahy soudů, že původně udělený souhlas se týkal pouze rekonstrukce a nepředstavuje přímo právní titul k užívání půdních prostor k bydlení, nepovažuje za přiléhavé, když je nutno zohlednit, že se zavázala městu provést rekonstrukci vlastním nákladem a po jejím provedení měla mít právo prostory dále užívat. Opačný výklad by znamenal, že stěžovatelka by měla nést pouze náklady a nepožívat žádná práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci nespatřuje.
9. Ústavní soud shledává, že napadená rozhodnutí obecných soudů nevykazují znaky libovůle, když obsahují řádné odůvodnění úvah, na kterých jsou jimi vyslovené závěry založeny (viz i jejich rekapitulace výše). Stěžovatelka namítá, že město postupuje v rozporu s dobrými mravy a nerespektuje vzájemnou dohodu. Přitom však poněkud pomíjí, že to byla v prvé řadě ona, kdo této dohodě nedostál, když dohodnutou rekonstrukci a přisloučení půdního prostoru nikdy nedokončila. Přitom ani stěžovatelka nezpochybňuje, že toto nedokončení prací město nijak nezavinilo, a naopak k němu fakticky poskytlo časový prostor delší oproti uzavřené dohodě o téměř pět let, když rekonstrukce měla být dle dohody ukončena do 31. 7. 2009 a město podalo předmětnou žalobu až dne 29. 5. 2014. Stěžovatelka v řízení uváděla, že na nedokončené přisloučení půdního prostoru vynaložila již stovky tisíc korun českých, o které by se nyní mělo město bezdůvodně obohatit. Je však na místě si povšimnout, že je to na druhou stranu stěžovatelka, která po mnoho let bydlí v předmětném bytě v Ostravě za nájemné ve výši 1 562 Kč měsíčně, které s ní bylo dohodnuto v takto mimořádně nízké výši právě na základě toho, že stěžovatelka na svůj náklad provede a zkolauduje předmětnou stavbu, což však neučinila. Stěžovatelka tedy nedodržela uzavřenou dohodu, neprovedla, co slíbila, a zároveň požívá a chce dále požívat výhod takového postavení, jako by tak bývala učinila. Začalo-li se takovému stavu město po několika letech bránit, stěží lze jeho postoj považovat za nemravný. Domnívá-li se stěžovatelka, že zde nastává nějaké bezdůvodné obohacení města, lze v obecné rovině (aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal výsledek nějakého konkrétního řízení) konstatovat, že takovou situaci může řešit žalobou na jeho vydání.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu