ECLI:CZ:US:2019:3.US.2202.19.1
sp. zn. III. ÚS 2202/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti V. Ch., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2019 č. j. 38 Co 28/2019-345 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 0 P 302/2014-325, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a M. M. a nezletilého R. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí soudů označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2016 č. j. 0 P 302/2014-120 rozhodl o svěření nezletilého vedlejšího účastníka do péče vedlejšího účastníka (otce nezletilého) a upravil styk nezletilého se stěžovatelkou (matkou nezletilého). O svěření nezletilého do péče vedlejšího účastníka okresní soud rozhodl, protože v jeho výchovných kompetencích neshledal žádné nedostatky. Výchovné kompetence stěžovatelky byly naopak dle znaleckého posudku limitovány jejím psychickým onemocněním a nezralostí. Vedlejší účastnice je péče o nezletilého schopna jen pod dohledem jiné osoby.
3. Následně dne 17. 1. 2017 okresnímu soudu vedlejší účastnice doručila návrh na změnu úpravy péče o nezletilého, v němž požadovala, aby byl nezletilý svěřen do její péče. O podaném návrhu rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. 0 P 302/2014-325, který je napaden ústavní stížností. Okresní soud návrh zamítl (I. výrok). Dále rozhodl, že je stěžovatelka povinna uhradit státu náklady řízení ve výši 17 100 Kč (II. výrok) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Uvedl, že došlo ke změně poměrů v tom, že nezletilý nastoupil do mateřské školy a byla mu diagnostikována epilepsie. Shledal však, že v nejlepším zájmu nezletilého je jeho ponechání v péči vedlejšího účastníka. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že nezletilý má k vedlejšímu účastníkovi, jeho partnerce a polorodé sestře kladný vztah. Nezletilému je pro jeho specifické potřeby nutno zajistit stabilní zázemí a pravidelný režim, jehož se mu u vedlejšího účastníka dostává. Je nutná stabilní a stimulující výchova, kterou vedlejší účastník nezletilému dopřává. Nebylo prokázáno, že by důvodem opožděného vývoje nezletilého bylo to, že se mu vedlejší účastník nevěnuje. Naopak bylo prokázáno, že za stavem nezletilého stojí dědičnost ze strany matky, která trpí lehkou mentální retardací. Stěžovatelka je za pomoci rodiny schopna se o nezletilého postarat, nikoli však samostatně. Stěžovatelka nadřazuje své nároky a přání potřebám dítěte a pro rychle nastupující únavu, oscilující pozornost a psychointelektuální zátěž je pro stěžovatelku složitější zajistit nezletilému denní režim.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 4. 2019 č. j. 38 Co 28/2019-345 výše zmíněný rozsudek okresního soudu ze dne 29. 11. 2018 potvrdil v jeho I. a III. výroku. Změnil jej ve II. výroku tak, že stěžovatelka je povinna nahradit státu náklady řízení ve výši 8 575 Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání. V průběhu řízení o odvolání stěžovatelka předložila zprávu z psychologického vyšetření nezletilého, z jejíž závěrů vyplynulo, že stěžovatelka se i přes svou sníženou inteligenci jeví být schopná péče o nezletilého dle návodu a doporučení odborníků, případně s pomocí svých rodičů. Krajský soud rekapituloval, že ve věci byly zpracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se shodují. Za pomoci další osoby je dle posudků stěžovatelka schopna péče o nezletilého. Stěžovatelčina výchovná kompetence je však limitována. U nezletilého je vzhledem k jeho specifickým potřebám nutno zajistit lékařskou a psychologickou péči, je třeba mu zajistit i stabilní a stimulující prostředí. Vedlejší účastník vystupuje odpovědně a je výchovně způsobilý jak v oblasti citové, tak instrumentální. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník má lepší výchovné předpoklady. Stěžovatelčin návrh na změnu péče nepovažoval za důvodný. Stěžovatelce sice nelze upřít, že má k nezletilému citový vztah a přeje si ho mít ve své péči. Nicméně vzhledem ke zdravotnímu stavu a diagnostikovanému opožděnému vývoji nezletilého jsou na osobu, která o něj pečuje, kladeny vyšší nároky, jež by stěžovatelka nemohla samostatně zvládnout.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítla, že vedlejší účastník se o nezletilého řádně nestará, svůj čas věnuje především práci a své nové rodině. Nezletilého přenechává svým rodičům, tj. prarodičům nezletilého, kteří pro svůj věk péči o dítě nezvládají. Na nezletilém je patrné, že o něj není postaráno, neboť jeho vývoj je závažně opožděn a není schopen mluvit. Je třeba s ním navštěvovat logopedii a věnovat mu zvýšenou péči, což vedlejší účastník zanedbával. Obecným soudům stěžovatelka vyčetla, že nehodnotily nezájem vedlejšího účastníka o nezletilého. Dle jejího názoru soudy neprovedly navržené důkazy (výslech prarodičů nezletilého) k prokázání skutečnosti, že se vedlejší účastník nezletilému nevěnuje.
6. Stěžovatelka spatřuje vadu v tom, že soudy svá rozhodnutí založily na tvrzeních vedlejšího účastníka a znaleckém posudku, jež zpracovala psychicky nemocná znalkyně, která se navíc odmítla dostavit k výslechu. Stěžovatelka se domnívá, že soudy rozhodly v její neprospěch na základě předsudku, že z důvodu svého postižení v podobě lehké mentální retardace není schopna zvládnout péči o syna, ačkoli dva odborníci (psychiatr a klinický psycholog) konstatovali, že základní péči zvládne sama a složitější věci s pomocí svých rodičů. Rovněž nesouhlasí s tím, aby měla státu hradit náklady na znalecký posudek, který byl dle jejího názoru ve věci nepoužitelný.
7. Napadená rozhodnutí stěžovatelka označila za nepřezkoumatelná. Dle jejího názoru se krajský soud nevypořádal s odborným vyjádřením Mgr. Petry Štarkové, dle níž má nezletilý vývojový deficit. Soudy ignorovaly stěžovatelčino tvrzení, že příčinou neutěšeného stavu nezletilého je nezájem vedlejšího účastníka o něj. Mgr. Štarková doporučila pro nezletilého logopedickou školku, kterou je stěžovatelka schopna zabezpečit. Naopak vedlejší účastník dle jejího tvrzení považuje logopedické cvičení za nadbytečné.
8. Pochybení stěžovatelka spatřuje rovněž v tom, že se soudy nezabývaly jejím alternativním návrhem na svěření nezletilého do střídavé péče. Připomněla, že v řízení zdůrazňovala, že nezletilému se k vedlejšímu účastníkovi mnohdy nechce a ona mu musí vysvětlovat, že k vedlejšímu účastníkovi musí, jelikož tak soudy rozhodly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
11. Obecné soudy svá rozhodnutí založily na zjištění, že vedlejší účastník je lépe schopen zajistit vývoj a výchovu nezletilého. U stěžovatelky v daném ohledu shledaly omezení spočívající v tom, že péči o nezletilého je schopna zajistit až za podpory další osoby.
12. Ústavní soud nepřisvědčil námitce, že soudy svá rozhodnutí založily jen na tvrzení vedlejšího účastníka a znaleckém posudku, z nějž však dle stěžovatelky nelze vycházet, neboť jej zpracovala psychicky nemocná znalkyně. Ústavní soud konstatuje, že ve svých tvrzeních o psychickém onemocnění znalkyně stěžovatelka naráží na omluvu znalkyně z jednání před soudem, k níž znalkyně předložila zdravotní záznam ze dne 26. 11. 2018 dokládající její pracovní neschopnost "po zhoršení psychického i zdravotního stavu" (zdravotní záznam je na č. l. 321 spisu). Ve skutečnosti, že soudy vybudovaly svá skutková zjištění i na znaleckém posudku této znalkyně, nespatřuje v posuzované věci Ústavní soud porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod. V dané věci totiž nebyl vypracován jediný znalecký posudek, ale v průběhu času posudky tři [znalecký posudek ze dne 2. 7. 2018 (č. l. 278 spisu okresního soudu) zpracovaný znalkyní, proti níž směřuje stěžovatelčina námitka, dále dva znalecké posudky zpracované jinými znalci, a to posudek ze dne 10. 1. 2018 (č. l. 245 spisu okresního soudu) a posudek ze dne 29. 2. 2016 (č. l. 84 spisu okresního soudu)]. Všechny tyto posudky se shodují v tom, že péče stěžovatelky o nezletilého by měla probíhat pod dohledem jiné osoby. Dle posudku ze dne 10. 1. 2018 matka trpí lehkou mentální retardací, nejde však dle znalce o intelektový deficit natolik závažný, že by jí nedovoloval péči o nezletilého. Zbylé dva zmíněné posudky poukazují na limitaci výchovných kompetencí stěžovatelky. Soudy tak měly k dispozici tři posudky zpracované v průběhu 2,5 let, mohly porovnat jejich závěry, všechny posudky poukázaly na zátěž v intelektových a dalších duševních schopnostech stěžovatelky. První a třetí zmíněný posudek se shodly i v závěru, že se tato zátěž projevuje i v limitaci výchovných schopností. Ústavní soud konstatuje, že soudy měly dostatek údajů k posouzení kvality a závěrů posudku, proti němuž námitkami stěžovatelka vystupuje. Nespatřuje nic protiústavního v tom, že skutečnost, že až po vypracování znaleckého posudku se znalkyně omluvila z jednání z výše uvedeného důvodu, nevyhodnotily jako okolnost, která by negativně ovlivnila vypovídací hodnotu či věrohodnost takového posudku.
13. Za tohoto stavu Ústavní soud nespatřuje žádnou protiústavnost ani v tom, že stěžovatelka byla povinna zaplatit státu náklady na znalecký posudek ze dne 2. 7. 2018, neboť posudek byl vyžádán z důvodů na její straně, protože podala návrh na změnu výchovy, s nímž nebyla úspěšná. Nedůvodné výhrady stěžovatelky proti tomuto posudku neměly vliv na rozhodování o náhradě nákladů státu za daný posudek. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že krajský soud shledal, že u stěžovatelky byly dány předpoklady pro částečné osvobození od soudních poplatků, tudíž změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelka hradí náklady na daný znalecký posudek jen v jedné polovině (tj. v částce 5 800 Kč). Vedle toho byla stěžovatelce uložena povinnost hradit náklady státu na posudek ze dne 10. 1. 2018 taktéž v jedné polovině (tj. v částce 2 775 Kč), proti čemuž v ústavní stížnosti stěžovatelka nevznesla žádnou námitku.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřela tvrzení, že nezletilý zaostává ve vývoji za svými vrstevníky z důvodu nezájmu vedlejšího účastníka o něj. Namítla, že se krajský soud nevypořádal s odborným vyjádřením psycholožky Mgr. Petry Štarkové, která uvedla, že nezletilý má významný vývojový deficit. Ústavní soud konstatuje, že tímto způsobem stěžovatelka zpochybňuje skutkové zjištění okresního soudu, že za stav nezletilého patrně může genetická dědičnost ze strany matky a že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník nezletilého zanedbával (srov. bod 14. odůvodnění rozsudku okresního soudu). O tom, že vývojové opoždění chlapce je patrně dané částečně hereditou po matce, která má subnormní intelekt, pojednává lékařská zpráva ze dne 5. 5. 2017 založená na č. l. 322, kterou okresnímu soudu předložila sama stěžovatelka. Ústavnímu soudu přísluší vstupovat do utváření skutkových zjištění jen v případě zjevného excesu obecných soudů [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. S ohledem na obsah zmíněné lékařské zprávy nelze závěr o opožděnosti vývoje chlapce vyvěrající částečně z dědičnosti označit za exces při utváření skutkových zjištění. Ani závěr, že nebylo prokázáno, že vedlejší účastník nezletilého zanedbává, nepředstavuje exces při utváření skutkových zjištění. Takové zjištění totiž nijak neodporuje tomu, že se znalecké posudky zmiňují o kladeném citovém vztahu k otci, či zprávě mateřské školy ze dne 18. 3. 2019 (č. l. 337), dle níž nezletilého zpravidla do školky vodí a vyzvedává vedlejší účastník či jeho přítelkyně.
15. Za neopodstatněné Ústavní soud považuje výhrady stěžovatelky dle níž se krajský soud nevypořádal s vyjádřením Mgr. Štarkové, dle níž má nezletilý vývojový deficit. Jak bylo uvedeno výše, okresní soud si byl opoždění vývoje nezletilého vědom a vyhodnotil, že jde částečně o důsledek dědičnosti. O tom, jaká je příčina opožděnosti se Mgr. Štarková nevyjadřuje, její vyjádření proto neskýtá oporu pro tvrzení stěžovatelky, že za opožděním stojí nezájem vedlejšího účastníka o nezletilého. Ve vyjádření Mgr. Štarková doporučuje další rozvoj nezletilého v kognitivní a psychosociální oblasti. Jak okresní soud, tak krajský soud na základě dokazování (včetně znaleckých posudků) dospěly k tomu, že výchovné předpoklady k dalšímu rozvoji schopností nezletilého jsou lepší u vedlejšího účastníka než u stěžovatelky.
16. Ke stěžovatelčinu tvrzení, že nezletilý zaostává ve vývoji pro nezájem vedlejšího účastníka, je patrno vypořádání okresního soudu, s nímž se krajský soud ztotožnil. Tím, že se soudy se stěžovatelkou neztotožnily v příčině opožděnosti (na rozdíl od stěžovatelky tuto příčinu spatřovaly v dědičnosti, nikoli v tvrzeném nezájmu), považovaly za nadbytečné provádět dokazování k tvrzení o nezájmu vedlejšího účastníka. Implicitně jsou proto důvody pro nevyhovění takovým důkazním návrhům z napadených rozhodnutí patrny. Obecné soudy sice měly uvést důvody k nevyhovění důkazním návrhům ve svých rozhodnutích explicitně. Vytknout jim lze, že tak neučinily. V posuzované věci však nešlo o vadu, která by dosáhla ústavní úrovně. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že důvody pro zamítnutí důkazního návrhu je možno, odpovídá-li tomu zbytek odůvodnění a okolnosti případu, dovodit z rozhodnutí implicitně. Byť nutnost dovozovat důvody pro zamítnutí důkazního návrhu toliko implicitně značí pochybení soudu, nejde o pochybení, které by nutně znamenalo porušení základních práv (nález ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 35/19, bod 62.). S ohledem na výše uvedené přitom toto pochybení v posuzované věci neznačilo porušení stěžovatelčiných základních práv.
17. Stěžovatelka do ústavní stížnosti vtělila i své výhrady proti usnesení okresního soudu ze dne 16. 3. 2017 č. j. 0 P 302/2014-158, jímž byl předběžným opatřením upraven její styk s nezletilým. Dané usnesení nebylo napadeno ústavní stížností, proto se jím Ústavní soud nezabýval. Vyjádřila-li stěžovatelka v návaznosti na vydání daného usnesení své pochyby "o nezávislém rozhodování okresního soudu", pak nezbývá než poukázat na §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto ustanovení nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v jeho postupu v projednávané věci nebo v jiných věcech.
18. Ústavní soud nepřisvědčil námitce, že soudy nevzaly v úvahu alternativní návrh stěžovatelky, aby byl nezletilý vedlejší účastník svěřen do střídavé péče. V prvé řadě nutno poukázat na to, že před okresním soudem stěžovatelka navrhovala jen svěření nezletilého do své péče. Až při jednání před odvolacím soudem, na němž byl vynesen rozsudek krajského soudu napadený ústavní stížností, vznesla alternativní návrh ke střídavé péči. Odůvodnění krajského soudu dostatečně objasňuje důvody, proč nebyly dány podmínky pro změnu výchovných poměrů dítěte nastavených rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. 0 P 302/2014-120, jímž byl nezletilý svěřen do péče vedlejšího účastníka. Tyto důvody lze vztáhnout k tomu, proč nebyly dány podmínky jak pro výhradní péči stěžovatelky, tak ani střídavou péči.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu