ECLI:CZ:US:2019:3.US.2222.19.1
sp. zn. III. ÚS 2222/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Pěnkavy, advokáta, sídlem Místecká 329/258, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2019 č. j. 3 To 13/2019-4867, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 9. 2018 č. j. 48 T 2/2008-4824 byla stěžovateli podle §151 odst. 2 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), přiznána za poskytnutou obhajobu odsouzeného A. V. odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 251 801 Kč.
3. Stížnost stěžovatele, v níž s takto přiznanou odměnou a náhradou hotových výdajů vyjádřil nesouhlas, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel poukazuje na to, že po vydání odsuzujícího rozsudku, jímž byl A. V. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), vyúčtoval krajskému soudu právní služby za poskytnutou obhajobu v celkové částce 337 989 Kč včetně DPH. Po odečtení již uhrazené zálohy 150 000 Kč zbývala k proplacení částka 187 989 Kč. Krajský soud mu však přiznal odměnu o 54 595 Kč nižší s odůvodněním, že u jednotlivých úkonů poskytnutých po 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti tr. zákoník, vycházel z horní hranice trestní sazby odnětí svobody 10 let. Stěžovatel se domnívá, že měl postupovat podle sazby dle zákona č. 140/1960 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zákon"), která činila 12 let. Nesouhlasí s postupem soudu, který určil výši odměny za jednotlivé úkony v závislosti na době, kdy byly tyto úkony poskytnuty. Má za to, že až do jeho rozhodnutí nebylo postaveno najisto, jaký zákon bude pro pachatele příznivější. Až do skončení trestního stíhání nebylo možné vyloučit skutečnost, že by odsouzený byl uznán vinným podle §148 odst. 1 a 4 tr. zákona se sazbou odnětí svobody v rozpětí 5 - 12 let. Je-li jednání pachatele posléze posouzeno podle jiného právního předpisu, vyslovuje názor, že jej nelze zpětně použít na určení odměny obhájce. Legitimně očekával, že výše jeho odměny v každém jednotlivém okamžiku, kdy jím byl poskytnut úkon právní služby, bude stanovena podle horní hranice sazby stanovené za předmětný trestný čin podle §148 odst. 1 a 4 tr. zákona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, který podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/2015 (ST 42/79 SbNU 637) nemusí být zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nález ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 276) nebo nález ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581)].
7. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti směřují proti výši přiznané odměny za jeden úkon právní pomoci realizované obhájcem odsouzeného poté, co nabyl účinnosti tr. zákoník. Stěžovatel má totiž za to, že trestní řízení i za účinnosti tr. zákoníku bylo stále vedeno pro skutek kvalifikovaný podle §148 odst. 1 a 4 tr. zákona.
8. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu vyplývá, že stejné námitky stěžovatel vznesl ve stížnosti a vrchní soud na ně patřičně reagoval. Poukázal na to, že trestní řízení proti odsouzenému A. V. bylo zahájeno dne 19. 4. 2007 pro skutek kvalifikovaný podle §148 odst. 1 a 4 tr. zákona se sazbou trestu odnětí svobody 5 - 12 let. Odměna za jeden úkon právní pomoci tak činila až do 31. 12. 2009 podle §10 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částku 2 790 Kč. Shledal-li pak, že krajský soud nepochybil, stanovil-li výši odměny od 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti tr. zákoník, podle sazby uvedené v §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku, je jeho názor přijatelný, neboť §2 odst. 1 tr. zákoníku výslovně vylučuje možnost, aby jednání odsouzeného mohlo být i nadále posuzováno podle §148 odst. 1 a 4 tr. zákona. Použití nového zákona totiž bylo v posuzovaném případě pro odsouzeného jednoznačně příznivější. Protože změna právní kvalifikace byla fakticky vynucena změnou zákona (kdy byl odsouzený od 1. 1. 2010 ohrožen trestní sazbou 5 - 10 let), bylo nutné při této trestní sazbě postupovat při stanovení odměny za jeden úkon právní pomoci podle §10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu.
9. S argumentací stěžovatele, že až do skončení trestního stíhání nebylo možné vyloučit, že by odsouzený byl uznán vinným podle §148 odst. 1 a 4 tr. zákona se sazbou odnětí svobody v rozpětí 5 - 12 let, takže legitimně očekával, že výše jeho odměny v každém jednotlivém okamžiku, kdy byl z jeho strany poskytnut úkon právní služby, bude stanovena podle horní hranice sazby stanovené za předmětný trestný čin tr. zákonem, se ztotožnit nelze. Uvedeným způsobem by mohl úspěšně argumentovat v případě, že by ke změně právní kvalifikace došlo v důsledku posunu v důkazní situaci, o níž by se dozvěděl až po skončení dokazování, resp. až rozhodnutím soudu. V posuzované věci však bylo změnou zákona postaveno najisto, že od 1. 1. 2010 bude jednání odsouzeného kvalifikováno podle příznivější trestní sazby stanovené tr. zákoníkem. Pro stěžovatele to nemohlo být překvapivé, tudíž nemohl legitimně očekávat, že výše jeho odměny bude stanovena podle sazby stanovené tr. zákonem. Nešlo přitom o zpětné použití nového právního předpisu na určení odměny, neboť za úkony právní služby provedené do dne 31. 12. 2009 byla stěžovateli stanovena odměna podle horní hranice trestu odnětí svobody stanoveného tr. zákonem v rozpětí 5 - 12 let.
10. Ústavní soud neshledal, že by ve výkladu příslušných norem, jak ho provedl vrchní soud, byl obsažen prvek svévole, či že by tento soud extrémně vykročil z pravidel upravujících danou problematiku. Vyslovuje-li stěžovatel přesvědčení, že měl dostat odměnu vyšší, předkládá tím Ústavnímu soudu fakticky pouhou polemiku s právními závěry vrchního soudu, které mají svůj základ ryze v rovině podústavního práva.
11. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před soudy. Uvedené platí o to víc ve vztahu k rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Náhrada nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávního významu teprve při zásadním zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014 (N 118/73 SbNU 821)] a především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok zdaleka není přiměřený okolnostem průběhu řízení.
12. Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, neboť odměna a náhrada nákladů státem ustanovenému obhájci je jedním z druhů nákladů trestního řízení, které podle §151 odst. 2 tr. řádu nese stát. Ústavní soud však neshledal, že by vrchní soud extrémně vykročil z pravidel týkajících se rozhodování o nákladech řízení, nebo že by svévolně zasáhl do základních práv stěžovatele, neboť způsob výpočtu stěžovateli přiznané výše odměny a náhrady nákladů je vrchním soudem řádně zdůvodněn a nadto přiměřený okolnostem posuzovaného případu.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu