ECLI:CZ:US:2019:3.US.2248.19.1
sp. zn. III. ÚS 2248/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019 č. j. 4 Tdo 419/2019-516, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2018 č. j. 10 To 275/2018-450 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. července 2018 č. j. 1 T 79/2018-418, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále uvedenými rozhodnutími mělo být podle stěžovatele porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu číslo 1 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznám vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti, kterého se měl dopustit v zásadě tím, že jako řidič osobního motorového vozidla porušil povinnosti stanovené mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích tím, že nerespektoval v daném úseku maximální dovolenou rychlost 70 km/h, jel rychlostí 100 až 110 km/h, nevěnoval se plně řízení svého vozidla, v důsledku čehož dostatečně nereagoval na chodce, který se pohyboval v jeho jízdním pruhu a pravou přední částí svého vozidla jej srazil, čímž poškozený utrpěl polytrauma neslučitelné se životem a na místě dopravní nehody zemřel. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání tří let. Dále byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 160 000 Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců. Konečně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání čtyř roků.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem v celém rozsahu zrušil rozsudek okresního soudu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti (jak popsáno výše). Za to stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu v celkové výměře 100 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání jednoho roku.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť podle Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí v dovolání vytýkanými vadami.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Hlavní argumentační linie ústavní stížnosti prezentuje závěr, že díky významnému spoluzavinění poškozeného je zpochybněno, že jednání stěžovatele bylo příčinou fatálního následku v podobě smrti poškozeného jako chodce. Jednotlivé námitky stěžovatele budou vypořádány níže.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Jde-li o rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
11. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve stěžovatelově věci v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná jeho základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen náležitý a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.
12. K argumentaci stěžovatele je nutno předně poznamenat, že i na něj jako řidiče se vztahuje obecná povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se tak, aby neohrožoval život, zdraví či majetek ostatních nebo svůj. Aby tuto povinnost mohl stěžovatel naplnit, musí své chování (v tomto případě řízení motorového vozidla) přizpůsobit mimo jiné stavu komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu atp. [srov. k tomu §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)]. Této povinnosti však stěžovatel zjevně nedostál. Povinností (respektive možností) stěžovatele přitom bylo řídit motorové vozidlo tak, aby mohl odvrátit eventuální ohrožení chráněného zájmu (zde tedy mimo jiné života a zdraví chodce). Tímto způsobem však stěžovatel motorové vozidlo neřídil; to, že na daném úseku cesty dokonce překročil maximální dovolenou rychlost, je okolnost další a nelze se zcela zabývat pouze jí samotnou (k čemuž ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti poněkud směřuje). Stěžovatel totiž neměl povinnost udržovat rychlost na 70 km/h, ale měl řídit tak, aby mohl splnit svoji eventuální prevenční povinnost, jak byla naznačena výše.
13. Ve věci stěžovatele, rozdílně od okolností jím odkazovaného nálezu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (N 199/83 SbNU 197), přitom obecné soudy povinnosti stěžovatele vyplývající mu z řízení motorového vozidla rozhodně nehodnotily (nepřiléhavě) tak, že by mu tím v podstatě řízení vozidla znemožnily (podmínky nehodového děje se ve stěžovatelově věci nevytvořily 5 sekund před tím, než stěžovatel učinil všechny kroky k bezpečné jízdě, neboť to mimo jiné díky stylu své jízdy ani nemohl stihnout). Stěžovatel zkrátka nezachoval potřebnou míru opatrnosti, neboť nedbal viditelného dopravního značení, nedbal na údaje průjezdního radaru informujícího řidiče o jejich rychlosti, když už jen tyto okolnosti spolu s benzínovou pumpou a dvěma autobusovými zastávkami ho měly motivovat ke zvýšené opatrnosti - už proto tedy ani stěžovatelův odkaz na nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2065/15 (N 96/81 SbNU 565) není případný.
14. Na straně 10. rozsudku okresního soudu jsou v této souvislosti uvedeny závěry znalce, z nichž lze možná dovodit - a stěžovatel tak v ústavní stížnosti činí - že i kdyby stěžovatel dodržel rychlost 70 km/h, patrně jen brzděním by střetu s poškozeným jako chodcem nezabránil. Stěžovatel však opomíjí to vyjádření znalce, že by střetu mohl zabránit (nebo jej alespoň omezit) při kombinací brzdění a úhybného manévru, který by mu již maximální povolená rychlost umožnila. Navíc nutno opět připomenout, že stěžovatel neměl povinnost nejet pomaleji, než 70 m/h. Na místě nehody přitom nebyly zaznamenány ani stopy po brzdění, ani stopy smykové, které by se týkaly dráhy vozidla před sražením chodce. Nadto se znalec vyjádřil, že nic převážně (s jistotou) neukazuje na to, že by snad poškozený měl před vozidlo stěžovatele náhle vstoupit s ohledem na sebevražedné úmysly způsobené jeho psychickou nemocí a pohnutým životním osudem (toho si je ostatně stěžovatel patrně vědom, neboť možnost sebevraždy v ústavní stížnosti odvozuje mimo jiné z toho, že znalec nebyl schopen s jistotou vyloučit, že poškozený stěžovateli nevytvořil náhlou překážku).
15. Zásadní spornou otázkou tak za uvedené situace nebylo ani to, jaká by byla například reálná brzdná dráha, když ve stěžovatelově případě vůbec žádná brzdná dráha zjištěna nebyla; soud tedy nepochybil, když k této otázce neprovedl stěžovatelem navrhovaný vyšetřovací pokus. Stěžovatel se zkrátka se svým vozidlem po vozovce pohyboval tak, že se nemohl ani pokusit zabránit střetu s poškozeným (nebo omezit následky takového střetu). I při významném spoluzavinění poškozeného tak není pochybnost o tom, že jednání stěžovatele bylo bezprostřední příčinou smrti poškozeného. Poškozený tak byl překážkou (nadto podle znalce dlouhodobou, nikoliv náhlou), na niž stěžovatel dostatečně rychle nezareagoval. Značnou míru spoluzavinění poškozeného pak soudy - zejména tedy krajský soud - zohlednily ve výši stěžovateli uloženého trestu, což stěžovatel ústavní stížností přímo nezpochybňuje.
16. Lze tedy uzavřít, že i podle Ústavního soudu obecné soudy i při respektování všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly spravedlivě uzavřít, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Ústavní soud má za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem.
17. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu