ECLI:CZ:US:2019:3.US.2262.18.1
sp. zn. III. ÚS 2262/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. M., zastoupeného JUDr. Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 8 Tdo 273/2018-32, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. října 2017 č. j. 50 To 388/2017-305 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 10. ledna 2017 č. j. 9 T 68/2016-277, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Tachově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Okresní soud dále stěžovateli uložil povinnost k náhradě škody Oborové zdravotní pojišťovně ve výši 7 710 Kč. Poškozeného R. D. (dále jen "poškozený") odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestná činnost stěžovatele spočívala, stručně shrnuto, v tom, že ve večerních hodinách v baru, poté, co ho poškozený opakovaně v průběhu večera provokoval, poškozeného fyzicky napadl a způsobil mu zranění v obličejové části a na hlavě, jež si vyžádala lékařské ošetření s následným domácím léčením, v důsledku čehož byl poškozený po dobu následujících zhruba dvou týdnů omezen v běžném způsobu života.
3. O odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu rozhodl napadeným usnesením Městský soud v Plzni (dále jen " městský soud") tak, že ho dle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl.
4. Dovolání stěžovatele k Nejvyššímu soudu bylo dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí předně proti způsobu, jakým bylo v řízení před obecnými soudy vedeno dokazování, jakož i proti následnému hodnocení provedených důkazů. Stěžovatel obsáhle polemizuje s hodnocením jednotlivých svědeckých výpovědí, znaleckého posudku i dalších důkazů, přičemž většina námitek směřuje zejména proti hodnocení výpovědi svědkyně K. Přestože obecné soudy měly k dispozici celou řadu důkazů, závěr, že se skutek stal a že ho spáchal stěžovatel, založily především na výpovědi této svědkyně, jejíž věrohodnost nebyla dostatečně zkoumána a jež byla v rozhodné době přítelkyní poškozeného. Ve věci pochybil rovněž policejní orgán, který stěžovateli kladl kapciózní a sugestivní otázky, jejichž použití trestní řád zakazuje. O nezákonném postupu policejního orgánu svědčí dle stěžovatele i skutečnost, že svědkyně H. podávala v přípravném řízení vysvětlení telefonicky, ačkoliv takový postup zákon neumožňuje. Tím, že obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele, ačkoliv skutkový stav nebyl dostatečně objasněn, se dopustily rovněž porušení zásady in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90, 91 a čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje principy minimalizace svých zásahů a sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
9. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích již ustáleně připomíná, obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (srov. §125 odst. 1 trestního řádu). Hodnocení samotného obsahu důkazů je přitom ve výlučné kompetenci těchto soudů. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [(srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
10. V nyní posuzované věci stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá výhrady týkající se způsobu, jakým bylo před obecnými soudy vedeno dokazování, a polemizuje tak s verzí skutkového děje, k níž po provedeném dokazování dospěly obecné soudy. Argumentace stěžovatele je v prvé řadě shrnutím skutkových tvrzení a reprodukcí námitek, jež stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. I v nynějším řízení pak předkládá především vlastní podrobnou verzi skutkového děje, z níž mají výše popsaná pochybení obecných soudů vyplývat.
11. Stěžovatel byl po stránce důkazní usvědčen ze spáchání shora uvedených trestných činů způsobem, jenž odpovídá §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu. Již z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, že k závěru o vině stěžovatele soudy dospěly na základě dostatečně rozsáhlého dokazování. Ačkoliv stěžovatel opakuje, že skutek tak, jak je popsán v napadených rozhodnutích, nespáchal, neboť poškozeného ani jedenkrát do obličeje neuhodil, okresním soudem pečlivě hodnocené důkazy svědčí spolehlivě o jeho vině a vyvrací jeho obhajobu.
12. Při hodnocení zranění poškozeného okresní soud vycházel zejména z lékařských zpráv zdravotníků záchranné služby a Fakultní nemocnice Plzeň. Jako zcela věrohodné důkazy okresní soud hodnotil videozáznam z místa činu, objektivně zjištěný stav na těle poškozeného a znalecký posudek spolu s výpovědí znalce z oboru soudního lékařství ke vzniku tohoto stavu. S uvedenými objektivními důkazy pak důkladně porovnával jednotlivé svědecké výpovědi. Jde-li o námitky stěžovatele týkající se hodnocení výpovědi svědkyně K., Ústavní soud musí konstatovat, že k závěru o její věrohodnosti dospěl okresní soud až po pečlivém zhodnocení všech skutečností, jež bylo třeba zejména s ohledem na její tehdejší vztah k poškozenému zohlednit (viz str. 8 a 9 rozsudku okresního soudu). Správnost úvah tohoto soudu posléze důsledně přezkoumal též krajský soud (viz str. 5 usnesení krajského soudu) i Nejvyšší soud (str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu). Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy přijaly závěr o věrohodnosti předmětné svědecké výpovědi, aniž by se blíže zabývaly okolnostmi, jež její věrohodnost naopak snižovaly, je proto nutno ve světle odůvodnění napadených rozhodnutí odmítnout.
13. Co se týče namítaných pochybení policejního orgánu spočívajících v kladení kapciózních a sugestivních otázek a ve způsobu podání vysvětlení svědkyně H., Ústavní soud se plně ztotožňuje s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu, na něž v podrobnostech odkazuje (viz str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud uznává, že stěžovatelem popisovaný postup policejního orgánu během vyšetřování nemusel být vždy v souladu se zákonnými požadavky. Na druhé straně však nelze přehlížet, že obecné soudy vycházely při hodnocení důkazů ze svědeckých výpovědí učiněných až v hlavním líčení. Není proto pravdou, že byl stěžovatel uznán vinným na základě nezákonně získaných a použitých důkazů, k čemuž ostatně zcela správně dochází též Nejvyšší soud. Stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby zaujal postavení další instance obecného soudnictví a provedené důkazy přehodnocoval. Taková úloha však Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. Ústavní soud uzavírá, že hodnocení důkazů, k němuž v posuzované věci obecné soudy dospěly, ani odůvodnění napadených rozhodnutí nelze z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout. Již jen pro úplnost lze dodat, že při úvaze o druhu a výměře trestu byly náležitě zohledněny všechny rozhodné okolnosti věci, zejména zranění poškozeného, jeho provokativní chování, jež incidentu předcházelo, jakož i dosavadní trestní bezúhonnost stěžovatele. Trest odnětí svobody, jenž byl uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu opět na samé spodní hranici zákonného rozpětí, proto nelze vnímat jako nespravedlivý.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu