ECLI:CZ:US:2019:3.US.2268.19.1
sp. zn. III. ÚS 2268/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 8 Tdo 69/2019-47 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2018 sp. zn. 67 To 246/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. 29 T 73/2017 byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným deseti dílčími útoky, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a byl odsouzen za tento přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2017 sp. zn. 6 T 113/2017 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") mu byla též uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněnou M.
nahradit poškozeným státnímu podniku Česká pošta škodu ve výši 21 369 Kč a společnosti Česká pojišťovna, a. s. škodu ve výši 112 820 Kč. Společného jednání se měl dopustit s již odsouzenou M. H. tak, že po vzájemné domluvě objednali (jeden či druhý) prostřednictvím sítě internet zboží pod smyšleným jménem, které si nechali zaslat formou dobírky na pobočku České pošty, kde byla spoluobviněná zaměstnána jako pracovnice na přepážce, stěžovatel si zásilku vyzvedl, když se vydával za běžného klienta, nezaplatil ji a vynesl z pobočky pošty a následně ji oba použili pro vlastní potřebu.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu vůči stěžovateli zrušil a podle §259 odst. 3 ho uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku spáchaného sedmi dílčími útoky a za tento přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2017 sp. zn. 6 T 113/2017, ho odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků, za současného zrušení výroku o trestu z uvedeného trestního příkazu i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu uložil stejný trest zákazu činnosti a ve stejné délce jako obvodní soud. Podle §228 odst. 1 tr. řádu ho zavázal povinností, aby s již odsouzenou M. H. společně a nerozdílně nahradili státnímu podniku Česká pošta škodu ve výši 14 873 Kč a obchodní společnosti Česká pojišťovna, a. s. škodu ve výši 98 165 Kč. Ohledně tří dílčích útoků vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (obvodní soud o nich již rozhodl pravomocným usnesením ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 29 T 73/2017, jímž trestní stíhání stěžovatele podle §314c odst. 1 písm. b) tr. řádu z důvodu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastavil.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že skutek, který je mu kladen za vinu, nespáchal, neboť vůbec nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. V jednom případě měla balíček vyzvednout M. H., u zbylých šesti útoků není uvedeno, jakým způsobem se jich měl stěžovatel zúčastnit. Doznal-li u čtyř útoků, že pro spoluobviněnou balíčky na poště vyzvedl, činil tak v domnění, že jsou zaplacené. Ve zbylých případech není dokázáno, že na poště byl. Při přebírání balíčků netušil, že jde o nezákonné jednání spoluobviněné, které věřil. Nebyla proto naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Zdůrazňuje, že jeho odsouzení stojí na rozporné výpovědi nedůvěryhodné spoluobviněné, což je absurdní a nepřípustné. Nelze vyloučit, že mu svojí výpovědí chtěla ublížit. Podle jeho názoru není ani nijak dokázáno, jakých skutků se měl účastnit, proto nelze dovodit naplnění objektivní stránky podvodu. To dokazuje vrácení věci obvodnímu soudu u skutků 2, 9 a 10. Proto nelze vyvodit, že svým jednáním způsobil větší škodu ve smyslu §209 odst. 3 tr. zákoníku.
6. Stěžovatel má za to, že v řízení došlo k hrubému porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, neboť jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Provedené důkazy byly vyloženy na základě domněnek vždy v jeho neprospěch. Výpověď svědkyně D. soudy posoudily jako nevěrohodnou, ačkoliv její tvrzení značně zpochybňuje charakter spoluodsouzené. Stěžovatel se proto domnívá, že soudem zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování.
7. Stěžovatel označuje za vadné, zrušil-li městský soud i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým mu byla do trestu zákazu činnosti započtena doba zadržení řidičského průkazu, a dále usnesení stejného soudu, kterým bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Poukazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 4 Tdo 1466/2007.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
11. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti, které směřují proti hodnocení důkazů a skutkovým a právním závěrům soudů, nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby soudy zabývaly, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v jejich postupu žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
12. Městský soud, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá, se z velké části ztotožnil s argumentací obvodního soudu, jehož skutková zjištění označil vesměs za správná, vyjma tří dílčích útoků. Za situace, kdy stěžovatel připustil převzetí pouze třech balíčků, ovšem s tvrzením, že o nezákonnosti nevěděl, se oba soudy velmi pečlivě vypořádaly s hodnocením jednotlivých důkazů, které stěžovatele usvědčují, i důkazů svědčících v jeho prospěch, u nichž vysvětlily, proč je považují za účelové. Stěžovatel sice zpochybňoval výpověď spoluobviněné poukazem na její nevěrohodnost, obvodní soud se však velmi pečlivě a podrobně věrohodností M. H. zabýval, a oba soudy také případně poukázaly na další provedené důkazy, které její výpověď podporují. Je přitom věcí soudu, aby v případě dvou či více skupin proti sobě stojících důkazů rozhodl, že se přikloní k jedné z nich. Takové rozhodnutí však musí přesvědčivě odůvodnit. Této povinnosti soudy dostály.
13. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však obvodním soudem učiněné skutkové závěry stran sedmi útoků dostatečně důkazně podloženy výpověďmi spoluobviněné i svědků a listinnými důkazy, takže není namístě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
14. Uzavřel-li městský soud, že provedené dokazování umožnilo u sedmi útoků zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jiná situace nastala u třech dílčích útoků, u nichž sama spoluobviněná v souladu s tvrzením stěžovatele uvedla, že balíčky obsahující šperky a zlato objednávala sama a stěžovatel o tom nevěděl. V této souvislosti městský soud vytkl obvodnímu soudu, že se s některými významnými okolnostmi nevypořádal, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, neboť za stávající důkazní situace jsou pochybnosti o vině stěžovatele. I tento postup městského soudu svědčí o důkladném posouzení všech rozhodných skutečností a respektování práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny i zásady in dubio pro reo.
15. Nejvyšší soud pak při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o významu námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům. Ani jeho podrobné zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
16. Stěžovatel shledává porušení svých ústavních práv v nesprávném právním posouzení jeho jednání jako trestného činu, jak však bylo uvedeno výše, tyto námitky zakládá na polemice se skutkovými závěry. Soudy obou stupňů, ale zejména pak Nejvyšší soud, na ně patřičně reagovaly a přesvědčivě se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly. Řešily tak výhrady o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu, které stěžovatel postavil pouze na skutkových okolnostech případu a na polemice s hodnocením důkazů. Jak připomněl Nejvyšší soud, z dokazování vyplynulo, že role stěžovatele spočívala v tom, že zásadně odebíral na poště u přepážky podvodně vylákané zboží, a způsobem, který nevzbuzoval pozornost, je od spoluobviněné, která pracovala na přepážce, přebíral, následně z budovy pošty vynášel a dále realizoval způsobem popsaným ve skutkových zjištěních. Ve dvou případech sám objednával zboží z předmětného e-shopu za účelem vlastního obohacení a vystupoval při tomto jednání pod smyšleným jménem. V dalších případech učinila fiktivní objednávku spoluobviněná, stěžovatel se jako spolupachatel na tomto jednání podílel, přičemž i v případě těchto skutků oba jednali po předchozí vzájemné dohodě při znalosti všech rozhodných skutečností a postupů. Ze zásad spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku vyplývá, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé na trestné činnosti zúčastnili stejnou měrou, neboť stačí i částečné přispění, je-li vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Z popsaného jednání stěžovatele je dostatečně zřejmé, že jako spolupachatel objektivní stránku přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku naplnil, včetně způsobení vyšší škody.
17. Také u námitky o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu lze odkázat na podrobné závěry městského soudu a na argumentaci obsaženou usnesení Nejvyššího soudu. Tvrzení, že stěžovatel nevěděl, že přebírá podvodně opatřené zboží, bylo zjištěnými okolnostmi vyvráceno, jeho vědomost vyplývá ze samotné dohody se spoluobviněnou o podstatných krocích jejich společného jednání a z jeho prokázaného chování. Společnému záměru neuhradit cenu za podvodně objednané a odebrané zboží nasvědčuje i uvedení falešné identity při zadávání objednávek.
18. Označuje-li stěžovatel za chybné, zrušil-li městský soud při ukládání souhrnného trestu i výrok o trestu uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2, včetně jeho navazujících rozhodnutí, i s touto jeho námitkou se Nejvyšší soud řádně vypořádal odkazem na výslovné znění věty druhé §43 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, i odkazem na relevantní judikaturu. Současně vysvětlil, proč stěžovatelem poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2006 sp. zn. 4 Tdo 1466/2007 nedopadá na podmínky pro ukládání souhrnného trestu. Zásada, která z předmětného usnesení plyne, má význam pro postup soudů poté, co bylo o souhrnném trestu rozhodnuto. Vztahuje se tedy k důsledkům uložení souhrnného trestu, které řeší soud v rámci vykonávacího řízení, tj. poté, co rozhodnutí o vině a trestu nabyla právní moci a dochází k výkonu jednotlivých trestů. Ty se řídí pravidly vyplývajícími např. z §92 odst. 2 a 3 tr. zákoníku.
19. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu