ECLI:CZ:US:2019:3.US.2304.19.1
sp. zn. III. ÚS 2304/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace RYBÁŘ stavební s. r. o., sídlem náměstí Míru 50/17, Mělník, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, sídlem náměstí Karla IV. 144/18, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2019 č. j. 33 Cdo 2949/2018-481, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Jitky Kučerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno mimo jiné její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vzhledem k petitu ústavní stížnosti vymezujícího se jen proti usnesení Nejvyššího soudu přitom postačí konstatování, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2018 č. j. 4 Cmo 137/2017-460 potvrdil rozsudek ze dne 17. 5. 2017 č. j. 11 Cm 30/2008-439, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení částky 322 181 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, když bylo zároveň rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka totiž podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost jejího dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy v její věci nesprávně vyložily §642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), a nedostály své povinnosti poučit stěžovatelku podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Obě tyto námitky budou v kontextu případu vysvětleny níže.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu již žádný další prostředek neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelčiných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. K §642 odst. 1 občanského zákoníku Ústavní soud dodává, že jeho výklad jak v judikatuře, tak v odborných literárních pramenech byl dostatečně ustálený. Shora citované rozhodnutí vrchního soudu přitom z tohoto výkladu nevybočuje, tedy námitka o odchylce od ustáleného výkladu nemohla založit přípustnost stěžovatelčina dovolání. Dále je pak třeba zejména zdůraznit, že je rozdíl mezi tím, že i například náprava stavebního projektu byla potřebná pro zdárnou realizaci díla (srov. závěr znalců citovaný v odst. 23 rozhodnutí vrchního soudu), a tím, že zpracování projektové dokumentace nemá samo o sobě pro objednatele díla hodnotu (srov. odst. 8 rozhodnutí vrchního soudu) a nelze je tedy považovat za náklady podle §642 odst. 1 občanského zákoníku. V tomto závěru se rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu neliší, byť Ústavní soud uznává, že bez znalosti podstaty právní úpravy zakotvené ve shora citovaném ustanovení občanského zákoníku mohou odůvodnění obou rozhodnutí vyznívat rozporně.
9. Ústavněprávní diskrepanci pak nepředstavuje ani nedostatek poučení podle §118a o. s. ř. Soud totiž neměl za to, že by bylo možno věc po právní stránce posoudit jinak, naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že vypořádání nároků po zrušení smlouvy o díle nepodléhá obecné úpravě bezdůvodného obohacení a řídí se vlastními pravidly.
10. Z uvedených důvodů nelze ani přisvědčit stěžovatelčině argumentaci, že by bez dalšího šlo mezi ní a objednatelkou díla o nepojmenovanou smlouvu, kdy objednatelka by měla být na základě takové smlouvy povinna hradit jí náklady, které jsou ale jinak součástí jejího podnikatelského rizika.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, neboť Nejvyšší soud posoudil přípustnost jejího dovolání ústavně souladným způsobem.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu