ECLI:CZ:US:2019:3.US.2335.19.1
sp. zn. III. ÚS 2335/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 18/2019-10054 ze dne 17. 4. 2019 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 8/2010-10036 ze dne 1. 3. 2019, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Stěžovatel zároveň navrhl, aby ústavní stížnost byla přidělena jinému než IV. senátu Ústavního soudu, neboť téměř všechny ústavní stížnosti podané jeho advokátkou jsou údajně přidělovány právě IV. senátu, přičemž v některých případech budou podány stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 8/2010-6998 ze dne 18. 1. 2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 70/2012 ze dne 27. 11. 2012 uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu ve stádiu pokusu, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a k peněžitému trestu.
3. Manželka stěžovatele následně podala návrh na povolení obnovy řízení, kterou ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně zamítl, neboť neshledal existenci nových skutečností nebo důkazů, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o stěžovatelově vině a trestu. Ústavní stížností napadeným usnesením pak Vrchní soud v Olomouci zamítl stěžovatelovu stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel prvně namítá, že stížnostní soud rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016 v neveřejném zasedání, ačkoli meritorně přezkoumával důkazy doložené k návrhu na obnovu řízení, aniž by se k tomuto přezkumu mohl stěžovatel vyjádřit.
5. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že důkazy jím předložené nevedly soudy k povolení obnovy řízení. Jak stěžovatel argumentuje, novými důkazy jsou údajně i důkazy dříve soudu známé, avšak soudem neprovedené, přičemž důvodem pro obnovu má být i to, bylo-li původní řízení zjevně nespravedlivé. Důvodem pro povolení obnovy navíc v souladu s čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě údajně jsou i podstatné vady předchozího řízení. K těmto vadám však soudy nyní nepřihlédly. Stěžovatel konečně poukazuje na nedostatky účinné zákonné úpravy institutu obnovy řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Stěžovatelova věc připadla III. senátu Ústavního soudu, nebylo proto potřeba se podrobněji zabývat návrhem na přidělení věci jinému než IV. senátu. Lze nicméně stručně poznamenat, že podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ani výskyt náhodného jevu s nenulovou pravděpodobností nemohou vést k nerespektování pravidla zákonného soudce.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně konstatuje, že nález sp. zn. I. ÚS 1377/16 byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ze dne 25. 9. 2018. Stížnostní soud přitom postupoval v souladu s tímto stanoviskem, neboť - oproti tomu, co tvrdí stěžovatel - nové důkazy neprováděl a důkazy provedené prvostupňovým soudem nepřehodnocoval, toliko se s jeho závěry ztotožnil.
10. Jde-li o posouzení, zda stěžovatelem předložené důkazy a skutečnosti měly vést k povolení obnovy, náleží toto posouzení primárně obecným soudům. Ty řádně, logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč tomu tak v daném případě nebylo, a na jejich úvahy tak postačí pro stručnost odkázat (viz zejména body 12-13 usnesení soudu prvního stupně a body 15-19 usnesení stížnostního soudu).
11. Stěžovatel nepředkládá nic, co by tyto závěry mohlo z ústavněprávního hlediska zpochybnit. Uvádí sice, že dle "ustálené judikatury" jsou novými důkazy i ty, které původně nebyly provedeny pro jejich zbytečnost, žádnou takovou judikaturu však necituje (viz naopak např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 836/07 ze dne 16. 8. 2007 či sp. zn. II. ÚS 1295/19 ze dne 14. 5. 2019). Pro odstranění "zjevné nespravedlnosti" původního řízení, jak o ní hovoří stěžovatel, potom slouží jiné prostředky ochrany práva, které koneckonců stěžovatel také uplatnil, nebyl s nimi však úspěšný (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 117/14 ze dne 28. 1. 2014).
13. Jde-li o čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, stěžovatel jej poněkud dezinterpretuje. Předmětný článek zaručuje právo nebýt souzen dvakrát ve stejné věci. Odstavec 2 pak stanoví, že toto právo nevylučuje povolení obnovy řízení v tam uvedených případech. To ovšem neznamená, že by odst. 2 zaručoval právo na obnovu řízení, nýbrž toliko, že umožnění obnovy v uvedených případech není porušením práva nebýt souzen dvakrát. Nehledě na to, že jak již bylo řečeno, přezkum v této rovině byl stěžovateli poskytnut, a to prostřednictvím jiných prostředků ochrany práva.
14. Stěžovatelovy obsáhlé obecné výtky vůči institutu obnovy řízení pak jsou spíše podnětem pro zákonodárce. Jak ostatně stěžovatel sám uvádí, rekodifikace trestního řádu již je předmětem diskuzí. Na tom nic nemění ani odkaz stěžovatele na bod 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009, v němž Ústavní soud obiter dictum dodal, že se mu právní úprava obnovy řízení "nejeví jako nejvhodnější". Ústavní soud totiž nemá pravomoc vybírat "nejvhodnější" právní úpravu mimořádných opravných prostředků, resp. snad rušit tu, která se mu jako nejvhodnější "nejeví".
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu