ECLI:CZ:US:2019:3.US.2347.18.1
sp. zn. III. ÚS 2347/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 č. j. 26 Cdo 5025/2017-62, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2017 č. j. 25 Co 169/2017-45 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. března 2017 č. j. 65 C 124/2016-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených usnesení vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 8. 3. 2017 č. j. 65 C 124/2016-36 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že poměry stěžovatele nejsou horší nežli standardní, a že zaplacením soudního poplatku nedojde u stěžovatele k ohrožení uspokojování jeho základních potřeb. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 9. 5. 2017 č. j. 25 Co 169/2017-45 usnesení obvodního soudu potvrdil s tím, že stěžovatel existenci svých příjmů a výdajů dostatečně neosvědčil. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. 26 Cdo 5025/2017-62 odmítl s odůvodněním, že v něm nastolenou otázkou opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků se městský soud (i obvodní soud) důkladně zabýval a vyřešil ji v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a která je ustálena v názoru, že účastník je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti, a že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudy použily §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), restriktivně, a to tím, že pod poměry účastníka zahrnuly pouze poměry majetkové. Stěžovatel má za to, že posouzení poměrů účastníka je nutno provést v kontextu celé věci, a to tak, aby mu nebyla odmítnuta spravedlnost, a aby nebyl diskriminován. Stěžovatel upozorňuje, že vedlejší účastnice dlouhodobě všemi prostředky, včetně opakovaně vydávaných protiústavních právních předpisů o regulaci nájemného, diskriminovala vlastníky domů, a nerespektujíc, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu majetku, kladla překážky tomu, aby se domohli svých nároků. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že předmětná žaloba není jeho jedinou žalobou, neboť vede minimálně šest soudních sporů, během nichž řízení prošlo všemi instancemi, včetně Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Tato řízení byla pro stěžovatele finančně i časově náročná. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí přesahují jeho vlastní zájem, neboť se týká i dalších obdobných sporů proti vedlejší účastnici. Stěžovatel (který soudní poplatek zaplatil, aby se vyhnul zastavení řízení) považuje za spravedlivé řešení jeho osvobození od soudního poplatku, a teprve byl-li by ve sporu neúspěšný, bylo by mu osvobození od soudního poplatku se zpětnou účinností odňato. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, ač v něm byla nastolena otázka zásadního právního významu, kterou vyhodnotil formalisticky v obecné rovině bez vypořádání se se stěžovatelem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
6. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení již před městským soudem a Nejvyšším soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo.
7. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně přitom zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávné použití podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by bylo způsobilé založit toliko svévolné použití §138 odst. 1 o. s. ř. spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
8. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního jde jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem pro osvobození v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je soudy uplatňován při rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci. V případě věcného a osobního osvobození jde o správnou soudní aplikaci příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].
9. Stěžovatel ve formuláři prohlášení o osobních majetkových a výdělkových poměrech uvedl, že žije ve společné domácnosti s manželkou a dcerou, jako příjem z podnikání za poslední zdaňovací období uvedl částku 200 000 Kč po odečtení daně, dále uvedl příjem z pronájmu po odečtení daně ve výši 2 400 000 Kč za poslední zdaňovací období, a příjem manželky za poslední zdaňovací období 120 000 Kč. Mezi náklady uvedl částku 100 000 Kč měsíčně bez jakékoli specifikace. Jako nemovitý majetek uvedl dům v ulici X1, podíl na domě v ulici X2 (dle katastru nemovitostí ve výši 1/2 v SJM), rodinný dům v X3, 4 byty a 3 starší automobily. Obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatel výši svých tvrzených příjmů ani existenci výdajů nijak nedoložil, soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že jeho osobní poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Soud k tomu dodal, že dle svých tvrzení má stěžovatel příjem z nájmu, který by sám o sobě postačoval na zaplacení soudního poplatku. S tímto závěrem se ztotožnil i městský soud, který uvedl, že včetně tvrzeného příjmu z nájmu ve výši 2 400 000 Kč po odečtení daně má stěžovatel spolu s manželkou ve zdaňovacím období k dispozici částku 2 720 000 Kč (za situace, kdy výše výdajů nebyla objasněna), tyto majetkové poměry pak zcela jistě nesvědčí o splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, a to zejména s akcentem na výjimečnost tohoto dobrodiní zákona.
10. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní posuzované věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné, přesvědčivé a odpovídající skutkovému stavu, jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto použily na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně odůvodnily a nastínily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly. Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že soudy aplikovaly §138 o. s. ř. restriktivně, když přihlížely pouze k otázce majetkové, nikoli ke kontextu věci. Jak městský soud stěžovateli v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, hlediskem pro osvobození od soudních poplatků není míra opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku, nýbrž rozhodující je, aby měl účastník řízení svůj tvrzený nárok (nejde-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva) možnost uplatnit u soudu. Nelze proto za situace, kdy nejsou naplněny zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, stěžovatele jako poplatníka zvýhodnit oproti jiným účastníkům řízení, kterým svědčí zákonná poplatková povinnost, tím, že její vznik bude závislý až na meritorním rozhodnutí sporu, a to ani v případě, kdy by rozhodnutí v této věci přesahovalo zcela evidentně vlastní zájem stěžovatele. Takovéto odůvodnění Ústavní soud neshledává jakkoliv svévolným či vybočujícím z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu je tak na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat.
11. Ústavní soud dále konstatuje, že ani námitky stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu nejsou důvodné. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 o. s. ř. Nepostačí proto pouze tvrzení dovolatele o splnění předpokladů zakládajících přípustnost dovolání, nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby tato objektivní kritéria posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33), kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné." Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť v něm nastolenou otázkou opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků se obvodní soud i městský soud důkladně zabývaly a vyřešily ji v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou dovolací soud konkrétně specifikoval. V takovém postupu Ústavní soud nespatřuje vybočení z mezí ústavnosti, když je patrné, že své závěry o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a svou judikaturu k dané problematice. Žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, ke kterým se dovolací soud opomněl vyjádřit, Ústavní soud v textu dovolání, které je v podstatné části totožné s textem ústavní stížnosti, neshledal.
12. Nejvyšší soud se (přesto, že městský soud tuto otázku neřešil) vypořádal i s tvrzením stěžovatele, že řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva je věcně osvobozeno od soudního poplatku. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na
své usnesení ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, ve kterém se uvádí, že domáhá-li se pronajímatel náhrady škody vůči státu v souvislosti s úpravou tzv. regulovaného nájemného, jde o nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, nikoliv o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Jde tak o jiný nárok, než má na mysli §11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a proto ani osvobození řízení od placení soudního poplatku tam upravené na řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva nedopadá. Uvedené závěry byly aprobovány Ústavním soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 3475/14 ze dne 6. 1. 2015, ve kterém s odkazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 4524/12 ze dne 27. 6. 2013 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, nýbrž jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku.
13. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Soudy všech stupňů se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Do jejich závěrů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces nezjistil.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu