ECLI:CZ:US:2019:3.US.2373.19.1
sp. zn. III. ÚS 2373/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Parisové, zastoupené JUDr. Janem Kozubkem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2019 č. j. 14 Co 109/2019-113, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace LCI CZ s. r. o., sídlem Čelakovského sady 1580/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví identifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zahrnující právo na projednání věci soudem v přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2018 č. j. 10 C 14/2018-72 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku 24 000 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok). Podle obvodního soudu nemohla být stěžovatelka se svou žalobou na dlužnou provizi úspěšná, neboť by jí vzniklo právo na provizi pouze v případě, že by vedlejší účastnice uzavřela obchod v důsledku činnosti stěžovatelky, a nikoliv v případě, kdy by stěžovatelka pro vedlejší účastnici pouze obstarala příležitost k uzavření obchodu. Stěžovatelka přitom podle obvodního soudu netvrdila ani neprokázala, že by vedlejší účastnice v důsledku její činnosti v měsíci březnu roku 2017 uzavřela obchod (prodej reklamy). Stěžovatelce tak podle obvodního soudu nárok na provizi nevznikl, a proto žalobu zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle městského soudu by totiž stěžovatelce právo na provizi vzniklo jen při uskutečnění obchodu (nikoliv při pouhém obstarání příležitosti uzavřít obchod s určitým obsahem). Stěžovatelka podle městského soudu opak neprokázala, stejně jako neprokázala, že by k vyplacení provize (odměny) postačovalo vykonávání kancelářských prací pro vedlejší účastnici. Na těchto závěrech pak podle městského soudu nic nemění ani to, že obvodní soud neodročil jednání, k němuž se řádně předvolaná stěžovatelka bez omluvy nedostavila a ani z důležitého důvodu nepožádala o jeho odročení. Naopak podle městského soudu stěžovatelka den po jednání zaslala obvodnímu soudu e-mailem omluvu své nepřítomnosti a požádala o "náhradní termín" jednání. Byla-li ovšem stěžovatelka podle městského soudu schopna se v den konání jednání dostavit k lékaři, tím spíše podle něho mohla omluvit svou nepřítomnost a požádat s ohledem na své zdravotní potíže o odročení jednání. Nepostupovala-li tak, jednala zcela evidentně v rozporu se zásadou, že práva svědčí bdělým, a nemůže se s poukazem na toto své chování dovolávat možnosti uplatnit nové skutečnosti a důkazy s tím, že jí prvostupňový soud řádně nepoučil podle §118a občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelčina stížnostní argumentace se takřka výlučně soustřeďuje na tvrzené pochybení městského soudu, neboť ten již podle ní věděl, že se k jednání před obvodním soudem nedostavila z omluvitelného důvodu, přesto neprovedl stěžovatelkou navrhované nové důkazy, které kvůli své zdravotní indispozici nemohla navrhnout před soudem prvního stupně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelčiných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že pokud městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí bez dalšího dovodil, že byla-li schopna se v den jednání prvostupňového soudu dopravit k lékaři, byla rovněž schopna se alespoň telefonicky soudu omluvit, pak tento jeho závěr není přiléhavý i s ohledem na závěry judikatury, podle níž včasnou omluvou může být vzhledem ke konkrétním okolnostem (zdravotnímu stavu účastníka řízení) i dodatečná omluva učiněná až poté, co se jednání před soudem uskuteční (srov. k tomu přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 28 Cdo 2736/2015 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. 7 As 9/2009). Městský soud přitom v právě posuzovaném rozsudku nikterak nevysvětlil, z čeho dovodil, že byla-li stěžovatelka schopna se dostavit k lékaři, musela být rovněž schopna se soudu z jednání omluvit. Na druhou stranu
- a v tom se právě posuzovaný případ částečně liší od shora citovaných rozhodnutí (zvláště od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) - v dané věci nebyla brána tvrzení vedlejší účastnice za nesporná, naopak obvodní soud si i s ohledem na uplatněnou obranu vedlejší účastnice vyžádal doplnění žalobních tvrzení stěžovatelky, neboť chtěl vědět, jaké konkrétní úkony stěžovatelka pro vedlejší účastnici ve sporném měsíci březnu roku 2017 na základě smlouvy o obchodním zastoupení vykonala. Stěžovatelka přitom sama takové úkony nezmínila, uvedla, že by provizi (respektive odměnu) měla dostat i jen za administrativní práci pro vedlejší účastnici. Oba soudy přitom smlouvu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou vyložily tak, že stěžovatelce naopak náleží jen odměna v podobě provize za zprostředkování.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně věcně nevysvětluje, proč by měl být tento závěr obou soudů nesprávný. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že se stěžovatelka v ústavní stížnosti takřka výlučně argumentačně soustředí na to, že v řízení byla nesprávně hodnocena včasnost, respektive řádnost její omluvy, aniž by se důkladněji věnovala tomu, co má z navrhovaného výslechu její osoby, respektive osoby Zuzany Sedláčkové, popřípadě z provedení důkazu fakturou za únor 2017 (srov. poznámku pod čarou č. 3 na straně 3 ústavní stížnosti) vlastně plynout, a jak tyto důkazy mohou ovlivnit závěr soudů o tom, za co (všechno) by měla být stěžovatelka odměněna.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu