ECLI:CZ:US:2019:3.US.2458.17.1
sp. zn. III. ÚS 2458/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Gürtlera, zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017 č. j. 25 Cdo 5390/2016-144, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2016 č. j. 20 Co 212/2016-78 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. března 2016 č. j. 4 C 333/2015-37, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 10 599 680 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s uplatněním restitučního nároku u jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond"). Stěžovatel totiž uzavřel dne 24. 6. 2005 s Pozemkovým fondem smlouvu o převodu náhradních pozemků, na jejímž základě měl být uspokojen jeho restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Následně však Pozemkový fond podal žalobu na určení vlastnictví k předmětným pozemkům z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o převodu pozemků pro rozpor se zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, neboť smlouva byla uzavřena bez předchozí veřejné nabídky pozemků. V soudním řízení, jehož předmětem bylo vlastnictví k předmětným pozemkům, bylo nejdříve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 3. 2007 č. j. 13C 127/2006-108 žalobě vyhověno, k odvolání stěžovatele však byla žaloba zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 2. 2008 č. j. 20Co 459/2007-145, k dovolání Pozemkového fondu nicméně Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil se závazným právním názorem o neplatnosti smlouvy o převodu pozemků. V mezidobí přitom stěžovatel dne 1. 4. 2008 předmětné pozemky prodal třetím osobám za celkovou částku 10 599 680 Kč. Městský soud pak rozsudkem ze dne 15. 4. 2010 potvrdil původní rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno vlastnické právo státu k předmětným pozemkům. Dne 12. 11. 2014 stěžovatel vrátil třetím osobám kupní cenu pozemků a dne 23. 9. 2015 vyzval vedlejší účastnici k zaplacení částky rovnající se kupní ceně všech pozemků, neboť měl za to, že v tomto rozsahu mu vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce) způsobila škodu.
3. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť dovodil, že uzavření neplatné smlouvy je dvoustranný právní úkon, a proto je při posuzování otázky porušení generální prevenční povinnosti třeba zkoumat míru účasti obou smluvních stran na uzavření neplatné smlouvy. Obvodní soud přitom zdůraznil, že podle skutkových zjištění byl stěžovatel Pozemkovým fondem informován o nutnosti postupovat podle zákona č. 95/1999 Sb.; pakliže tedy i přes pochybnosti o možnosti převést pozemky bez veřejné nabídky stěžovatel trval na uzavření smlouvy o převodu pozemků, porušil podle obvodního soudu také svoji prevenční povinnost podle §415 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013. Podle mínění obvodního soudu tak je spravedlivé, aby každá smluvní strana nesla své náklady vynaložené na neplatný právní úkon a také riziko případných škod vzniklých v souvislosti s následným jednáním. Obvodní soud navíc shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí, neboť neplatná smlouva byla uzavřena dne 24. 6. 2005, soudní spor o vlastnictví k předmětným pozemkům a neplatnost smlouvy byl definitivně skončen rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, a žaloba o náhradu škody byla podána (až) dne 15. 10. 2015, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby.
4. K odvolání stěžovatele městský soud shora uvedeným rozsudkem ze dne 23. 6. 2016 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok ve smyslu žalobní konstrukce neexistuje, jelikož stěžovatel odvozuje vznik škody z povinnosti vrátit kupní cenu v mezidobí prodaných pozemků poté, co byl najisto postaven závěr, že smlouva o převodu pozemků je absolutně neplatná, a v důsledku toho jsou neplatné i následné kupní smlouvy. Podle městského soudu je však zjevné, že se stěžovatel vlastníkem předmětných pozemků nikdy nestal, a proto mu vrácením kupní ceny za věci, jež mu nenáležely, nemohla vzniknout újma ve smyslu §420 občanského zákoníku. Nadto městský soud uvedl, že ve věci není dána ani příčinná souvislost mezi neplatností převodní smlouvy ze dne 24. 6. 2005 a následným postupem stěžovatele, jenž takto získané pozemky převedl na třetí osoby za tržní kupní cenu. Za předpokladu, že by Pozemkový fond neporušil právní povinnost a postupoval by v souladu s §7 zákona č. 95/1999 Sb., k převodu předmětných pozemků by nedošlo a stěžovatel by vlastnictví k předmětným nemovitostem rovněž nezískal. Stěžovatelův postup přitom podle názoru městského soudu popřel účel naturální restituce podle zákona o půdě, jenž nesledoval následný komerční prodej v restituci získaných pozemků, nýbrž jeho smyslem bylo umožnit oprávněným osobám obhospodařovat právě získané náhradní pozemky. Jelikož městský soud dovodil, že stěžovatelův nárok nikdy nevznikl, označil za nadbytečné zabývat se jeho promlčením či mírou odpovědnosti za uzavření absolutně neplatné smlouvy o převodu pozemků.
5. Následné stěžovatelovo dovoláním odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že žádná z jím "uplatněných námitek nepředstavuje právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání".
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zdůrazňuje, že mu v minulosti vzniklo legitimní očekávání, že za nevydané pozemky získá pozemky náhradní, případně finanční náhradu. Jelikož v době, kdy bylo rozhodnuto soudy o vlastnictví k předmětným pozemkům, nemohl stěžovatel svůj restituční nárok uplatnit, má za to, že jej stát fakticky jeho restitučního nároku zbavil. A to přes to, že podle celé řady rozhodnutí Ústavního soudu mají všechny orgány veřejné moci postupovat v restitučních věcech tak, aby případné "nedůslednosti" nebyly vykládány v neprospěch oprávněných osob a aby vždy bylo dosaženo cíle restitučního zákonodárství, tedy odčinění majetkových křivd způsobených akty dřívějšího státu.
7. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněné (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu), neboť se v něm dovolací soud de facto omezil na konstatování, že stěžovateli nikdy nevzniklo vlastnické právo k předmětným pozemkům, a proto mu v důsledku povinnosti vrátit kupní cenu nemohla vzniknout žádná škoda; takový závěr je však podle mínění stěžovatele "zcela absurdní", neboť protiprávnost jednání státu spatřoval stěžovatel primárně v nedodržení zákonného postupu podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. V této souvislosti se navíc ohrazuje proti tvrzení Nejvyššího soudu, že jednání o převodu pozemků bez veřejné nabídky inicioval stěžovatel; takové tvrzení totiž nemá podle stěžovatele žádnou oporu v provedených důkazech. Nadto stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 9. 6. 2011 sp. zn. 25 Cdo 5186/2008, přestože jeho závěry jsou v rozporu s napadeným rozsudkem městského soudu. Současně stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že jím učiněný odkaz na rozhodnutí ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1478/2000 je zcela nepřípadný, neboť stěžovatel neměl žádný právní nástroj, jímž by přinutil správní orgán, aby mu vydal pozemky, které si sám vybral.
8. Stěžovatel se dále ohrazuje proti tvrzení městského soudu, že mohl téměř s jistou předpokládat, že v původním soudním řízení právní předchůdce vedlejší účastnice podá dovolání, a proto neměl do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu předmětné pozemky zcizovat. Takový výklad je podle stěžovatele rozporný s Ústavním soudem opakovaně zdůrazňovaným principem dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, neboť stěžovatel jednal coby vlastník v době, kdy dané soudní rozhodnutí bylo v právní moci. Rozsudek městského soudu navíc považuje stěžovatel za tzv. překvapivé rozhodnutí, a to proto, že na základě shodně zjištěného skutkového stavu rozhodl městský soud podle zcela jiného právního názoru, než který zaujal obvodní soud, přičemž k tomuto právnímu názoru městský soud nedal stěžovateli ani možnost se vyjádřit.
9. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 7. 2018 stěžovatel zareagoval na existenci nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205) a ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (č. 135/2018 Sb.), ve kterých Ústavní soud upozornil na nejrůznější pochybení a liknavost vedlejší účastnice, a souhrnně řečeno na skutečnost, že stát po více než 25 letech nezvládá celý restituční proces. Stěžovatel tak vyjadřuje přesvědčení, že neměl jinou možnost než se svého nároku domoci předmětnou žalobou na náhradu škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Tak je tomu i v posuzované věci, a to proto, že stěžovatelovu ústavní stížnost je možno charakterizovat jako podání, jež obsahuje potenciálně relevantní argumentaci, avšak argumentaci, jež by měla směřovat do zcela jiného soudního řízení. Jinými slovy řečeno, posuzovaná ústavní stížnost i její doplnění obsahuje převážně mimoběžnou argumentaci, jež by mohla být považována za důvodnou ve stěžovatelově restituční věci, v řízení o stěžovatelem uplatněném nároku na náhradu škody je však bez dalšího procesně bezcenná.
13. Přestože stěžovatel v relativně obsáhlé ústavní stížnosti vytýká obecným soudům řadu pochybení, nepředkládá srozumitelnou oponenturu vůči klíčovému závěru městského soudu, že stěžovateli nemohla žádná škoda vzniknout za situace, kdy se nikdy nestal vlastníkem předmětných pozemků, pročež není za škodu možno považovat právě kupní cenu, kterou musel třetím osobám vrátit.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti i v jejím doplnění opakovaně zdůrazňuje, že byl "fakticky svého restitučního nároku zbaven", z příslušných pasáží však nevyplývají žádné konkrétní skutkové okolnosti (skutečnosti), od nichž tato svá tvrzení odvíjí. Celou část stěžovatelovy argumentace, založené na úvaze o jisté souvztažnosti mezi jeho restitučním nárokem a jím nárokovanou náhradou škody, tak považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou.
15. Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že jednání o uzavření inkriminované smlouvy o převodu pozemků neinicioval, jak tvrdí Nejvyšší soud, bez ohledu na skutečnost, že k tomuto závěru via facti dospěl již obvodní soud - srov. třetí odstavec na str. 4 jeho rozsudku.
16. Přisvědčit současně nelze stěžovateli ani potud, že by napadený rozsudek městského soudu bylo možno označit za překvapivé rozhodnutí. Skutečnost, že městský soud před svým rozhodnutím stěžovatele neseznámil s odlišným právním názorem (oproti právnímu názoru obvodního soudu), by totiž byla z hlediska základních procesních práv stěžovatele významná pouze za předpokladu, že by tento odlišný právní názor městského soudu mohl stěžovatel nějak procesně ovlivnit (srov. dikci §118a odst. 2 občanského soudního řádu); to však není případ posuzované věci, neboť ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jakým procesně relevantním způsobem by stěžovatel doplnil svá skutková tvrzení, byl-li by k tomu městským soudem vyzván (srov. též první odstavec na str. 7 rozsudku městského soudu).
17. Ústavněprávní nedostatky konečně neshledává Ústavní soud ani v poukazu obecných soudů na skutečnost, že stěžovatel měl očekávat, že právní předchůdce vedlejší účastnice v původním řízení podá dovolání. Jakkoli každé rozhodnutí odvolacího soudu je po řádném doručení možno považovat za pravomocné, nelze současně ztrácet ze zřetele, že procesní protistrana má k dispozici mimořádný opravný prostředek - dovolání k Nejvyššímu soudu. Závěr, že z hlediska základní obezřetnosti měl stěžovatel alespoň vyčkat, zda protistraně marně uplynula lhůta k podání dovolání, proto považuje Ústavní soud za obecně přijatelný.
18. Za dané procesní situace pak Ústavní soud neshledává ústavněprávní nedostatky ani v postupu Nejvyššího soudu, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí je přezkoumatelným způsobem zřejmé, proč stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné.
19. Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že jakkoli nezpochybňuje právo každého vlastníka své vlastnické právo převést na třetí osobu, domnívá se, že se stěžovatel může jen stěží dovolávat základních principů (hodnot) restitučního zákonodárství, pakliže v co nejkratší možné době přikročil ke zcizení předmětných náhradních pozemků.
20. Ústavní soud tak ze zaznamenaných důvodů dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti, resp. že stěžovatel neprokázal porušení jím dovolávaných ustanovení ústavního pořádku; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu