ECLI:CZ:US:2019:3.US.2465.19.1
sp. zn. III. ÚS 2465/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Jiráka a Ing. Tomáše Jiráka, zastoupených JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. 27 Cdo 3483/2017-90, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace ing. Miroslav Palaščák spol. s r. o., sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5 - Smíchov, Ing. Miroslava Palaščáka a Martina Landy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že návrhem podaným u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatelé domáhali zrušení obchodní společnosti ing. Miroslav Palaščák spol. s r. o., s likvidací a jmenování likvidátora. Městský soud usnesením ze dne 4. 9. 2014 č. j. 80 Cm 2/2013-44 návrh na zrušení této společnosti likvidací a jmenování likvidátora zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelé nemají právní zájem na zrušení společnosti. Tento závěr pak usnesením ze 14. 11. 2016 č. j. 14 Cmo 74/2015-63 potvrdil i Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací.
3. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením zamítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem vrchního soudu a městského soudu, že zájem navrhovatelů (stěžovatelů) na zrušení jmenované obchodní společnosti byl toliko majetkový, nikoliv právní, jak vyžaduje §93 písm. b) zákona o obchodních korporacích. Právní zájem přitom předpokládá, že zrušení obchodní korporace se přímo dotýká právního postavení navrhovatele, to znamená jeho práv a povinností vyplývajících z hmotného práva. Pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na zrušení společnosti nepostačuje.
4. V poměrech právě posuzované věci byl zájem na zrušení společnosti v dovolání odůvodňován přesvědčením, že soudem jmenovaný likvidátor bude mít lepší přístup k informacím o majetku společnosti, což může zlepšit vyhlídky na alespoň částečné uspokojení pohledávek vůči této společnosti. Uvedené okolnosti by však - jak již bylo naznačeno - mohly založit toliko majetkový zájem na zrušení společnosti a na nařízení její likvidace, nikoliv zájem právní, nehledě na to, že podle Nejvyššího soudu likvidátor společnosti jmenovaný soudem nedisponuje většími oprávněními, jde-li o zjišťování majetku společnosti, než soudní exekutor. Nezjistil-li v minulosti ani soudní exekutor žádný majetek společnosti, z něhož by se mohly v exekučním řízení alespoň částečně uspokojit pohledávky vůči jmenované společnosti, nelze předpokládat, že by byl likvidátor v tomto ohledu úspěšnější.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí. Uvádějí, že kromě zrušení společnosti s likvidací již nemají jiné prostředky, jak se domoci alespoň zčásti uhrazení své pohledávky. Likvidátor by jim přitom mohl pomoci získat dokumenty, aby mohli podat trestní oznámení nebo zahájit řízení na náhradu škody proti fyzické osobě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) námitek obou stěžovatelů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
9. Stížnostní argumentace stěžovatelů je velmi kusá a v podstatě vůbec nereaguje na argumentaci Nejvyššího soudu (zejména na vymezení podstaty právního zájmu a na to, že možnosti likvidátora nejsou širší než možnosti exekutora). Funkce likvidátora zcela jistě nespočívá v tom, že by měl pro stěžovatele opatřovat (byť třeba jen nepřímo) jakékoliv důkazní materiály. Ostatně stěžovateli zmiňované trestní oznámení není jistě primárně závislé na unesení jakéhokoliv jejich důkazního břemene.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu