ECLI:CZ:US:2019:3.US.2501.16.1
sp. zn. III. ÚS 2501/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PHL - Pyramida s. r. o., sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016 č. j. 28 Cdo 5001/2015-852 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015 č. j. 17 Co 441/2014-811, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 8. 2014 č. j. 11 C 52/2005-724 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 34 339 962 Kč s příslušenstvím (a co do částky 14 424 005 Kč s příslušenstvím obvodní soud žalobu vedlejší účastnice zamítl). Z části tak vyhověl žalobě, jíž se vedlejší účastnice po stěžovatelce (resp. původně po její právní předchůdkyni) domáhala vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemků parcelní číslo 660/3, zastavěná plocha o výměře 6 229 m2, parcelní číslo 656/5, ostatní plocha o výměře 1 635 m2, parcelní číslo 660/1, ostatní plocha o výměře 10 738 m2, a parcelní číslo 3684/7, ostatní plocha o výměře 380 m2, zapsaných u katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pro obec Praha, katastrální území Břevnov (dále též jen "předmětné pozemky"), ve vlastnictví vedlejší účastnice v období od 5. 3. 2003 do 29. 2. 2008, což nebylo v řízení stěžovatelkou jakkoli zpochybněno, aniž by jí za to byla poskytována jakákoliv kompenzace. Obvodní soud přitom vyšel ze zjištění, že se na předmětných pozemcích nachází budova - hotel Pyramida ve vlastnictví stěžovatelky. Obvodní soud se proto zabýval otázkou právního důvodu užívání předmětných pozemků stěžovatelkou a jejími právními předchůdkyněmi, přičemž dospěl k závěru, že podle §59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se dosavadní vztahy trvalého užívání podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, jež v rozhodné době svědčily Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, změnily ve výpůjčku na dobu šesti let, která se řídí občanským zákoníkem, platným do 31. 12. 2013. Poté, co mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nedošlo ohledně předmětných pozemků k uzavření kupní smlouvy ani nájemní smlouvy, vypověděla vedlejší účastnice dne 26. 2. 2003 výpůjčku výzvou adresovanou oprávněnému subjektu, čímž byl uvedený závazkový vztah podle §662 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., ukončen. Při určení výše a rozsahu bezdůvodného obohacení vyšel obvodní soud ze znaleckých posudků, a poněvadž byla zjištěná částka nižší než žalobní žádání, návrhu vedlejší účastnice zčásti vyhověl a ve zbytku jej zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Městský soud přitom zdůraznil, že v dané věci nemohlo dojít ke stěžovatelkou dovolávanému vydržení práva trvalého užívání, neboť nejde o právo věcné, nýbrž obligační, jež podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze vydržet. Tvrdí-li současně stěžovatelka, že vydržela právo odpovídající věcnému břemeni spočívajícímu v trvalém bezplatném užívání předmětných pozemků, městský soud poukázal na skutečnost, že v katastru nemovitostí nebylo naznačené oprávnění zapsáno, a s ohledem na prokázané okolnosti nelze ani uvažovat o stěžovatelčině dobré víře.
4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že "ve svém dovolání nepoukázala na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné". Nejvyšší soud přitom v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že obvodní soud ani městský soud nikterak nepochybily, odmítly-li názor stěžovatelky, že je oprávněným subjektem z práva trvalého užívání, jež mělo být transformováno na právo vlastnické.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nejprve zdůrazňuje, že se obdobně jako její právní předchůdkyně domnívala, že právo užívat předmětné pozemky bylo zřízeno trvale a bezplatně "na věčné časy", přičemž nesouhlasí s právním názorem městského soudu, že právo trvalého užívání bylo spojeno pouze se subjektem, kterému bylo zřízeno, a proto nemohlo přejít na právní nástupce. Stěžovatelka má totiž za to, že jí (i jejím právním předchůdkyním) vzniklo legitimní očekávání, že na ně právo trvalého užívání přešlo, když nadále slouží účelu, k němuž bylo zřízeno. Nadto se stěžovatelka domnívá, že nelze svévolně změnit trvalé a bezplatné právo na právo dočasné a úplatné. S odvoláním na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) stěžovatelka v této souvislosti namítá, že v důsledku právní úpravy, rozlišující režim transformace v případě osobního užívání pozemků a v případě trvalého užívání pozemků, došlo k nerovnému přístupu k vybraným subjektům (skupinám) práva a rovněž k zásahu do více jak dvacet let trvajícího pokojného stavu. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že neexistuje rozumný důvod pro výklad, na jehož základě by došlo k rozdílnému režimu u práva osobního užívání pozemků a práva trvalého užívání pozemků, když obě práva mají totožnou - věcněprávní - povahu (na což podle stěžovatelky nepřímo upozornil Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 27/12, pozn. Ústavního soudu: dostupném na internetu na http://nalus.usoud.cz).
6. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se věcně vůbec nezabýval jejím dovoláním, když konstatoval, že se jí nepodařilo položit otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné, přestože právě na tyto skutečnosti stěžovatelka poukazovala od samého začátku řízení před obvodním soudem. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že "nemůže shledávat soudní proces za spravedlivý" za situace, kdy obvodní soud i městský soud zcela mechanicky - a tedy nepřípustně - vyšly ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Activities a. s., jenž byl vypracován v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012 a sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, když i znalec při jednání soudu potvrdil, že pro účely zjištění ceny pozemku nebylo směrodatné, zda projekt výstavby je ve fázi plánování, rozestavěnosti nebo je již komplexně realizován. Tato skutečnost má přitom podle stěžovatelky zásadní vliv na určení výše bezdůvodného obohacení, neboť je-li potenciálním kupcem pouze majitel předmětné stavby, má tento fakt vliv i na výši možného nájemného, jejž nelze podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 946/2013 považovat za obvyklé. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka ještě namítá, že v posuzované věci nebyly brány v potaz svědecké výpovědi řady osob, jimiž bylo prokázáno, že pro provoz daného hotelu nebyly v žádném případě využívány výše specifikované pozemky parcelní číslo 660/1, 656/5 a 3684/7.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Podstatou posuzované věci jsou dvě skupiny námitek, jež lze shrnout tak, že stěžovatelka a) zpochybňuje ústavní konformitu výkladu, na jehož základě jí v rozhodném období nesvědčil užívací titul k předmětným pozemkům a b) vyjadřuje přesvědčení, že v soudním řízení byla porušena její základní procesní práva, když obecné soudy akceptovaly závěry klíčových znaleckých posudků i přes to, že metodicky odporovaly ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
10. U první skupiny námitek se Ústavní soud omezí na konstatování, že obdobné námitky (byť v rámci poněkud jiných skutkových okolností věci) byly vzneseny již v řízení o ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 1437/14. V tomto usnesení Ústavní soud zdůraznil, že závěry uvedené ve shora dovolávaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 učinil v souvislosti s abstraktní kontrolou ústavnosti čl. II zákona č. 229/2001 Sb., kterým došlo - s účinností ke dni 30. 6. 2001 - ke zrušení mj. ustanovení §879c občanského zákoníku, přičemž derogační důvod představovala skutečnost, že právnické osoby, kterým se ke dni 1. 7. 2001 mělo jejich právo trvalého užívání pozemků přeměnit v právo vlastnické (tedy v prvé řadě četným bytovým družstvům), doslova jeden den před tímto časovým okamžikem v důsledku zásahu zákonodárce ztratily možnost nabytí vlastnického práva, přestože jim již vzniklo legitimní očekávání, že vlastnické právo k jimi užívaným nemovitostem nabydou. Současně Ústavní soud v odkazovaném usnesení zdůraznil skutečnost, že vtělením §879c občanského zákoníku do právního řádu (jejž bylo třeba vnímat jako "odložené" legislativní řešení předvídané v §876 odst. 1 občanského zákoníku) zákonodárce sledoval přeměnu užívacího práva na právo vlastnické primárně u subjektů uvedených v §879d občanského zákoníku (což následně upřesnil právě vložením tohoto zákonného ustanovení spolu §879e v rámci novelizace občanského zákoníku, provedené zákonem č. 367/2000 Sb.), tedy v prvé řadě u právnických osob založených pro uspokojování bytových potřeb svých členů, čemuž ostatně odpovídá i věcné vymezení zákona č. 103/2000 Sb., kterým byl mimo jiné do občanského zákoníku vložen §879c, a vedle toho ještě u občanských sdružení, založených v režimu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (viz §70 hospodářského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 1990). Je tak zřejmé, že zákonodárce do této skupiny zjevně úmyslně nezahrnul obchodní společnosti, tedy právnické osoby zpravidla primárně založené za účelem dosahování zisku (což je účel, jenž u dvou předchozích skupin právnických osob zjevně schází).
11. Nad tento citovaný rámec postačí v návaznosti na obsah ústavní stížnosti dodat, že stěžovatelka nepředložila žádný relevantní argument, jenž by mohl vést k úsudku, že stát dal adresátům práva najevo, že má v úmyslu zatížit svůj majetek (resp. nemovitosti ve svém vlastnictví) věcněprávním a současně bezúplatným užívacím titulem ve prospěch vybraných obchodních společností (!). Jelikož stěžovatelčina ústavní stížnost žádný takový argument neobsahuje, je bez dalšího namístě označit její tvrzení, že jí předchozím "jednáním" státu vzniklo legitimní očekávání, za nepřípadné. Nemůže být pochyb o tom, že opačný výklad by vedl právě ke stěžovatelkou namítanému porušení principu rovnosti srovnatelných subjektů soukromého práva, neboť by fakticky zvýhodňoval některé soutěžitele na úkor soutěžitelů zbývajících (ve srovnání s nimi nezvýhodněných tímto bezplatným užívacím titulem).
12. Dovolává-li se stěžovatelka poznámky, již Ústavní soud učinil v bodu 9. odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 27/12, je namístě toliko připomenout, že ani tato poznámka neměla vliv na odmítnutí ústavní stížnosti, v níž tamní stěžovatelka (ostatně zastoupená týmž právním zástupcem) uplatnila obdobnou klíčovou námitku, jaká byla vznesena i v nynější věci.
13. Přisvědčit pak nelze ani těm námitkám stěžovatelky, jež směřují do oblasti tvrzeného porušení norem procesního práva. Nejvyšší soud - stručně řečeno - se stěžovatelčiným dovoláním meritorně nezabýval, poněvadž je neshledal přípustným, a to proto, že - podle jeho názoru - městský soud řešil stěžejní právní otázky posuzované věci v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; tento svůj závěr přitom Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení řádně odůvodnil. Ústavní soud proto oproti přesvědčení stěžovatelky na rozhodnutí dovolacího soudu neshledává žádné zjevné ústavněprávní deficity.
14. Za důvodnou současně nelze označit ani stěžovatelčinu námitku, že obecné soudy zcela mechanicky převzaly závěry klíčových znaleckých posudků. Z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu naopak jasně vyplývá, že obvodní soud i městský soud se řádně zabývaly právě (právní) otázkou, zda zadání, východiska a závěry těchto znaleckých posudků (resp. jejich metodika) neodporují příslušné judikatuře Nejvyššího soudu, tedy zda jsou souladné právě i se závěry stěžovatelkou dovolávaného rozsudku sp. zn. 28 Cdo 900/2012 (srov. str. 7 a 9 napadeného rozsudku městského soudu), a tedy i s na něj navazujícím rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 5012/2014. Dovolává-li se stěžovatelka závěrů rozsudku sp. zn. 28 Cdo 946/2013, má Ústavní soud - ve shodě s názorem uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2501/2016 - za to, že v odkazovaném rozsudku šlo o jedinečné pozemky v areálu letiště, pročež právní závěry tohoto rozsudku do posuzované věci bez dalšího nedopadají. Současně je třeba zdůraznit, že z protokolu z jednání obvodního soudu ze dne 25. 6. 2014, jehož kopii stěžovatelka k ústavní stížnosti rovněž přiložila, vyplývá, že dle výpovědi znalce Ing. Jaroslava Chovance, Ph.D. inkriminovaný revizní posudek vypracovaný znaleckým ústavem Activities a. s. vycházel mimo jiné ze skutečnosti, že ceny srovnatelných stavebních pozemků - po celé rozhodné období - právě v důsledku existence stěžovatelkou zdůrazňovaného stavebního projektu stagnovaly. Ani v tomto ohledu proto není důvod se domnívat, že by obecnými soudy přiznaná výše bezdůvodného obohacení měla být v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí a pouze nad rozhodný rámec je možno připomenout, že znalecký ústav vycházel ve svém posudku z minimální možné sazby obvyklého nájemného (ve výši 5 % ceny předmětných pozemků).
15. Namítá-li konečně stěžovatelka, že v řízení bylo prokázáno, že pro provoz daného hotelu nebyly v žádném případě využívány výše specifikované pozemky parcelní číslo 660/1, 656/5 a 3684/7, což však obecné soudy odmítly vzít na zřetel, je namístě připomenout, že obecné soudy k těmto skutečnostem nepřihlížely, neboť je pro stanovení výše bezdůvodného obohacení nepovažovaly za podstatné (viz str. 12 rozsudku městského soud); tomuto závěru přitom nemá Ústavní soud důvod (nejen) z ústavněprávních pozic co vytknout.
16. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelkou dovolávaná základní práva, resp. že se stěžovatelce porušení těchto základních práv nepodařilo prokázat; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu