ECLI:CZ:US:2017:2.US.1437.14.1
sp. zn. II. ÚS 1437/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti KOVOSPORT Třinec, a. s., sídlem Staré město 108, Třinec, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014 č. j. 22 Cdo 684/2013-427, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2012 č. j. 71 Co 233/2012-355 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. ledna 2012 č. j. 10 C 72/2008-303, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rubrikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí v ní specifikovaných pozemků v katastrálním území město Třinec. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Okresní soud a krajský soud vyšly ze skutkového zjištění, že hospodářskou smlouvou ze dne 1. 8. 1978 byly Městským národním výborem v Třinci předmětné pozemky předány do bezplatného trvalého užívání organizaci BESKYDSPORT, výrobní podnik České organizace ČSTV Frýdek-Místek (dále jen "BESKYDSPORT"). Zřizovatel podniku BESKYDSPORT - Česká organizace ČSTV - dne 6. 6. 1991 podle ustanovení §25 a §62 odst. 1 zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech, založil akciovou společnost (stěžovatelku) s tím, že do jejího základního jmění vložil (resp. vnesl) jako nepeněžitý vklad majetek odštěpného závodu "03 Třinec podniku BESKYDSPORT", a to včetně všech budov, které na předmětných pozemcích tento podnik vystavěl a vlastnil, přičemž stěžovatelka, jako vlastnice budov nacházejících se na předmětných pozemcích, všechny tyto zastavěné pozemky užívá k zajištění svého výrobního provozu. Proto stěžovatelka dopisem ze dne 15. 4. 2001 požádala Okresní úřad ve Frýdku-Místku o změnu práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické.
4. Okresní soud a krajský soud konstatovaly, že stěžovatelka má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, současně však došly k závěru, že její žaloba není důvodná. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům s odkazem na §879c občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť měla za to, že jí ke dni 1. 7. 2000 svědčilo právo trvalého užívání těchto pozemků. Stěžovatelka proto v souladu s §879c odst. 4 občanského zákoníku požádala dne 15. 4. 2001 (tedy ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti uvedeného zákonného ustanovení) stát o změnu svého práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické. Okresní soud a krajský soud však (jak výše uvedeno) dospěly k závěru, že právo trvalého užívání předmětných pozemků nebylo hospodářskou smlouvou zřízeno ve prospěch stěžovatelky, nýbrž ve prospěch jiného subjektu, jímž byl BESKYDSPORT, přičemž tato organizace podle tehdy platné právní úpravy (§10 odst. 2 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem) nemohla právo trvalého užívání převést na jiný subjekt. Soudy obou instancí současně konstatovaly, že stěžovatelku nelze (ve smyslu právní úpravy účinné po roce 1991) považovat za univerzálního právního nástupce podniku BESKYDSPORT, neboť do základního jmění stěžovatelky byla vložena pouze část majetku této organizace, stěžovatelčiny zakladatelky. Jinými slovy, zakladatelka stěžovatelky nemohla právo trvalého užívání předmětných pozemků na stěžovatelku převést (ani na ni nemohlo toto právo ze zákona přejít), neboť stěžovatelčině zakladatelce toto právo nikdy nesvědčilo, a navíc toto právo dle tehdy platné právní úpravy ani nebylo převoditelné.
5. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, když zdůraznil, že nevidí důvod odchýlit se od právních závěrů vyjádřených ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 23 Cdo 633/2011 (vycházejícího z názoru vysloveného již v rozhodnutí ze dne 19. 11. 1997 sp. zn. 2 Odon 28/97).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka, akcentující nedemokratický charakter institutu práva trvalého užívání podle ustanovení §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a současně zdůrazňující skutečnost, že zřizovatelé výrobních podniků vzniklých podle hospodářského zákoníku museli dle ustanovení §766 obchodního zákoníku provést nucenou transformaci těchto podniků na obchodní společnosti, v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy zvolily v ústavní stížností napadených rozhodnutích takovou interpretaci aplikovaných právních norem, jež ve svém důsledku vede jednak k porušení principu rovnosti, jednak k porušení jejího legitimního očekávání.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že přeměnu organizace BESKYDSPORT nelze posuzovat "dnešními měřítky", neboť v dané době neexistovala žádná právní úprava, jež by proces transformace výrobního podniku (jeho rozdělením) na akciové společnosti regulovala (a tím by zároveň poskytovala "návod", jak v takovém případě řádně postupovat). Dle názoru stěžovatelky by přitom absence relevantní právní úpravy neměla jít těmto subjektům k tíži, pročež je třeba respektovat právní jistotu nově vzniklých akciových společností a hodnotit proces transformace bez přílišného formalismu, notabene za situace, kdy transformaci na akciovou společnost je namístě (viz výše) hodnotit jako - zákonodárcem - vynucenou. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že pokud by úmyslem zákonodárce v rámci přeměny právní formy výrobních podniků, souvisejících se změnami po roce 1989, skutečně bylo vyloučit přechod práva trvalého užívání, pak by jistě nepřijal úpravu transformace práva trvalého užívání v rozsahu dovozovaném obecnými soudy. Právo trvalého užívání by totiž těmto podnikům zaniklo "automaticky" po dokončení transformace na obchodní společnosti. V takovém případě by ovšem nemělo smysl přiznávat těmto obchodním společnostem právo na transformaci užívacího práva na právo vlastnické, protože k takové transformaci by z povahy věci nikdy nemohlo dojít. Nadto stěžovatelka připomíná, že na počátku 90. let "se přirozeně očekávalo", že stát podpoří transformované podniky alespoň zajištěním práv k pozemkům pod jejich stavbami, neboť jakákoli transformace výrobních podniků by velmi často postrádala svůj ekonomický smysl, pokud by těmto podnikům měla být odňata užívací práva k pozemkům pod stavbami, v nichž uskutečňují svou hospodářskou činnost. Transformované společnosti tedy dle stěžovatelky legitimně očekávaly, že se stanou vlastníky pozemků v trvalém užívání, tj. že jim bude poskytnut nezbytný nástroj k pokračování v jejich hospodářské činnosti.
8. Dle přesvědčení stěžovatelky není dán žádný legitimní, nediskriminační a veřejným zájmem (prizmatem zásady proporcionality) opodstatněný důvod, proč by měly být právě výrobní podniky tehdejších společenských organizací, které byly v souladu se zákonem transformovány na obchodní společnosti, vyloučeny z procesu transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické, tedy proč by měly být vyloučeny z okruhu subjektů, jejichž práva byla transformována z práv užívacích na práva vlastnická. K vyloučení celé jedné skupiny subjektů nebyl dán žádný legitimní důvod. Stěžovatelka se proto domnívá, že judikaturní závěry Nejvyššího soudu jsou v rozporu s principem rovnosti a principem legitimního očekávání této kategorie subjektů, a to s přímým dopadem na jejich majetkové zájmy. V této souvislosti se stěžovatelka dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), ve kterém Ústavní soud "jasně deklaroval, že vyloučením jedné skupiny subjektů z kategorie oprávněných subjektů dochází k porušení ústavního principu rovnosti a taktéž k narušení jejich legitimního očekávání, že se ke dni 1. 7. 2001 stanou vlastníky pozemků."
9. Z uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že obecné soudy měly v projednávané věci zvolit takový výklad aplikovaných právních norem, jenž povede k závěru, že stěžovatelka je v důsledku přeměny výrobního podniku BESKYDSPORT jeho univerzální právní nástupkyní, a že tedy vstoupila i do práva trvalého užívání předmětných pozemků, jež svědčilo jejímu právnímu předchůdci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Ze skutkových závěrů okresního soudu a krajského soudu vyplynulo, že stěžovatelkou dovolávané právo trvalého užívání předmětných pozemků svědčilo podniku BESKYDSPORT, a proto dle tehdy platné právní úpravy nemohlo být toto právo na stěžovatelku její zakladatelkou (a současně zřizovatelkou BESKYDSPORTu) převedeno. Soudy současně dospěly k závěru, že dané právo nemohlo na stěžovatelku ani přejít, neboť ji nelze považovat za univerzální právní nástupkyni organizace BESKYDSPORT, poněvadž do jejího základního jmění byla vložena pouze část majetku tohoto výrobního podniku (v rámci jeho transformace bylo založeno celkem šest akciových společností).
13. Stěžovatelka tato skutková zjištění obecných soudů v ústavní stížnosti sice nikterak nerozporuje, na základě nepřiléhavé argumentace (viz dále) nicméně vyjadřuje přesvědčení, že právní úpravu účinnou po roce 1989 je třeba interpretovat tak, že - při posouzení otázky, zda jí ke dni 1. 7. 2000 svědčilo právo trvalého užívání těchto pozemků - je na ni třeba hledět jako na univerzální právní nástupkyni organizace BESKYDSPORT.
14. I kdyby tedy bylo namístě pominout Nejvyšším soudem v napadeném usnesení respektovaný právní názor, vyslovený v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 633/2011 [jehož ústavní konformita byla (byť nepřímo) aprobována Ústavním soudem (srov. mutatis mutandis bod 11. odůvodnění usnesení ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2572/15)], tedy že právo trvalého užívání vždy zaniká současně se zánikem organizace, jíž byl majetek předán k trvalému užívání, pročež takové právo nemůže přejít ani univerzální sukcesí (srov. mutatits mutandis též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2619/15), je zřejmé, že na stěžovatelku právo trvalého užívání předmětných pozemků prizmatem stěžovatelkou nerozporovaných skutkových zjištění obecných soudů přejít nemohlo. O stěžovatelce by totiž bylo možno - cum grano salis - uvažovat jen jako o "univerzální právní nástupkyni" odštěpného závodu "03 Třinec v. p. BESKYDSPORTu", tedy pouze jako o univerzálním právním nástupci odštěpného závodu, jemuž právo trvalého užívání předmětných pozemků nesvědčilo (to ostatně netvrdí ani stěžovatelka).
15. Dospěly-li tedy obecné soudy v projednávané věci k závěru, že se stěžovatelka nestala vlastnicí předmětných pozemků, neboť jí - nikdy - nesvědčilo právo jejich trvalého užívání, je zřejmé, že jde o závěr, jemuž není (ani) z ústavněprávních pozic co vytknout, jelikož uplatnění zásady nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse habet není možno považovat za nepřípustný formalismus.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumentaci, jež se primárně opírá o dílčí závěry (a postuláty) uvedené v jí odkazovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, přičemž tuto argumentaci doplňuje o vlastní (podpůrnými prameny nedoloženou) interpretaci pozadí přeměny výrobních podniků na akciové společnosti v kontextu celkové ekonomické transformace po roce 1989.
17. Pokud jde o argumentaci vycházející ze stěžovatelkou citovaného plenárního nálezu, postačí připomenout, že tam zaznamenané závěry učinil Ústavní soud v souvislosti s abstraktní kontrolou ústavnosti čl. II zákona č. 229/2001 Sb., kterým došlo - s účinností ke dni 30. 6. 2001 - ke zrušení mj. ustanovení §879c občanského zákoníku. V tomto plenárním nálezu se tedy Ústavní soud nikterak nezabýval otázkou, zda výrobním podnikům transformovaným na akciové společnosti ke dni účinnosti ustanovení §879c občanského zákoníku vůbec mohlo svědčit právo trvalého užívání pozemků; derogační důvod totiž představovala skutečnost, že právnické osoby, kterým se ke dni 1. 7. 2001 mělo jejich právo trvalého užívání pozemků přeměnit v právo vlastnické (tedy v prvé řadě četná bytová družstva), doslova jeden den před tímto časovým okamžikem v důsledku zásahu zákonodárce ztratily možnost nabytí vlastnického práva, přestože jim již vzniklo legitimní očekávání, že vlastnické právo k jimi užívaným nemovitostem nabydou.
18. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti poněkud přehlíží, že vtělením ustanovení §879c občanského zákoníku do právního řádu (jejž je třeba vnímat jako "odložené" legislativní řešení předvídané ustanovením §876 odst. 1 občanského zákoníku) zákonodárce sledoval přeměnu užívacího práva na právo vlastnické primárně u subjektů uvedených v ustanovení §879d občanského zákoníku (což následně upřesnil právě vložením tohoto zákonného ustanovení spolu s ustanovením §879e v rámci novelizace občanského zákoníku provedené zákonem č. 367/2000 Sb.), tedy v prvé řadě u právnických osob založených pro uspokojování bytových potřeb svých členů, čemuž ostatně odpovídá i věcné vymezení zákona č. 103/2000 Sb., kterým bylo mimo jiné do občanského zákoníku vloženo stěžovatelkou dovolávané ustanovení §879c.
19. Pakliže proto stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecnými soudy zvolená interpretace postrádá smysl, neboť v takovém případě by na žádný transformovaný výrobní podnik - postupující v intencích ustanovení §766 obchodního zákoníku - nemohlo přejít právo trvalého užívání, Ústavní soud konstatuje, že oproti přesvědčení stěžovatelky je namístě se domnívat, že právě toto byl pravý úmysl zákonodárce, neboť se opak z příslušných právních předpisů nepodává.
20. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá (jako fakt) premisu, že zákonodárce měl v úmyslu poskytnout transformovaným výrobním podnikům jimi užívané pozemky do trvalého užívání (resp. posléze do vlastnictví), omezí se Ústavní soud na sdělení, že ani z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatelka tuto "skutečnost" dovozuje; současně postačí připomenout, že žádný takový záměr nevyplývá ani z důvodové zprávy k zákonu č. 103/2000 Sb.
21. Je proto namístě uzavřít, že právo trvalého užívání předmětných pozemků zjevně zaniklo současně se zánikem výrobního podniku BESKYDSPORT, tedy nejpozději v roce 1993, a proto stěžovatelce nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že k těmto pozemkům nabyde na základě ustanovení §879c občanského zákoníku vlastnické právo. Pokud přitom stěžovatelka namítá porušení principu rovnosti, postačí uvést, že z ústavní stížnosti nevyplývá, ve vztahu ke kterým - srovnatelným - subjektům práva měl zákonodárce (resp. soudy při výkladu práva) postupovat diskriminačně; ani porušení principu rovnosti se proto stěžovatelce zjevně nepodařilo prokázat.
22. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy doložit nezdařilo; obecné soudy postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jejíž závěry zjevně nejsou ústavně nesouladné.
23. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu