ECLI:CZ:US:2019:3.US.2515.16.1
sp. zn. III. ÚS 2515/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 21 Cdo 1549/2016-334, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 61 Co 325/2015-291 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. července 2015 č. j. 43 C 197/2012-260, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti SBA - Expert, a. s., sídlem Vinohradská 3216/165, Praha 10 - Strašnice, a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva").
2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") shora identifikovaným rozsudkem uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu za bolestné ve výši 12 240 Kč (I. výrok), částku 48 000 Kč za ztížení společenského uplatnění (II. výrok) a částku 2 606 Kč za náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (III. výrok); ve zbývající části (tj. co do nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 44 546 Kč, nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 6 586 Kč, nároku na náhradu za bolestné ve výši 9 360 Kč, nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 452 000 Kč a nároku na náhradu škody za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 19 779,71 Kč) okresní soud IV. výrokem rozsudku stěžovatelovu žalobu zamítl, a zbývajícími výroky (tedy V. až VIII. výrokem) rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedených nároků se stěžovatel domáhal z titulu odškodnění pracovního úrazu, k němuž došlo dne 16. 6. 2010, když mu řidič vozu, do kterého nasedal, najel kolem na pravou nohu; v důsledku úrazu žalobce utrpěl pohmoždění zadní strany pravé paty a bérce.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") I. výrokem rubrikovaného rozsudku IV. výrok rozsudku okresního soudu potvrdil v části, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba co do nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 44 546 Kč, nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 6 586 Kč, nároku na náhradu za bolestné ve výši 9 360 Kč a nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 452 000 Kč; II. výrokem pak krajský soud zrušil IV. výrok rozsudku okresního soudu (jakož i související V. až VIII. výrok), jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 19 779,71 Kč.
4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve zdůrazňuje, že zdravotní omezení v souvislosti s pracovním úrazem je u každého poškozeného subjektu jiné, a proto je třeba je v každé věci individualizovat; v návaznosti na to stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že mu vzniklo důvodné očekávání, že právě k otázce individualizace jeho zdravotních omezení (resp. jeho v žalobě v tomto směru učiněných skutkových tvrzení) bude v řízení prováděno dokazování, ze kterého by vyplynulo, které činnosti před úrazem mohl vykonávat, a které po úrazu již vykonávat nemůže. Obecné soudy však - v rozporu např. s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4434/2011 a sp. zn. 25 Cdo 2598/2012 - odmítly dokazování tímto směrem vést. V této souvislosti navíc stěžovatel namítá, že skutková zjištění okresního soudu a krajského soudu jsou v extrémním rozporu s některými provedenými důkazy, zejména s výslechem jednoho ze znalců.
6. Nadto stěžovatel namítá, že se okresní soud i krajský soud odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě řešení otázky promlčení, resp. otázky počátku běhu promlčecí lhůty. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v posuzované věci počala promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy mu byla ukončena pracovní neschopnost; zdůrazňuje totiž, že k jasnému rozlišení příčin jeho zdravotního stavu došlo až ve znaleckém posudku soudem ustanoveného znalce. V této souvislosti stěžovatel namítá, že bylo namístě rovněž zabývat se otázkou, zda vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům [přičemž odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)].
7. Závěrečnou skupinu námitek konečně směřuje stěžovatel proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, které považuje za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, když z jeho textu není podle stěžovatele vůbec zřejmé, jak se Nejvyšší soud vypořádal s jednotlivými námitkami, jež ve svém dovolání vznesl. Nejvyšší soud proto podle stěžovatele své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž porušil stěžovatelova základní procesní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci v úvahu již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost. To je případ i posuzované věci.
10. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že obecné soudy odmítly provést důkazy, na jejichž základě by bylo možno individualizovat zdravotní omezení, jež vznikla v důsledku předmětného zdravotního úrazu, přehlíží však, že okresní soud i krajský soud tento svůj postup řádně odůvodnily, když zdůraznily, že z provedených znaleckých posudků vyplynulo, že stěžovatelem dovolávaná omezení nejsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, jejž stěžovatel utrpěl. Ze znaleckých posudků MUDr. Jaroslava Zemana, Ph.D. a MUDr. Jiřího Polívky, CSc. totiž vyplynulo, že stěžovatelem zdůrazňovaná zdravotní omezení (jež by měla odůvodnit rozsáhlé bodové navýšení v případě nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění) jsou důsledkem proběhlé neuroboreliózy a degenerativních změn páteře (srov. str. 3 rozsudku krajského soudu a str. 4 rozsudku okresního soudu). Vůči této skutečnosti však stěžovatel žádnou oponenturu v ústavní stížnosti nepředkládá; je tak namístě závěr, že neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů nemohlo mít žádný vliv na stěžovatelova základní procesní práva, neboť tyto důkazy nebyly s to zvrátit relevantní závěr, že veškeré zdravotní důsledky pracovního úrazu odezněly v momentě, kdy stěžovateli byla ukončena pracovní neschopnost.
11. Oproti očekávání stěžovatele neshledává Ústavní soud ústavněprávní nedostatky ani v závěrech přijatých obecnými soudy v souvislosti s řešením otázky počátku promlčecí lhůty. Ve shodě s krajským soudem (viz str. 5 napadeného rozsudku) se totiž Ústavní soud domnívá, že ukončení pracovní neschopnosti představuje okamžik, od kterého může mít i laik za to, že již počala běžet promlčecí lhůta, zvláště pak za situace, kdy ve stejné době byl stěžovateli přiznán invalidní důchod, přičemž z posudku o invaliditě vyplynulo, že pokles jeho pracovní schopnosti nastal z důvodů nesouvisejících s inkriminovaným pracovním úrazem. Současně je třeba zdůraznit, že stěžovatel pro jím upřednostněný výklad počátku běhu promlčecí lhůty, jejž klade až do průběhu daného soudního řízení (sic!), nepředkládá žádné relevantní důvody. Obdobné závěry je pak nutno učinit i ke stěžovatelově námitce, že první vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům, na čemž nic nemění ani stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu, neboť je zjevné, že jeho závěry do posuzované věci - bez dalšího - nedopadají. Postačí tak pouze připomenout, že daný závěr krajský soud řádně odůvodnil (srov. poslední odstavec na str. 5 napadeného rozsudku).
12. Případnými konečně nejsou ani námitky, jež stěžovatel směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Částečně stěžovateli přisvědčit je možno pouze potud, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je velmi stručně odůvodněno, přičemž přinejmenším v tomto ohledu se odůvodnění povýtce vskutku pohybuje na samé hraně přezkoumatelnosti. Je však současně třeba konstatovat, že z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, proč nebylo stěžovatelovo dovolání shledáno přípustným (a to i s tou výhradou, že některé dovolacím soudem učiněné odkazy nelze považovat za zcela přiléhavé), přičemž ani z ústavní stížnosti přesvědčivě nevyplývá, že by napadený rozsudek krajského soudu byl v rozporu s některým z existujících rozhodnutí Nejvyššího soudu. V návaznosti na stěžovatelovu výtku, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho námitkami, je pak namístě již pouze připomenout, že za situace, kdy Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným (což závisí na jeho uvážení), nemá již prostor se věcně zabývat stěžovatelem vznesenými námitkami (jež mohou směřovat "toliko" do oblasti důvodnosti dovolání).
13. Ústavní soud tak z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem dovolávaná ustanovení Listiny a Úmluvy, resp. že se stěžovateli porušení v nich zakotvených základních práv nepodařilo prokázat; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu