ECLI:CZ:US:2019:3.US.2526.18.1
sp. zn. III. ÚS 2526/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou, sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 sp. zn. 7 Tdo 126/2018, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 3 a 6 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2016 sp. zn. 1 T 13/2014 stěžovatele uznal vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin stěžovateli podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 1 000 Kč, tedy ve výši 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku na šest měsíců a podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti specifikované ve výroku na pět roků. Krajský soud rozhodl též o vině a trestu u spoluobviněných.
3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 1 To 67/2016 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. Vrchní soud rozhodl též o odvoláních spoluobviněných a státního zástupce.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Týmž usnesením rozhodl o dovoláních spoluobviněných.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nepřihlédly k tomu, že s žádným ze spoluobviněných nejednal (toliko s výjimkou V. S. z obchodní společnosti S.), z čehož vyplývá, že nikdy nebyl členem organizované skupiny. Soudy sice připustily, že se s ostatními členy řetězce obchodních společností neznal, avšak při posuzování jeho viny a trestu k tomuto nepřihlédly.
6. Všechny obchody, uvádí dále stěžovatel, počínaje obchodní společností P., a konče obchodní společností S., byly uskutečněny ve dnech 21. 7. 2010 a 22. 7. 2010, přičemž obchod mezi obchodní společností S., a obchodní společností A., byl realizován v září 2010, tedy s odstupem dvou měsíců. Ani tyto skutečnosti soudy nevzaly v potaz v rámci hodnocení důkazů.
7. Krajský soud připouští existenci zboží, což vyplývá z výpovědí několika svědků, kteří fyzicky provedli přepravu zboží, dále nájmu skladu a zejména převozu z jednoho státu Evropské unie do druhého státu Evropské unie; nicméně vrchní soud a Nejvyšší soud jeho existenci popřely. Závěry těchto soudů jsou podle stěžovatele v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
8. Podle tzv. Intrastatu bylo možno jednoznačně potvrdit či vyvrátit převoz zboží, nicméně soudy tento důkaz neprovedly, byť v rámci uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") byl k dispozici v účetnictví obchodní společnosti S., a Finanční úřad hl. města Prahy k formální správnosti účetních dokladů výhrady neměl. Na základě těchto údajů, které měl mít k dispozici správce daně podle účetních dokladů předložených obchodní společností S., která si nárokovala odpočet DPH, bylo možné s naprostou jistotou určit či vyvrátit existenci zboží, které bylo převezeno na Slovensko. S tím souvisí rovněž stěžovatelovy námitky týkající se přípravného řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud ve věci stěžovatele dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; deficit této otázky se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
14. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.
15. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti tomu, že Nejvyšší soud nevyvodil kasační důsledky z kritiky důkazního řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, která byla obsažena v dovolání. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
16. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové povahy, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. S ohledem na právo obviněného na soudní ochranu je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním - v intencích těchto kategorií vad - uvažovat i v dovolacím řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z www.nalus.usoud.cz)]. Nejvyšší soud se stěžovatelovými výhradami zabýval a konstatoval, že napadený rozsudek vrchního soudu (a potažmo ani rozsudek krajského soudu) těmito diskrepancemi netrpí. V rámci rozhodování o ústavní stížnosti je tudíž nutné obracet pozornost k otázce, zda tento závěr Nejvyššího soudu z ústavněprávních hledisek obstojí.
17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
18. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
19. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
20. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že krajský soud a vrchní soud bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud tato jejich rozhodnutí k jeho dovolání nezrušil. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
21. Soudy dospěly k závěru, že šlo o řetěz fiktivních obchodů s neexistujícím zbožím, na podkladě řady konkretizovaných důkazů.
22. Pochybnosti vyvolávaly již samotné kupní smlouvy, na jejichž základě mělo k dodávkám zboží docházet. Všechny čtyři kupní smlouvy byly prakticky téhož obsahu a údajně byly uzavřeny v průběhu dvou dnů mezi obchodními společnostmi, které jinak nevyvíjely žádnou nebo jen nepatrnou činnost, neměly žádné zaměstnance, nedisponovaly podstatnějším majetkem a jejich sídla měla povahu adres, kde žádnou reálnou činnost neprovozovaly. Obsah kupních smluv byl totožný, přičemž se měnilo jen označení smluvních stran a výše kupní ceny. Předmět smluv byl vymezen jako 48 000 kusů textilu a nebyl nijak blíže specifikován. Na podkladě takto uzavřených kupních smluv neproběhly mezi smluvními stranami žádné platby, takže žádný z kupujících nezaplatil kupní cenu.
23. Soudy se soustředily rovněž k okolnosti, že již u první z těchto smluv vyplynulo, že předmětné zboží nebylo skladováno v místě uvedeném jedním z obviněných. Soudy uvedly, že první z řetězu smluv byla uzavřena mezi prodávající obchodní společností P., za kterou jednal obviněný M. K., a kupující obchodní společností G., za kterou jednal obviněný J. K.. Obviněný M. K. ve své výpovědi vyloučil, že by zboží viděl a že by se jakkoli podílel na jeho přepravě. Obviněný J K. sice tvrdil, že zboží bylo přepravováno ze skladu v Nové Vsi u Pohořelic, avšak z výpovědi svědků O. H., J. N. a J. C., kteří užívali příslušný objekt, jasně vyplývá, že v něm zboží skladováno nikdy nebylo. Soudy udržitelně dovodily, že zboží ve skutečnosti neexistovalo (případně - jak argumentoval krajský soud - existovalo pouze v objemu potřebném k fingování předmětných vývozů), přičemž ani z následujících fází vývoje událostí spojených s deklarovaným vývozem zde není nic, co by dokládalo opak.
24. Dále soudy vycházely z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, konkrétně z odposlechu telefonních hovorů mezi obviněnými O. K. a R. Z., jejichž obsah krajský soud vyhodnotil tak, že se týkají dané věci jako nelegální akce a zapojení obviněných O. K., R. Z. a M. K. do jejího provedení.
25. Soudy se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly též s otázkou kvalifikace součinnosti obviněných jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle soudů inkriminovaná trestná činnost měla jako celek zřetelné rysy společného jednání, které bylo rozděleno do několika stadií vymezených postupným uzavřením kupních smluv, přičemž v každém stadiu šlo o dílčí jednání jiné sestavy obviněných. Očividným účelem této konstrukce bylo znesnadnit odhalení fiktivnosti deklarovaných obchodů a zvýšit tak šanci na dosažení cíle, jímž bylo neoprávněné získání nadměrného odpočtu DPH. Obviněný M. K. za obchodní společnost P., v postavení prodávajícího uzavřel první kupní smlouvu. Obviněný R. N. za obchodní společnost L., uzavřel v postavení kupujícího druhou kupní smlouvu a v postavení prodávajícího třetí kupní smlouvu. Obviněný M. L. za obchodní společnost L., uzavřel v pozici kupujícího třetí kupní smlouvu a coby prodávající čtvrtou kupní smlouvu. Obviněný V. S. za obchodní společnost S., uzavřel v postavení kupujícího čtvrtou kupní smlouvu a v roli prodávajícího poslední (pátou) kupní smlouvu, na jejímž podkladě byl deklarován vývoz do Slovenské republiky. Stěžovatel za obchodní společnost A., se sídlem ve Slovenské republice, uzavřel v postavení kupujícího poslední (pátou) kupní smlouvu, čímž byly završeny předpoklady pro to, aby obviněný V. S. za obchodní společnost S., uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH. Soudy blíže popsaly též úlohu obviněného R. Z.
26. Soudy se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly rovněž se subjektivní stránkou trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. Dovodily společný úmysl obviněných ze způsobu spáchání činu. Dílčí jednání každého z obviněných spočívalo v úkonech, které se vztahovaly k dispozicím s neexistujícím zbožím, a mělo povahu participace na fiktivních obchodech. Fiktivnost obchodů byla všem obviněným zřejmá již z toho, že nikdo z nich zboží neviděl, fyzicky s ním nepřišel do styku, nesháněl se po něm a neučinil žádné kroky k jeho zaplacení. Zjevným a ze subjektivního hlediska obviněných snadno a plně rozeznatelným účelem celé akce bylo prostřednictvím fiktivního obchodu získat peníze v podobě vrácení nadměrného odpočtu DPH. Obvinění zamýšleného cíle nedosáhli, trestný čin nedokonali a jejich společné jednání dospělo jen do stadia pokusu. Dle soudů je tedy jasné, že obvinění nakonec nemohli participovat na očekávaném výtěžku. Jak soudy vysvětlily, namítl-li např. obviněný R. Z. nelogičnost toho, aby se podílel na trestné činnosti spočívající ve vylákání částky 9 360 000 Kč za "odměnu v řádu tisícikorun" od obviněného O. K., je nutné poznamenat, že získání podstatně vyšší částky bylo znemožněno právě tím, že obviněným se nepodařilo trestný čin dokonat. S tím ostatně koresponduje vyjádření obviněného O. K. zachycené odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu mezi obviněnými, kdy obviněný O. K. uváděl, že "peníze zatím nepřišly", "všichni na peníze čekají" atd. Obviněný R. Z. se tyto částky snažil prezentovat jako "provizi ze zisku z provedeného obchodu", avšak takovému výkladu podle soudů nelze přisvědčit. Bylo-li zjištěno, že šlo o fiktivní obchod, který se ve skutečnosti nerealizoval, pak namítanou "provizí" očividně mohl být jedině podíl na vylákaném nadměrném odpočtu DPH.
27. Závěrem stojí za připomenutí, že stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul pouze usnesení Nejvyššího soudu, čímž možnosti ústavního přezkumu omezil. Relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že kvalifikace stěžovatelova dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Dlužno konstatovat, že ústavní stížnost obviněného R. Z. směřující proti témuž usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud usnesením ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 2790/18 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
29. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
30. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu