ECLI:CZ:US:2019:3.US.2653.18.1
sp. zn. III. ÚS 2653/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. O., zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. května 2016 č. j. 2 T 176/2015-5775, ve znění opravného usnesení ze dne 2. června 2016 č. j. 2 T 176/2015-5814, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 9 To 292/2016-5944 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018 č. j. 5 Tdo 876/2017-146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 5. 2016 č. j. 2 T 176/2015-5775, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 6. 2016 č. j. 2 T 176/2015-5814, byl stěžovatel uznán vinným spácháním přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Za to mu byl dle §222 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a dále podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání dvou let.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 24. 11. 2016 č. j. 9 To 292/2016-5944 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odvolání stěžovatele (a dalších obviněných) jako nedůvodné zamítl.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 č. j. 5 Tdo 876/2017-146 bylo dovolání stěžovatele (a dalších obviněných) odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
5. Předmětná trestná činnost stěžovatele (a dvou spoluodsouzených) měla spočívat, velmi stručně shrnuto, v předstírání neexistujícího práva ve formě největší pohledávky obchodní společnosti X za užití fiktivní směnky, kdy cílem bylo získání neoprávněných výhod v insolvenčním řízení na úkor skutečných věřitelů této společnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zejména nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Těžiště dokazování se týkalo předně toho, zda předmětná směnka spolu se souvisejícími listinami byla fiktivní, či nikoli. Dle stěžovatelovy obhajoby byla směnka vystavena v souvislosti se smlouvou na dodávku vepřových půlek uzavřenou mezi obchodní společností X a společností Y. Soudy obou stupňů dovozovaly, že smlouva na dodávku vepřových půlek musela být fiktivní z důvodu, že společnost X nikdy s vepřovými půlkami neobchodovala. Toto zjištění je však v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Společnost X, má zapsaný předmět podnikání řeznictví a uzenářství a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, přičemž dle výpovědí svědků a ostatních provedených důkazů jednoznačně plyne, že výrobou a prodejem masných produktů se skutečně zaobírá. Sám stěžovatel předložil listinné důkazy prokazující, že obchodoval s vepřovými půlkami v řádu stovek tun. Svědecké výpovědi zaměstnanců a jednatelů společnosti X rovněž potvrzují, že stěžovatel jako jednatel této společnosti skutečně s půlkami obchodoval, když například svědek Č. výslovně uvádí, že se nakupovala výrobní masa - půlky, a že si tyto obchody řešil stěžovatel. Dále tuto skutečnost, že se nakupovaly vepřové půlky, potvrdili svědci M., P., A. a H. Podle názoru soudů obou stupňů musela být smlouva o dodávkách vepřových půlek fiktivní především z důvodu, že jejím předmětem bylo velké množství těchto půlek, přičemž takové množství nebylo nikdy dříve zobchodováno. Tento závěr je však zcela nelogický, neboť podle takové logiky uvažování by nemohl nikdy nikdo uzavřít smlouvu ve větším rozsahu než dříve. Ze samotné podstaty podnikání je jasné, že tato činnost s sebou nese určité riziko a podnikatel musí obvykle trochu riskovat za účelem rozšíření své podnikatelské činnosti, jinak by nemohlo nikdy dojít k rozvoji společnosti. Stejně tomu bylo i v daném případě, kdy stěžovatel chtěl využít lákavé obchodní příležitosti k uskutečnění významného a pro společnost ziskového obchodu. Navíc mělo dojít k postupným a průběžným dodávkám vepřových půlek, které na rozdíl od závěrů soudů obou stupňů byla společnost X bez dalšího schopna splnit. Tehdy ještě stěžovatel nemohl vědět, že dojde ke změně obchodních pravidel vůči Ruské federaci, které zásadním způsobem ovlivnily ceny vepřových půlek. Vývoj cen byl každoročně obdobný a právě na konci roku 2010 došlo na trhu k anomálii, a to díky vnějšímu zásahu Evropské unie vůči Rusku.
7. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti rozsáhle rozebírá výpovědi jednotlivých svědků, kdy má za to, že nebyly soudy správně hodnoceny (Ústavní soud nepovažoval za smysluplné zde tuto obsáhlou část stěžovatelovy ústavní stížnosti blíže rekapitulovat, když přehodnocování významu a věrohodnosti těchto výpovědí mu nepřísluší - viz dále).
8. Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud se dostatečně nevěnoval jeho odvolání, když do značné míry toliko odkázal na závěry okresního soudu. Zde stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12, dle kterého "soudy vyšších stupňů se přirozeně mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce, jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat; současně je třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a které rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech, paušální odkaz na něj bez jakékoli vlastní argumentace nelze akceptovat."
9. Z hlediska právní kvalifikace se pak stěžovatel domnívá, že jednání, za které byl odsouzen, by mohlo být kvalifikováno spíše jako účastenství ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k trestnému činu dle §222 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
10. Stěžovatel je též toho mínění, že celková délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Stěžovatel rozsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž se však zcela míjí se smyslem institutu ústavní stížnosti. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích obecných soudů je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Stěžovatelova polemika s jejich závěry se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů. Soudy velmi podrobně rozebraly jednotlivé výpovědi obviněných a svědků, a podrobně vyložily, proč vyloučily reálnost obhajobou tvrzených transakcí.
14. Co se týče tvrzené nedostatečnosti odůvodnění usnesení krajského soudu, stěžovatelův poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12 není případný, neboť uvedené usnesení rozhodně nemá charakter pouhého paušálního odkazu na prvostupňový rozsudek. Odvolací soud uvedl, co jej k zamítnutí odvolání vedlo.
15. Pohybnosti nevzbuzuje ani použitá právní kvalifikace, kdy ke stěžovatelově pochybnosti, zda nemělo jít toliko o pomoc k trestnému činu, lze odkázat zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (viz jeho str. 53 až 55), který vysvětlil, že stěžovatel nebyl při trestné činnosti pouhým pomocníkem, nýbrž naopak se na ní podílel největší měrou.
16. Co se týče namítaných průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu