ECLI:CZ:US:2019:3.US.2818.19.1
sp. zn. III. ÚS 2818/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DISK ARCHIVE CORPORATION LIMITED, ID: 07594902, se sídlem C/O Morgan Cameron 9 Thorney leys Park OX28 4GE, Witney, Oxfordshire, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Davidem Böhmem, advokátem se sídlem Krouzova 3022/7, Praha 4 - Modřany, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 0 Nt 20013/2019, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelka napadá v návětí konkretizované rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "stížnostní soud") s tím, že podle jejího názoru jím byla porušena její ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu z tohoto důvodu navrhla jeho zrušení.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Usnesením Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 6. 8. 2018, č. j. KRPA-293052-4/2018-001491-FAU, byly stěžovatelce zajištěny peněžní prostředky na bankovním účtu ve výši 1 048 000 EUR (dále jen "předmětné prostředky"). Stalo se tak v trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání trestného činu poškození věřitele dle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti dle §217 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku.
4. Zajištěné prostředky mají podle orgánů činných v trestním řízení, stručně řečeno, odpovídat částce, o níž měly tyto orgány podezření, že byla vyvedena z majetku T. P., na jehož majetek byla vedena exekuce, a to údajně v úmyslu dlužníka tyto peněžní prostředky převody přes spřátelené osoby dostat mimo dosah soudního exekutora.
5. Napadeným usnesením stížnostní soud zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2019, č. j. 3 ZN 3653/2018-211, kterou státní zástupce zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění jejího majetku dle §79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
IV. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníka řízení
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená základní lidská práva tím, že: 1) ji absence zajištěných prostředků přivedla na pokraj insolvence; 2) zajištění trvá nepřiměřeně dlouhou dobu; 3) napadené usnesení není řádně odůvodněno. Ratio každé jednotlivé námitky lze vyjádřit takto:
7. Ad 1) stěžovatelka namítá, že zajištění peněžních prostředků ve výši přes 1 milion EUR zcela ochromilo její ekonomickou činnost i činnost její dceřiné společnosti. O průběhu vyšetřování přitom stěžovatelka nic neví, přičemž objasnila okolnosti platby, kvůli kterým došlo k předmětnému zajištění. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu rovněž argumentuje pro závěr, že i na peněžní prostředky zajištěné v trestním řízení se vztahuje ochrana vyplývající z čl. 11 odst. 1 Listiny.
8. Ad 2) stěžovatelka brojí proti délce trvajícího zajištění. Podle stěžovatelky musí v případě zajištění majetku v trestním řízení být dodržen princip proporcionality. Předmětné zajištění trvalo přitom již téměř rok, přičemž napadené usnesení neobsahuje žádné vysvětlení, proč zajištění trvá tak dlouhou dobu. Poukaz na to, že ve věci probíhá prověřování, podle stěžovatelky neobstojí. Při zajištění takto vysoké částky měly orgány činné v trestním řízení postupovat velmi rychle a přednostně. To se však nestalo, přičemž policejní orgán kontaktoval stěžovatelku s první žádostí o informace až po půl roce.
9. Ad 3) stěžovatelka vytýká s odkazem na judikaturu Ústavního soudu napadenému usnesení, že není řádně odůvodněno. Obsahuje totiž prakticky jen rekapitulaci dosavadního procesního vývoje, nicméně postrádá vypořádání se s námitkami stěžovatelky, jakož i vylíčení úvah soudu. Stížnostní soud toliko reagoval na námitku stěžovatelky o objasnění okolnosti sporné platby tak, že toto objasnění bylo účelové, aniž by to blíže zdůvodnil. Stěžovatelka doplnila, že již jednou o zrušení předmětného zajištění žádala, přičemž zamítnutí její tehdejší žádosti bylo odůvodněno precizně, proto tehdy ústavní stížnost nepodávala.
10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření stížnostnímu soudu, od nějž si rovněž vyžádal spisový materiál k řízení o stížnosti. Stížnostní soud ve svém vyjádření však toliko odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné zaslat toto vyjádření stěžovatelce k replice, neboť tím by toliko prodloužil řízení o ústavní stížnosti, aniž by to mohlo přinést další věcnou argumentaci.
V. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Obecně Ústavní soud připomíná, že byť je se stěžovatelkou nutno souhlasit v tom, že i zajištěním majetku v trestním řízení může dojít k porušení základních práv jednotlivců, nemůže se tak stát tehdy, jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, zajištění nemá paušální charakter [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 ze dne 22. 9. 2015 (N 173/78 SbNU 577) - pozn. všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na stránce https://nalus.usoud.cz - a zároveň je dodržena přiměřenost zásahu do práva na vlastnictví majetku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609) či nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)], včetně přiměřené délky zajištění [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018].
14. Těmto požadavkům napadené usnesení vyhovuje. K jednotlivým námitkám se Ústavní soud vyjadřuje následovně:
15. S námitkou 1) se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Omezení ekonomické činnosti je nevyhnutelným důsledkem zajištění majetku v trestním řízení. Samo o sobě tak, splňuje-li takové zajištění podmínku přiměřenosti, porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny představovat nemůže. Nepřiměřenost zajištění nelze vyvozovat ani z toho, kdy a jak rychle orgány činné v trestním řízení se stěžovatelkou komunikovaly. Zajištění majetku v trestním řízení nelze vnímat jako sankci za odpírání spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, ale jako institut, který má zabezpečit dosažení účelu trestního stíhání. Důvodnost zajištění tak není závislá jen na tom, zda a jak orgány činné v trestním řízení komunikují s osobou, jejíž majetek byl zajištěn, neboť ve fázi před zahájením trestního stíhání činí orgány činné v trestním řízení celou řadu dalších úkonů ve vztahu k dalším osobám, během nichž může zajištění legitimně trvat, přestože ve vztahu k osobě, jejíž majetek je předmětem takového zajištění, jsou orgány činné v trestním řízení v době provádění těchto dalších úkonů nečinné.
16. Skutečnost, zda předmětná platba byla účelová, či nikoliv, se nachází mimo meze přezkumné pravomoci Ústavního soudu. Tato skutečnost byla předmětem prověřování již před vydáním napadeného usnesení a orgány činné v trestním řízení přinejmenším prozatím vychází z toho, že o účelovou platbu se mohlo jednat.
17. Na fázi před zahájením trestního stíhání přitom nelze z hlediska důkazních standardů klást stejné požadavky jako na odsuzující rozsudek po proběhnuvším hlavním líčení. Orgány činné v trestním řízení jsou tak nuceny činit v této fázi rozhodnutí při vědomí, že skutkový stav dosud nebyl zjištěn úplně a že se pohybují pouze v rovině pravděpodobnosti. Stížnostní soud přitom, byť stručně, znovu odůvodnil v napadeném rozhodnutí, proč má za to, že předmětná platba byla účelová, přičemž toto jeho odůvodnění (srov. níže sub 22.), koncentrující se na propojenost subjektů na platbě zúčastněných s podezřelým, je s přihlédnutím k výše zmíněným noetickým limitům orgánů činných v trestním řízení v této fázi dostačující.
18. Námitkou 2) se Ústavní soud nemohl zabývat. Jak totiž zjistil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatelka tuto námitku v řízení před stížnostním soudem neuplatnila. K délce zajištění se v ní vyjadřuje na jediném místě v souvislosti s tím, že od zajištění předmětných prostředků do okamžiku, kdy byla kontaktována policejním orgánem, uplynulo půl roku. Stěžovatelka rovněž zaslala prohlášení svého ředitele, jehož obsahem je však toliko výklad o genezi společnosti a jejího podnikání, rozložení jejích aktiv a účinků, které zajištění na společnost má. Ani toto prohlášení však nelze považovat za námitku proti nepřiměřené délce zajištění. Stěžovatelka se totiž omezuje na pouhý popis negativních dopadů zajištění, z nichž se však žádný nevymyká nutnému vedlejšímu důsledku uplatnění tohoto institutu. Stěžovatelka však nijak neargumentuje v tom směru, že by tento negativní důsledek trval zbytečně dlouho.
19. Řízení o ústavních stížnostech je přitom vybudováno na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, která vyžaduje, aby orgány veřejné moci, proti jejichž rozhodnutím či jiným zásahům stěžovatelé a stěžovatelky brojí, měly možnost se vyjádřit již v rámci řízení před nich vedenými ke všem námitkám, které stěžovatelé a stěžovatelky ve svých ústavních stížnostech uvádí [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Pokud tak stěžovatelka před stížnostním soudem nepřiměřenou délku zajištění nenamítla, ani Ústavní soud se jí zabývat nemůže.
20. Jako obiter dictum lze jen v obecné rovině dodat, že jakkoliv je délka zajištění faktorem, který je třeba z hlediska posouzení přiměřenosti zajištění zvažovat, roční délka zajištění vzhledem ke specifikům věci (prověřování pro trestný čin dle §217 trestního zákoníku, který předpokládá nejprve nutnost prověřit tzv. zdrojový trestný čin, komplikovanost dokazování jednotlivých peněžních transakcí a jejich důvodů, přeshraniční prvek spočívající v tom, že stěžovatelka je osobou cizího práva atd.) prima facie nevyvolává apriorní pochybnosti o své přiměřenosti. Pro srovnání je možno poukázat na to, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018 se Ústavní soud vyjadřoval k věci, v níž zajištění trvalo dvanáct let.
21. Ani námitka 3) nezavdává příčinu k jinému rozhodnutí, než je odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Se stěžovatelkou je možno se ztotožnit v tom, že odůvodnění napadeného usnesení je velmi stručné a reakce na stěžovatelčiny námitky velmi skoupé. Přesto tyto reakce nelze přehlédnout. K námitce stěžovatelky, že k první žádosti o informace došlo až po půl roce od zajištění, uvedl stížnostní soud, že policejní orgán neměl povinnost průběžně stěžovatelku kontaktovat. Na námitku, že závěry orgánů činných v trestním řízení, na nichž bylo rozhodnutí o zajištění založeno, jsou nepodložené spekulace, kontroval stížnostní soud ranou fází trestního řízení a tím, že v jejím rámci zjištění policejního orgánu považuje za dostatečné. K námitce, že účel předmětných plateb byl v souladu se zákonem, se stížnostní soud vyjádřil tak, že poukázal na předchozí opakované transakce, k nimž došlo rovněž v době po zahájení exekučního řízení, pro něž neuvěřil tvrzení, že šlo o splacení dluhu.
22. K tomu Ústavní soud může pouze zopakovat, že ve fázi před zahájením trestního stíhání přitom, jak uvedeno výše, nelze od orgánů činných v trestním řízení žádat naprostou jistotu, ale postačí podezření, tedy pouze určitá míra pravděpodobnosti, že zajištěné prostředky mohly sloužit ke spáchání trestného činu. Tato pravděpodobnost v nynější věci je dána, ostatně sama stěžovatelka ve své stížnosti přiznala, že skutečnost, že T. P. převedl peněžní prostředky z účtu stěžovatelky na účet své manželky, považuje za nešťastnou. Podezření z účelovosti předmětné platby tak tedy existuje a nelze je považovat za zcela nedůvodné.
23. Byť jde tedy o reakce stručné, nemůže je Ústavní soud považovat za rozporné s ústavním pořádkem. Nelze totiž odhlédnout od toho, že napadené usnesení není prvním, které se zajištěným prostředkům a trvání podmínek zajištění věnovalo. Stěžejní stěžovatelčina námitka o legálnosti předmětných transakcí tak musela být řešena již v rámci usnesení o zajištění i prvního usnesení stížnostního soudu o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění.
24. Jak totiž vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje přitom z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.).
25. Tak tomu v nynější věci bylo. Stížnostní soud rozhodoval zjevně v kontextu dosavadního průběhu řízení a odůvodnění dřívějších rozhodnutí o zajištění, resp. o trvání zajištění, a jeho relativní stručnost proto nelze vnímat izolovaně. Jak sama stěžovatelka konstatovala, předchozí rozhodnutí o zajištění majetku přitom bylo i dle jejího hodnocení precizní, a proto proti němu ústavní stížnost nepodala.
26. Stěžovatelka však přitom sama ve své ústavní stížnosti blíže nespecifikuje, jaké další konkrétní námitky stížnostnímu soudu předložila, s kterými jejími námitkami se dle jejího názoru nevypořádal vůbec či proč konkrétně jeho stručné reakce na její námitky považuje za nedostatečné, eventuálně které z těchto námitek byly nové, dosud v předchozích rozhodnutích neřešené či u nichž došlo v řízení k vývoji, pro něž by si žádaly novou podstatně podrobnější reakci. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby argumentaci stěžovatelky doplňoval o nová tvrzení či aby její argumentaci prohluboval či rozšiřoval. Proto při absenci bližší argumentace stěžovatelky k jejím údajně nevypořádaným námitkám Ústavní soud žádné pochybení stížnostního soudu, které by zakládalo vadu protiústavnosti, neshledal.
VI. Závěr
27. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí stížnostního soudu nezjistil po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a s dalšími podklady nic, co by jej opravňovalo ke kasačnímu zásahu proti napadenému usnesení. Žádný takový flagrantní důvod neshledal při posuzování věci ani sám od sebe.
28. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu