ECLI:CZ:US:2019:3.US.2835.18.1
sp. zn. III. ÚS 2835/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2018 č. j. 5 To 68/2017-4463, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. 2 T 45/2016 rozhodl tak, že stěžovatele a konkretizované spoluobviněné podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zprostil obžaloby, kterou jim bylo kladeno za vinu jednání, jímž měli spáchat ve spolupachatelství zločin podvodu podle §23, §209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), [bod II. A. a) 1. skutkové věty], ve spolupachatelství pokus zločinu podvodu podle §23, §21 odst. 1, §209 odst. 1 a 4 písm. d) tr. zákoníku [bod II. A. a) 4. skutkové věty], ve spolupachatelství zločin podvodu podle §23, §209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zákoníku [body II. A. b) 1., 3. skutkové věty] a ve spolupachatelství pokus zločinu podvodu podle §23, §21 odst. 1, §209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zákoníku [body II. A. b) 2., 4. skutkové věty]. Dále krajský soud stěžovatele a uvedené spoluobviněné podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby za popsaný skutek, jímž měli spáchat podle obžaloby ve spolupachatelství pokus zločinu podvodu podle §23, §21 odst. 1, §209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zákoníku [bod III. skutkové věty]. Krajský soud rozhodl též o vině a trestu dalších obviněných a podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázal poškozené s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o odvoláních státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a poškozených tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu zrušil napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu mu věc vrátil, když odvolání dále označené poškozené zamítl jako opožděně podané podle §253 odst. 1 tr. řádu a odvolání konkretizovaných obviněných zamítl podle §253 odst. 1 tr. řádu jako odvolání podaná osobami neoprávněnými.
4. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele a dalších obviněných stížnost pro porušení zákona.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2019 č. j. 6 Tz 25/2019-4674 rozhodl, že uvedeným usnesením vrchního soudu byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele v §254 odst. 1 tr. řádu, §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu a §259 odst. 1 tr. řádu, a to v části, v níž došlo ke zrušení zprošťujících výroků z rozsudku krajského soudu ohledně stěžovatele pod body II. A. a) 4., II. A. b) 2., 3., 4. skutkové věty; podle týchž ustanovení tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl i o spoluobviněných. Posléze Nejvyšší soud rozhodl, že pravomocné usnesení vrchního soudu se ve výrocích, ohledně kterých bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch stěžovatele (a spoluobviněných), zrušuje a současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Oproti tomu, Nejvyšší soud neshledal pochybení vrchního soudu při rozhodování o odvolání proti rozsudku krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli v souvislosti se skutky uvedenými v bodech II. A. a) 1., II. A. b) 1. a III. skutkové věty rozsudku krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud nepostupoval v souladu s principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. v souladu s §254 odst. 1 tr. řádu (podle kterého odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska odvolatelem vytýkaných vad), neboť se i přes zcela jednoznačnou formulaci odvolacích námitek státní zástupkyně rozhodl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku krajského soudu ve vztahu ke všem obviněným, stěžovatele tedy nevyjímaje.
8. Vrchní soud podle stěžovatele na odvolání podané státní zástupkyní nesprávně použil §59 odst. 1 tr. řádu, neboť pominul výslovné znění textu podaného odvolání státní zástupkyně a v důsledku toho dovodil své oprávnění přezkoumat ve vztahu k němu i odvoláním státní zástupkyně nenapadené výroky rozsudku krajského soudu.
9. Vrchní soud, dovozuje dále stěžovatel, svým postupem v jeho neprospěch porušil §2 odst. 8 tr. řádu, podle kterého veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce, když zcela nahradil iniciativu a dispoziční oprávnění obžaloby ve vztahu k trestnímu stíhání stěžovatele v situaci, kdy veřejná žaloba uznání viny stěžovatele a jeho potrestání v řízení před soudem sama nenavrhovala a nepožadovala, v důsledku čehož má být aktuálně vedeno řízení i ohledně toho tvrzeného jednání stěžovatele, ohledně něhož již bylo ve vztahu ke stěžovateli pravomocně rozhodnuto, přičemž vedení takového řízení ve vztahu k pravomocným částem rozsudku krajského soudu je podle §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu nepřípustné.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Ohledně té části ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu, jež se týká zrušení zprošťujících výroků z rozsudku krajského soudu týkajících se stěžovatele pod body II. A. a) 4. a II. A. b) 2., 3., 4., Ústavní soud shledává, že toto usnesení bylo Nejvyšším soudem v uvedeném rozsahu zrušeno, a proto je nelze v této části znovu zrušit, resp. ani napadnout ústavní stížností. Jde tudíž o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, čemuž odpovídají důsledky předvídané v §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697), bod 50. odůvodnění].
12. Jak bylo předznačeno, Nejvyšší soud neshledal pochybení vrchního soudu při rozhodování o odvolání proti rozsudku krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli v souvislosti se skutky uvedenými v bodech II. A. a) 1., II. A. b) 1. a III. skutkové věty rozsudku krajského soudu.
13. V této souvislosti Ústavní soudu připomíná, že ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)], ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
14. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na základě usnesení vrchního soudu otevřené řízení skýtá. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá (stěžovatel nedoložil opak), je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
15. Z právního názoru prezentovaného nálezem ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) dále logicky vyplývá, že napadá-li stěžovatel kasační rozhodnutí, kterým je věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli standardní procesní nástroje k ochraně jeho práv. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z nálezů ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) a ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373) se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost uplatnit nemůže [v podrobnostech lze odkázat kupř. na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4020/13, ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1248/14 a ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2442/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
16. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je třeba považovat část stěžovatelovy ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení vrchního soudu, a to v souvislosti se skutky uvedenými v bodech II. A. a) 1., II. A. b) 1. a III. skutkové věty rozsudku krajského soudu.
17. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti soudů, plynoucí z čl. 2 odst. 3 a z čl. 90 a čl. 92 Ústavy, předložený návrh odmítl zčásti pro nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
18. Mínil-li by stěžovatel napadnout usnesení vrchního soudu též co do procesních důsledků týkajících se jiných obviněných než jeho samotného, byl by v tomto rozsahu k dispozici rovněž důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavního soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj