ECLI:CZ:US:2019:3.US.2874.19.1
sp. zn. III. ÚS 2874/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Knápka, zastoupeného Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem, sídlem, Purkyňova 2476/102a, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. května 2019 č. j. 17 C 2/2019-55, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti OPR - Finance, s. r. o., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 č. j. 17 C 2/2019-55 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 5 748 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení ve výši 3 667 Kč (výrok II.). Uvedenou částku požadovala vedlejší účastnice řízení z titulu vrácení peněžních prostředků (a na ně navázaných úroků) poskytnutých stěžovateli na základě elektronicky sjednané smlouvy o revolvingovém úvěru, z něhož stěžovatel v průběhu let 2016 - 2018 opakovaně čerpal finanční prostředky. Okresní soud nepovažoval výši sjednaných úroků (20 % měsíčně) za nepřiměřenou, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem poskytnutí úvěru (zejména jeho krátkodobosti). Vzal přitom v úvahu smluvní volnost účastníků smlouvy, skutečnost, že šlo o krátkodobý úvěr, jakož i to, že to byl stěžovatel, který akceptoval nabídku vedlejší účastnice řízení a úvěrovou smlouvu sjednal distančním způsobem, a tudíž měl v případě, že tuto nabídku shledá nevýhodnou, dostatek příležitostí ji odmítnout. Okresní soud zdůraznil, že to byl stěžovatel, který opakovaně čerpal úvěr (i s vědomím narůstajícího dluhu), a proto jeho námitku rozpornosti nabídky vedlejší účastnice řízení s dobrými mravy považoval za irelevantní.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stěžovatel si je vědom bagatelnosti sporu, nicméně zdůrazňuje široký společenský dopad řešené věci. Zaobírá se proto v obecné rovině praktikami společností poskytujících tzv. mikroúvěry, přičemž akcentuje nepřiměřenou výši úroků (20 % měsíčně) i dalších poplatků, které si tyto společnosti účtují. Ke svému případu uvádí, že si během necelých dvou let půjčil po malých částkách 7 200 Kč a celkem vedlejší účastnici řízení uhradil částku ve výši 11 366 Kč. Je-li nyní žalován o dalších 5 748 Kč s příslušenstvím, připadá mu tento postup nepřiměřený. Rozhodnutí okresního soudu považuje za nespravedlivé a chybné. Doufá v zásah Ústavního soudu, který by mohl přispět k řešení otázky výše přiměřených úroků a k vymezení pravidel pro tyto případy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná skutečnost, které si je stěžovatel dobře vědom, že napadený rozsudek byl vydán v bagatelní věci. Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli nepodařilo. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil žádnou zásadní újmu v jeho osobní sféře; napadený rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející nepředstavují dle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přispěl k vyřešení otázky výše přiměřených úroků a k vymezení pravidel pro poskytování mikropůjček, se míjí s kompetencí Ústavního soudu, která je mu svěřena Ústavou a zákonem o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje odůvodnění (§157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Nejde o případ, kdy by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, proč okresní soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry okresního soudu, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Proti závěru okresního soudu o oprávněnosti nároku vedlejší účastnice řízení na zaplacení žalované částky nemá Ústavní soud žádné výhrady.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu