ECLI:CZ:US:2019:3.US.3001.19.1
sp. zn. III. ÚS 3001/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Marcela Bindače, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2019 č. j. 25 Cdo 956/2019-453, III. výroku a části II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2018 č. j. 17 Co 101/2018-424, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 2. 2018 č. j. 8 C 485/2003-379 v I. výroku ohledně částky 164 252 Kč s příslušenstvím a III. a V. výroku, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a právnické osoby České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí, resp. jejich výroky, označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 13. 2. 2000 způsobil na území České republiky dopravní nehodu, při níž bylo poškozeno vozidlo rakouského státního občana. Stěžovatelovo vozidlo bylo opatřeno neplatnou zvláštní státní poznávací značkou a nebylo k němu sjednáno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Škodní událost likvidovala (jako škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla) z pověření vedlejší účastnice Česká pojišťovna, a. s., která poškozenému vyplatila dne 22. 6. 2000 částku 397 252 Kč na základě likvidace provedené formou "totální škody". Před podáním žaloby stěžovatel vedlejší účastnici zaplatil 1 000 Kč. Vedlejší účastnice se pak žalobou po stěžovateli domáhala částky 396 252 Kč (jakožto 397 252 Kč - 1 000 Kč) a dále částky 39 725 Kč (poplatku za zpracování) a 4 901,30 Kč (nákladů detektivní agentury, které hradila vedlejší účastnice).
3. Pro spor před Ústavním soudem je podstatný způsob rozhodnutí o částce 396 252 Kč (tato částka představuje žalovaný regresní nárok vedlejší účastnice proti stěžovateli a vychází z částky, která byla vyplacena rakouskému občanovi, jehož vozidlo stěžovatel poškodil). Jak bylo rozhodnuto o ostatních žalovaných částkách, není proto třeba rekapitulovat.
4. Ohledně žalované částky 396 252 Kč okresní soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2006 č. j. 8 C 485/2003-181 (první rozsudek okresního soudu) žalobě vyhověl v části odpovídající 232 000 Kč a ve zbylé části ji zamítl. Na základě znaleckého posudku totiž dospěl k závěru, že částka 232 000 Kč představuje škodu na vozidle rakouského občana. Při stanovení výše škody vycházel z cenových poměrů v České republice v době nehody, neboť dle jeho názoru nebylo možno při totální škodě zohledňovat cenovou hladinu v Rakouské republice. Cenovou hladinu v Rakouské republice by dle jeho názoru bylo možno zohledňovat jen tehdy, nedošlo-li by k totální škodě a vozidlo by bylo opravováno v Rakouské republice, což naplněno nebylo.
5. Ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici výše zmíněnou částku 232 000 Kč nebyl rozsudek okresního soudu napaden odvoláním. Z částky 396 252 Kč se tak spor vedl již jen o částku 164 252 Kč, v níž nebyla vedlejší účastnice úspěšná a v níž mimo jiné napadla rozsudek okresního soudu odvoláním.
6. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 2. 2008 č. j. 12 Co 92/2007-207 (první rozsudek krajského soudu) změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhověl i v částce 164 252 Kč. Učinil tak, jelikož vycházel při zjišťování škody na vozidle z cenové hladiny v Rakouské republice.
7. Nejvyšší soud ke stěžovatelově dovolání rozsudkem ze dne 21. 12. 2011 č. j. 25 Cdo 3476/2008-233 (první rozhodnutí Nejvyššího soudu) zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak rozsudek okresního soudu v částech, v nichž se týkaly výše zmíněné částky 164 252 Kč. Dospěl k závěru, že výše škody se určuje jako rozdíl mezi cenou, za kterou se v době a místě škodné události věc obvykle prodávala ve stavu před poškozením, a cenou, za kterou se v místě a době škodné události obvykle prodávala věc s takovým druhem a rozsahem poškození, které vzniklo v důsledku škodné události. Výši škody dle jeho závěru nebylo naopak možno činit závislou na občanství či bydlišti poškozeného, neboť nejde o okolnosti, které mají souvislost se škodnou událostí. Dle Nejvyššího soudu se tak mělo vycházet z cenové hladiny v České republice, kde ke škodné události došlo, nikoli v Rakouské republice, jehož občanem byl poškozený.
8. V dalším řízení okresní soud i krajský soud (rozsudek okresního soudu ze dne 29. 11. 2012 č. j. 8 C 485/2003-278 - druhý rozsudek okresního soudu; a rozsudek krajského soudu ze dne 30. 1. 2015 č. j. 17 Co 182/2013-299 - druhý rozsudek krajského soudu) vycházely ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu a výši škody posoudily dle cenové hladiny v České republice. Z tohoto důvodu nebyla žaloba ohledně částky 164 252 Kč úspěšná.
9. Proti druhému rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2015 č. j. 25 Cdo 2275/2015-320 (druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud setrval na svém závěru, že pro určení výše škody byla rozhodná cenová hladina v místě škodné události, tj. v České republice.
10. Druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 155/16 (N 95/85 SbNU 601). Zdůraznil, že rozsah náhrady škody musí zohledňovat výši veškerých poškozeným vynaložených prostředků nutných k obnovení původního majetkového stavu. Obecné soudy přitom pominuly, že při rozhodování o náhradě škody v případě tzv. totální škody na vozidle si poškozený nové vozidlo zpravidla pořídí v místě, kde věc užívá, tj. v místě svého bydliště. Výše škody tedy měla být posuzována dle cenových poměrů v Rakouské republice.
11. Nejvyšší soud následně svým rozsudkem ze dne 27. 9. 2017 č. j. 25 Cdo 2942/2017-354 (třetí rozhodnutí Nejvyššího soudu) zrušil druhý rozsudek krajského soudu a druhý rozsudek okresního soudu. Vázán právním názorem Ústavního soudu vyslovil, že bydliště poškozeného (Rakouská republika) bylo v posuzované věci podstatnou okolností pro stanovení výše škody.
12. Okresní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2018 č. j. 8 C 485/2003-379 (třetí rozsudek okresního soudu) rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici mimo jiné i částku 164 252 Kč. Při určení výše škody vycházel z cenové hladiny v Rakouské republice. Dle znaleckého posudku byla výše škody (po přepočtu na české koruny) v rozmezí od 354 215,40 Kč do 400 030,40 Kč. Vedlejší účastnice poškozenému rakouskému občanovi zaplatila 397 252 Kč, což bylo přiměřené plnění ve vztahu k zjištěné škodě. Vedlejší účastnici tak vznikl vůči stěžovateli regresní nárok ve výši 397 252 Kč, který před podáním žaloby stěžovatel uspokojil jen v části odpovídající 1 000 Kč. O povinnosti uspokojit tento nárok v části odpovídající 232 000 Kč bylo pravomocně rozhodnuto již prvním rozsudkem okresního soudu. Třetím rozsudkem proto okresní soud rozhodl o povinnosti stěžovatele uspokojit jej ve zbylé části 164 252 Kč.
13. Rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 17 Co 101/2018-424 (třetí rozsudek krajského soudu) byl ke stěžovatelovu odvolání potvrzen třetí rozsudek okresního soudu v rozhodnutí o částce 164 252 Kč. Třetí rozsudek krajského soudu je napaden ústavní stížností.
14. Stěžovatelovo dovolání proti třetímu rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2019 č. j. 25 Cdo 956/2019-453 (čtvrté rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud zopakoval, že státní občanství a bydliště poškozeného bylo rozhodnou okolností při stanovení výše škody. Poškozeného totiž nelze nutit, aby snížení svého majetkového stavu napravoval v místě bydliště škůdce, i když by to pro škůdce bylo výhodnější. Poškozené vozidlo bylo registrováno v Rakouské republice a opatření srovnatelného vozidla v České republice by pro poškozeného znamenalo další náklady s administrací registrace vozidla ze zahraničí, čímž poškozeného nelze zatěžovat. Čtvrté rozhodnutí Nejvyššího soudu je napadeno ústavní stížností.
II.
Argumentace stěžovatele
15. Dle stěžovatele nemůže obstát závěr, že podstatnou okolností pro určení výše škody mělo být bydliště poškozeného. Ve stěžovatelově věci totiž specifické okolnosti vylučovaly, aby bylo možno u poškozeného hovořit o výlučném bydlišti pouze v Rakousku. Poškozený totiž mluví plynně česky, má rakouské i české občanství. Jeho otcem je Rakušan, ale matkou Češka. V České republice bydlela i jeho babička, za kterou na víkendy často jezdil. V roce 2000, kdy došlo k nehodě, trávil v České republice v podstatě veškeré víkendy, neboť zde měl přítelkyni a svého koně. I za manželku má Češku. Poškozený si vozidlo odtáhl po nehodě ke svému kamarádovi do J., kde je posléze opravoval. Poškozené vozidlo následně prodával v České republice přes inzerát.
16. Stěžovatel namítl, že posouzení výše škody dle cen v místě bydliště poškozeného znamená diskriminační přístup k jednotlivým poškozeným z důvodu jejich občanství nebo bydliště. Došlo-li by totiž ke shodnému poškození dvou shodných vozidel na shodném místě, byla by škoda nelogicky nahrazována v rozdílné výši jen s ohledem na rozdílné bydliště poškozených. Stěžovatel poukázal na to, že obecně může mít poškozené vozidlo rozličný vlastnický režim (např. může být ve spoluvlastnictví více osob s bydlišti v různých státech).
17. Obecným soudům stěžovatel vytknul, že se nezabývaly otázkou, podle práva kterého státu měla být věc posouzena. Tuto otázku dle jeho názoru Ústavní soud ponechal v nálezu sp. zn. II. ÚS 155/16 otevřenou.
18. Dle stěžovatele nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu dostatečně odůvodněno ve vztahu k jeho námitkám. Nejvyšší soud se vůbec nezabýval námitkami k výši škody, ačkoli škoda dle rakouských poměrů měla být o 70 % vyšší než dle českých poměrů, což je dle jeho názoru absurdní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
21. Přímo v posuzované věci Ústavní soud již v minulosti rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 155/16, v němž zdůraznil požadavek (bod 12.), že rozsah náhrady škody musí zohlednit výši všech nutných prostředků, které poškozený musel vynaložit k obnovení původního majetkového stavu. V bodě 14. dodal, že náprava stavu po zásahu do majetku poškozeného zjednaná třeba i koupí srovnatelného osobního automobilu poté, co došlo ke zničení původního vozidla, je zpravidla realizována tam, kde je věc užívána, což bylo v daném případě místo bydliště poškozeného.
22. V judikatuře Ústavního soudu se rozlišuje obecná (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a kasační závaznost nálezů. Kasační závaznost nálezů se uplatňuje přímo v té věci, v níž byl nález vydán, a pro obecný soud přináší požadavek, nedojde-li ke změně skutkového stavu, respektovat racio decidendi (rozhodovací důvody) kasačního nálezu Ústavního soudu bez možnosti předkládat k nim konkurující úvahy. Obecná závaznost se uplatní v jiných, ale z hlediska řešených právních otázek podobných věcech, a značí, že ve výjimečných případech, jsou-li pro to zvlášť významné důvody, může obecný soud předložit své odchylné konkurující úvahy k závěrům Ústavního soudu a své odlišné posouzení náležitě odůvodnit. Ke kasační a precedenční závaznosti viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), body 55. až 72.
23. Nález sp. zn. II. ÚS 155/16 byl vydán přímo v posuzované věci, proto zde vystupoval v pozici kasační závaznosti. Obecné soudy tuto skutečnost plně respektovaly a právní názor Ústavního soudu zohlednily, neboť pro určení výše škody vycházely z cenové hladiny v Rakouské republice, kde bylo místo bydliště poškozeného.
24. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 155/16. Jednak se proti nim vymezuje po právní stránce, jednak zpochybňuje, že by v posuzované věci byl dán skutkový základ, k němuž se tyto závěry přimykají.
25. Závěry, které vycházejí z nálezu sp. zn. II. ÚS 155/16, stěžovatel po právní stránce zpochybňoval již v řízení před krajským soudem a Nejvyšším soudem. Obecné soudy však byly tímto nálezem vázány (šlo o kasační závaznost nálezu), žádného pochybení se proto nedopustily, respektovaly-li plně názor vyjádřený v nálezu.
26. Po právní stránce stěžovatel s názorem Ústavního soudu polemizoval argumentací o diskriminaci poškozených na základě kritéria bydliště. Názor Ústavního soudu (zohlednění nákladů na pořízení obdobného vozidla ve státě poškozeného) by dle jeho názoru mohl vést k neodůvodněným rozdílům v náhradě škody při shodném poškození dvou shodných vozidel na shodném místě, a to jen s ohledem na rozdílné bydliště poškozených. Ústavní soud konstatuje, že jde o lichou argumentaci. Ačkoli stěžovatel namítá diskriminaci poškozených, v posuzované věci nepatřil do skupiny, jejíž diskriminaci namítá, neboť nebyl poškozeným, ale byl vůči rakouskému občanovi škůdcem. Navíc ani jeho argumentace o diskriminaci poškozených není přiléhavá. Rozlišovací kritérium dle bydliště poškozeného totiž vychází ze zvyklostí běžného života a respektuje skutečnost, že poškozený si poté, co v důsledku jednání škůdce došlo k totální škodě na jeho původním vozidle, nové vozidlo zpravidla pořizuje ve státě svého bydliště, a je pro něj proto podstatná cenová relace státu (místa) jeho bydliště. V konečném důsledku se poškození s různými bydlišti nedostávají do rozdílného postavení, naopak jsou v obdobném postavení v tom, že náhrada škody jim má pokrýt pořízení náhradního vozidla obdobných charakteristik, jaké mělo poškozené vozidlo, v místě, kde si je zpravidla pořídí. K nedůvodným rozdílům by mezi poškozenými došlo naopak v případě, že by k pořízení takového náhradního vozidla byli někteří z nich nuceni podstoupit administrativně, jazykově a časově náročnější proces nákupu vozidla v jiném státě s nižší cenovou hladinou, a to v případě, že by náhrada škody odvozená od cenové hladiny státu, kde došlo ke škodné události, nepostačovala k pořízení takového vozu ve státě (místě) jejich bydliště. Stěžovatelovy úvahy o možném spoluvlastnictví poškozeného vozidla a bydlišti spoluvlastníků v jiných státech se míjí s posuzovanou věcí, kde byl rakouský státní občan výlučným vlastníkem poškozeného automobilu.
27. Po skutkové stránce se stěžovatel snažil zpochybnit náhled obecných soudů, že poškozený má bydliště v Rakouské republice tvrzením o tom, že poškozený do České republiky pravidelně přijížděl na víkendy, a tvrzením o jeho rodinných, přátelských a dalších vazbách k České republice. Ani přímo ve věci, v níž Ústavní soud vydal kasační nález, nelze účastníkům v dalším řízení upřít právo navrhovat důkazy, nebrání-li tomu procesní předpisy (např. úprava koncentrace řízení). Kasační závaznost nálezů Ústavního soudu se uplatní jen při nezměněném skutkovém stavu [viz nález ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1642/11 (N 191/63 SbNU 219), bod 21.]. Na základě nových důkazů může přitom zjištěný skutkový stav doznat změn. Již před vydáním prvního rozsudku okresního soudu bylo zjištěno svědeckou výpovědí poškozeného, že poškozený má bydliště v Rakousku a že si zde taktéž zakoupil vozidlo, které mu následně stěžovatel poškodil. Stěžovatel ve svých tvrzeních uplatněných v řízeních před obecnými soudy po vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 155/16 v podstatě dovozoval, že poškozený je o víkendech pravidelně v České republice. Ani na úrovni tvrzení tak nezpochybňoval, že v pracovní dny (tj. po značnou většinu týdne) bydlí v Rakousku. Víkendové výlety nemají potřebnou vypovídací schopnost o bydlišti. Ústavní soud konstatuje, že tvrzení o víkendových návštěvách České republiky nemůže zpochybnit, že bydliště poškozeného bylo v Rakouské republice. Stěžovatelova ústavně zaručená práva nemohla být porušena tím, že pro tato jeho tvrzení nebyl poškozený znovu vyslechnut, ani tím, že soudy vyhodnotily, že bydliště má poškozený v Rakouské republice. Tvrzení o tom, že si poškozený značně poničený vůz nenechal odtáhnout do Rakouské republiky, ale po opravě jej prodal v České republice, nemá k jeho bydlišti vypovídací hodnotu. Z uvedených důvodů Ústavní soud rovněž odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje z ústavního hlediska za dostatečná.
28. Námitky stěžovatele k výši škody jsou námitky proti zjištěnému skutkovému stavu. Ústavnímu soudu přísluší vstupovat do utváření skutkových zjištění jen v případě zjevného excesu obecných soudů [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Výši škody soudy odvíjely od dodatku č. 1 ke znaleckému posudku (č. l. 134-143). K tomuto dodatku znaleckého posudku dostal stěžovatel možnost se vyjádřit, čehož využil. Sdělil (ve svém vyjádření ze dne 12. 7. 2006 na č. l. 147), že dle jeho názoru není dodatek na věc použitelný, neboť se věnuje cenám v Rakouské republice, jinak neměl výhrady s jedinou výjimkou: nebyl mu jasný výpočet výše škody a nebylo mu zřejmé, z jakého koeficientu prodejnosti (zda 0,8 nebo 1,0) znalec vycházel a zda rozmezí cen bylo dáno právě tímto koeficientem. Na toto stěžovatelovo vyjádření znalec reagoval (přípis ze dne 17. 6. 2006 na č. l. 160) a poukázal na části dodatku k posudku, z nichž je patrná odpověď na stěžovatelovy dotazy či pochyby. Ústavní soud neshledal žádnou neústavnost v tom, že obecné soudy vyhodnotily dodatek znaleckého posudku a odpověď znalce jako přesvědčivou a že z tohoto dodatku vycházely. Dle znaleckého posudku byla výše škody (po přepočtu okresním soudem na české koruny) v rozmezí od 354 215,40 Kč do 400 030,40 Kč. Rozmezí bylo dle znaleckého posudku dáno časovým odstupem vypracování znaleckého posudku (rok 2006) od škodní události (rok 2000). Stěžovatel před krajským soudem uvedl, že závěry znaleckého posudku k výši škody nelze akceptovat s ohledem na velký rozdíl mezi škodou v českých a rakouských poměrech. Dle Ústavního soudu šlo o nekonkrétní výhradu proti znaleckému posudku, která nebyla schopna znalecký posudek zpochybnit bez patřičného rozvedení, v čem byl postup znalce vadný, případně doložení konkrétních skutečností, které by měly svědčit proti závěru znalce.
29. Stěžovatel namítl, že se obecné soudy blíže nezabývaly otázkou, jaké právo (zda české či rakouské) na věc dopadalo. Okresní soud vyšel z českého práva jako práva rozhodného a v odvolání ani dovolání, o nichž soudy rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími, stěžovatel užití českého práva nezpochybňoval. K otázce rozhodného práva se přímo v posuzované věci Ústavní soud vyjádřil v bodě 15. odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 155/16, kde objasnil svůj závěr, že pravomoc českých soudů byla dána a právem (materiálně) rozhodným pro věc může být právo státu, na jehož území došlo k nehodě. Námitky k rozhodnému právu tudíž nesvědčí o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
30. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu