ECLI:CZ:US:2019:3.US.3032.17.1
sp. zn. III. ÚS 3032/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FAU s. r. o., sídlem Pekařská 1639/79A, Opava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2017, č. j. 22 Af 1/2015-85, spojené s návrhem na zrušení §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiloženého napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl stěžovatelčině žalobě a zrušil výrokem I. rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 13. 11. 2014, č. j. 30014-2/2014-900000-304.5 a č. j. 29966-2/2014-900000-304.5, vydaná ve věcech spotřební daně. Výrokem II. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 25 602 Kč.
Proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu stěžovatelka namítá, že v dané věci byl v důsledku aplikace §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), porušen princip rovnosti účastníků, a proto navrhuje, aby Ústavní soud tuto právní úpravu zrušil. Napadená právní úprava podle stěžovatelky znevýhodňuje soukromé subjekty vůči subjektům veřejnoprávním - tím, že stanoví tarifní hodnotu 50 000 Kč pro výpočet náhrady nákladů řízení před správními soudy, které se tak nevypočítávají jako v případě civilního řízení z hodnoty posuzované věci. V mnoha případech však i ve správním soudnictví lze stanovit hodnotu posuzované věci a stěžovatelka tím byla zkrácena na náhradě nákladů řízení o 90 480 Kč bez DPH.
Uvedenou námitku vznášela stěžovatelka již v řízení před krajským soudem, který v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu zaručuje náhradu nákladů řízení v nikoliv nepřiměřené výši a nepředstavuje základní zásah do majetkových práv stěžovatelky ani porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti odkázal krajský soud na několik rozhodnutí Ústavního soudu, kterými nebyla protiústavnost předmětné části advokátního tarifu shledána jako protiústavní (usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2084/14, ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 493/17 a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1213/17, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou.
Ústavní soud konstatuje, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2863/17. V uvedeném řízení byla podána z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identická ústavní stížnost (sepsaná stejným advokátem) a soud uplatnil obdobnou argumentaci ve svém rozhodnutí jako v nyní posuzované věci. O této ústavní stížnosti Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2863/17, odmítl. Od závěru o zjevné neopodstatněnosti vysloveném v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit. Bylo by přitom zbytečné znovu opakovat to, co již bylo řečeno, a proto Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na odůvodnění citovaného usnesení, které jí bylo řádně doručeno.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na zrušení §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), Ústavní soud odmítl, jelikož má akcesorickou povahu a sdílí tak osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu