ECLI:CZ:US:2019:3.US.3048.16.1
sp. zn. III. ÚS 3048/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti H. O., advokátky, proti rozhodnutí Revizní komise České lékařské komory ze dne 3. července 2016 č. j. 16/53-001/0458 a rozhodnutí pověřené členky Revizní komise České lékařské komory MUDr. Renaty Gaillyové, Ph.D. ze dne 6. června 2016 č. j. 16/53-001/0458, za účasti Revizní komise České lékařské komory a pověřené členky Revizní komise České lékařské komory MUDr. Renaty Gaillyové, Ph.D., jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí, jakož i z ústavní stížnosti, se podává, že dne 21. 5. 2015 došlo ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně k úmrtí stěžovatelčiny matky, přičemž stěžovatelka má za to, že toto úmrtí nastalo v příčinné souvislosti s chybným postupem lékařů této nemocnice. Stěžovatelka proto podala dne 11. 5. 2016 k Revizní komisi České lékařské komory stížnost na postup několika konkrétních lékařů, v níž specifikovala jejich domnělá pochybení. Napadeným rozhodnutím pověřené členky Revizní komise České lékařské komory MUDr. Renaty Gaillyové, Ph.D. byla stěžovatelčina stížnost odmítnuta s odůvodněním, že totožný skutek je již na půdě České lékařské komory řešen pod č. j. 15/53-001/0679 (stěžovatelem v této věci byl L. D., stěžovatelčin otec), přičemž dle §4 odst. 4 písm. c) disciplinárního řádu České lékařské komory (dále jen "disciplinární řád") je nutno stížnost odmítnout, protože řízení je nepřípustné.
3. Stěžovatelka napadla předmětné rozhodnutí námitkou k Revizní komisi České lékařské komory, která ji zamítla z důvodu neoprávněnosti podle §4 odst. 3 a 5 disciplinárního řádu, neboť není přípustné řešit identickou stížnost pod jiným číslem jednacím.
II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že o stížnosti jejího otce nebylo Revizní komisí České lékařské komory do dne podání ústavní stížnosti vůbec rozhodnuto, a tudíž není dána překážka rei iudicatae ve smyslu §4 odst. 4 písm. c) disciplinárního řádu, podle něhož je řízení podle disciplinárního řádu nepřípustné, skončilo-li dřívější řízení podle disciplinárního řádu proti témuž lékaři pro stejný skutek pravomocným rozhodnutím. Stěžovatelka tedy dovozuje, že tvrzení obsažené v rozhodnutí pověřené členky Revizní komise České lékařské komory, podle kterého o stížnosti jejího otce bude v nejbližší době pravomocně rozhodnuto, je pouhou účelovou spekulací, která nepochybně není způsobilým důvodem pro odmítnutí její stížnosti ze dne 10. 5. 2016, neboť je nesporné, že o stížnosti jejího otce nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto, natož pravomocně.
5. Stěžovatelka současně zdůrazňuje, že Česká lékařská komora (dále též jen "ČLK") je orgánem veřejné moci, který je příslušný k hájení veřejného zájmu, jímž je stavovský dohled nad vykonáváním lékařského povolání lege artis. Představuje-li stížnost podle §2 odst. 2 písm. e) zákona České národní rady č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen "zákon o komorách"), svou povahou podnět České lékařské komoře k prošetření možného disciplinárního provinění lékaře, je nutno uzavřít, že tomu odpovídá i kategorická povinnost České lékařské komory každý takový podnět řádně a za dodržení veškerých ústavních principů projednat, neboť i v případech řízení o "pouhých" podnětech k orgánu veřejné moci je podle stěžovatelky "nepochybně dáno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny" minimálně v tom ohledu, aby bylo podáno ústavně konformní zdůvodnění jakéhokoli závěru, k němuž příslušný orgán veřejné moci při řešení podnětu dospěl.
6. Stěžovatelka nadto namítá, že Česká lékařská komora se odmítla její stížností ze dne 10. 5. 2016 meritorně zabývat s tvrzením o údajné nemožnosti jejího věcného řešení, aniž pro tento svůj závěr poskytla ústavně konformní odůvodnění. Žádný zákon totiž nestanoví, že by dvě osoby nemohly podat stížnost v souvislosti se stejným pochybením lékaře, nehledě na skutečnost, že stížnost stěžovatelky zahrnovala širší okruh lékařů než stížnost podaná jejím otcem a již z tohoto důvodu tedy nemohlo jít o stížnosti identické.
7. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že oproti dosavadní převažující rozhodovací praxi je naprosto nezbytné nahlížet na Českou lékařskou komoru jako na orgán veřejné moci nejen v případě, kdy rozhoduje o právech a povinnostech svých členů, nýbrž i tehdy, je-li předmětem jejího rozhodování stížnost podaná proti konkrétnímu lékaři, neboť opačný závěr, byť aktuálně většinově uznávaný, vede k vytváření dvou kategorií osob, kdy jednu z nich představují lékaři, kteří ve vztahu k České lékařské komoře požívají plných práv, zatímco druhou tvoří stěžovatelé, kteří za daného stavu věci nemají mít ani právo na věcně správné a náležité odůvodnění rozhodnutí o jejich řádně a včas podané stížnosti. Pakliže by Ústavní soud takový náhled i nadále zastával, aproboval by podle mínění stěžovatelky "zcela neodůvodnitelnou nerovnost, kterou nelze akceptovat", čímž by navíc České lékařské komoře "vyslal nepochybně zřetelný signál, že se stížnostmi na postup svých členů může nakládat zcela libovolně, včetně zcela evidentních excesů, což jistě není a nemůže být výsledkem působení strážce ústavnosti, mají-li být respektovány příslušné ústavní kautely".
8. K žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti Česká lékařská komora v prvé řadě namítla nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, neboť nevyužila procesního prostředku, jenž jí byl k dispozici, tedy žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle §129 soudního řádu správního (dále též jen "s. ř. s."), když Česká lékařská komora v této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2015 č. j. 65 A 31/2014-86. Dospěl-li by nicméně Ústavní soud k závěru o stěžovatelčině aktivní legitimaci, Česká lékařská komora připomíná, že zamítnutí stěžovatelčiny námitky Revizní komisí České lékařské komory došlo z důvodu překážky litispendence, jež je jednou ze základních zásad ovládajících správní řízení. Česká lékařská komora proto navrhla odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnutí pro nedůvodnost.
9. V rozsáhlé replice k vyjádření České lékařské komory stěžovatelka nejprve zdůraznila, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2009 č. j. 4 Ads 59/2009-106 "rozhodnutí o odmítnutí stížnosti, resp. rozhodnutí o námitkách proti tomuto odmítavému rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., ani osvědčením", a na základě toho Nejvyšší správní soud dovodil, že proti rozhodnutí pověřeného člena Revizní komise České lékařské komory, jímž byla odmítnuta podaná stížnost, ani proti rozhodnutí Revizní komise České lékařské komory, jímž byla zamítnuta námitka stěžovatele proti předchozímu rozhodnutí pověřeného člena Revizní komise České lékařské komory, není správní žaloba podle §65 s. ř. s. přípustná, a obdobný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 13. 5. 2014 č. j. 6 Ads 76/2013-24. Jelikož tato rozhodnutí jsou České lékařské komoře známa (neboť v nich vystupovala v procesním postavení žalované), je její argumentace, poukazující na nepodání správní žaloby, podle stěžovatelky zcela absurdní. Co se týká Českou lékařskou komorou odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2015 č. j. 65 A 31/2014-86, stěžovatelka uvádí, že se jí toto rozhodnutí nepodařilo dohledat ani v databázi Beck-online, ani v databázi Judikatura na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti, ani v databázi judikatury na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu, což svědčí o jeho malé významnosti pro rozhodovací praxi; nicméně, i kdyby takový rozsudek skutečně existoval, je podle stěžovatelky nutno uzavřít, že by odporoval nejen účinné právní úpravě, ale i konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu, a jako takový by v dané věci vůbec nemohl být brán v potaz.
10. Ve své replice dále stěžovatelka připomněla, že rozhodnutí pověřené členky Revizní komise České lékařské komory není založeno na existenci překážky litispendence, nýbrž na závěru, že "v nejbližší době" vznikne překážka věci rozsouzené. V návaznosti na to stěžovatelka připomíná, že disciplinární řád neumožňuje pověřenému členovi Revizní komise České lékařské komory odmítnout podanou stížnost z důvodu překážky litispendence, neboť v daném případě nelze subsidiárně použít §48 odst. 1 správního řádu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že žádný zákon nestanovuje, že by dvě odlišné osoby nemohly podat stížnost k České lékařské komoře na poskytování lékařské péče zesnulému pacientovi ve stejném zdravotnickém zařízení a za stejné období, ani že řízení o stížnosti podané později nelze zahájit ani vést pro překážku litispendence, nehledě na to, že její stížnost podaná dne 11. 5. 2016 a stížnost jejího otce nejsou stížnostmi identickými. Stěžovatelka se přitom domnívá, že jediným ústavně konformním postupem při řešení souběhu těchto dvou stížností mělo být jejich spojení do jednoho řízení, což ovšem Česká lékařská komora neučinila. V závěru své repliky stěžovatelka připomíná, že si ústavní stížností neosobuje nárok na potrestání konkrétního lékaře v disciplinárním řízení, pouze tvrdí, že jí vůči České lékařské komoře svědčí ústavně zaručené právo na meritorní vyřízení její řádně a včas podané stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě oprávněnou stěžovatelkou, neboť orgán veřejné moci rozhodl napadeným rozhodnutím o její stížnosti, resp. následné námitce, a Ústavní soud je k jejímu projednání z níže rozvedených důvodů taktéž příslušný. Stěžovatelka jako advokátka nemusí být zastoupena jiným advokátem (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637). Současně má Ústavní soud za to, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a contrario), neboť z důvodů rekapitulovaných výše v bodě 8., se kterými se Ústavní soud plně ztotožňuje, není možno po stěžovatelce požadovat, aby před podáním ústavní stížnosti postupovala dle soudního řádu správního; ústavní stížnost je proto přípustná.
IV.
Vlastní posouzení věci
12. V rámci posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti třetí senát Ústavního soudu v prvé řadě nepřehlédl závěry, ke kterým dospěl první senát Ústavního soudu v souvislosti s ústavní stížností jiné stěžovatelky, zastoupené právě stěžovatelkou v nyní posuzované věci; v usnesení ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 1745/16 totiž Ústavní soud přijal následující závěry: "Ústavní soud je nucen konstatovat, že k přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí ČLK není příslušný, neboť se jedná o akty, jimiž v daném řízení bylo rozhodováno výlučně o právech a povinnostech lékaře, proti němuž směřovala stížnost podaná stěžovatelkou. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, která je stěžovatelce ostatně známa, přitom plyne, že jde o správní rozhodnutí, jímž ´nebylo rozhodováno o právech ani povinnostech stěžovatele, byť tento svou stížností předmětné disciplinární řízení proti MUDr. E. P. vyvolal´ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 155/2008 ze dne 30. 3. 2009). Kasační soud v citovaném rozsudku dále vyzdvihl, že ´[p]ředmětem disciplinárního řízení je posouzení toho, zda člen komory neporušil nějakou povinnost, která se k jeho členství váže. V tomto typu řízení je proto rozhodováno výlučně o právech a povinnostech členů komory a rozhodnutí vydaná v disciplinárním řízení nejsou způsobilá zasáhnout do právní sféry jiných osob ... Soud si je vědom toho, že úmrtí osoby blízké stěžovateli, ..., jejíž lékařkou MUDr. E. P. byla, pro něj představuje velikou ztrátu, nicméně nezakládá veřejné subjektivní právo na potrestání domnělého pochybení této lékařky.´ Ústavní soud se s tímto hodnocením Nejvyššího správního soudu ztotožňuje a dodává, že jinak by na tato rozhodnutí bylo nutno nahlížet za situace, kdy by jimi bylo zasaženo do práv člena ČLK, kupř. jeho vyloučením ze stavovské organizace, kde však již zákon o komorách předvídá soudní přezkum (srov. §18 odst. 4 a 5). K postavení ČLK se pak Ústavní soud blíže vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/06 ze dne 14. 10. 2008 (č. 6/2009 Sb.; N 171/51 SbNU 93). V posuzovaném případě však ČLK nevystupovala vůči stěžovatelce v postavení orgánu veřejné moci. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně odkazuje na vymezení pojmu ´orgán veřejné moci´, které provedl již Ústavní soud ČSFR, a v němž veřejnou moc definoval zejména jako takovou moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s tímto orgánem v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 191/92 ze dne 9. 7. 1992 in Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, Linde Praha, 1992, str. 19). Ústavní soud se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví [čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny] a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Článek 87 Ústavy ani zákon o Ústavním soudu neumožňují Ústavnímu soudu rozhodovat o návrzích směřujících vůči jiným subjektům než orgánům veřejné moci, což, jak shora vyloženo, není ČLK jednající prostřednictvím svých orgánů."
13. Třetí senát Ústavního soudu se s citovanými závěry v převážné míře ztotožňuje, má však za to, že Českou lékařskou komoru jako samosprávnou stavovskou organizaci (§1 odst. 2 zákona o komorách) je třeba - byť toliko vůči svým členům - považovat za veřejnoprávní korporaci (§1 odst. 3 zákona o komorách) a její orgány za orgány veřejné moci; v důsledku tohoto se neuplatní citovaný závěr prvního senátu Ústavního soudu, podle kterého není ústavní stížnost osoby, jež brojí u Ústavního soudu proti způsobu rozhodnutí Revizní komise České lékařské komory, návrhem, ke kterému není Ústavní soud příslušný, neboť má-li Ústavní soud pravomoc o takové ústavní stížnosti rozhodnout [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve slovech "jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, ... bylo porušeno její základní právo nebo svoboda"], bylo by v případě závěru o nepříslušnosti nutno současně určit (alespoň rámcově) jiný orgán veřejné moci, který by k věcnému projednání stěžovatelčiny ústavní stížnosti příslušný byl. Žádný takový orgán veřejné moci, jenž by se mohl věcně zabývat tvrzeními obsaženými v posuzované ústavní stížnosti, však podle názoru třetího senátu právní řád nezná.
14. Aniž by proto třetí senát Ústavního soudu musel věc překládat k posouzení plénu podle
§23 zákona o Ústavním soudu, odchyluje se od citovaných závěrů v tom smyslu, že Ústavní soud je k projednání stěžovatelčiny ústavní stížnosti příslušný.
15. Současně nicméně třetí senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že - právě z výše citovaných důvodů - není ústavní stížnost opodstatněná; stěžovatelka se totiž v ústavní stížnosti dovolává "toliko" porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, v ústavní stížnosti ani v replice k vyjádření České lékařské komory však nespecifikuje právo, o kterém mělo být v předmětné věci rozhodováno.
16. Jinými slovy řečeno, jakkoli by Ústavní soud hypoteticky mohl věcně stěžovatelce přisvědčit v jejích námitkách, poukazujících na nesprávný postup orgánů České lékařské komory, nemůže tak učinit dříve, než bude mít postaveno najisto, že v daném řízení skutečně mohlo být porušeno některé stěžovatelčino základní právo nebo svoboda.
17. Stěžovatelka v replice k vyjádření ČLK správně poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že rozhodnutí o odmítnutí stížnosti, resp. rozhodnutí o námitkách proti tomuto odmítavému rozhodnutí, není rozhodnutím podle §65 s. ř. s., tedy rozhodnutím, jež by bylo přezkoumatelné ve správním soudnictví. Pakliže tedy toto rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu v soustavě soudů, čemuž stěžovatelka z logiky věci neoponuje, měla by - má-li být její ústavní stížnosti důvodná - uvést nějaký relevantní důvod, pro který by se měl věcí zabývat Ústavní soud. Vyjádřeno jinými slovy, ačkoliv stěžovatelce nelze upřít, že v ústavní stížnosti překládá srozumitelnou a - z hlediska podústavního práva - právně potenciálně relevantní argumentaci, ve svých podáních ztrácí ze zřetele ústavní rovinu problému v tom smyslu, že se vůbec nezabývá otázkou, proč by měla být napadená rozhodnutí věcně přezkoumatelná v řízení před Ústavním soudem, zvláště pak za situace, kdy sama zdůrazňuje, že nejsou přezkoumatelná ve správním soudnictví.
18. Jelikož se stěžovatelka dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny, je vhodné připomenout, že tímto článkem je každému zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jak výše poznamenáno, Ústavní soud v obecné rovině nevylučuje možnost, že Česká lékařská komora bude rozhodovat o stěžovatelčiných právech, a proto připouští, že by potenciálně tento orgán veřejné moci mohl stěžovatelčino právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny skutečně porušit; to by však platilo pouze za předpokladu, že by Česká lékařská komora vskutku rozhodovala o některém stěžovatelčině (základním) právu. Jak vyplývá z citované a odkazované judikatury Nejvyššího správního soudu, Česká lékařská komora v posuzované věci o žádném takovém stěžovatelčině právu nerozhodovala, pročež ani nemohl být dotčen čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ústavní soud přitom nepřehlédl stěžovatelčinu námitku, že výše přijatý závěr může (patrně ve výjimečných případech) vést k tomu, že Česká lékařská komora bude "se stížnostmi na postup svých členů nakládat zcela libovolně, včetně zcela evidentních excesů", domnívá se však, že osoba v obdobném postavení jako stěžovatelka má k dispozici celou řadu dalších procesních nástrojů, kterými je možno domáhat se vyvození náležité odpovědnosti (resp. důsledků) pro lékaře, jež se měli dopustit tvrzených pochybení, tedy postupu non lege artis, pročež prizmatem právního řádu jako celku by ani v takovém případě nemělo být efektivně zasaženo žádné základní právo či svoboda osoby, která takou stížnost podala. Pomine-li Ústavní soud obecně známou možnost přikročit k institutům občanského práva, a v nejzazším případě i práva trestního, připomíná i možnost podání stížnosti podle §93 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů. Z ústavní stížnosti se sice nepodává, zda stěžovatelka využila taktéž této možnosti, je nicméně třeba zdůraznit, že odpověď na danou otázku nemůže mít žádný vliv na závěr, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nemohl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebylo, resp. být nemohlo porušeno stěžovatelkou dovolávané ustanovení Listiny, pročež podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu