ECLI:CZ:US:2019:3.US.3049.19.1
sp. zn. III. ÚS 3049/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2019 č. j. 13 Co 156/2019-54 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. dubna 2019 č. j. 90 P 293/2018-15, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a P. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 3, čl. 9 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 90 P 293/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 7. 2018 č. j. 10 Nc 23/2018-16 byl nezletilý syn stěžovatelky (dále také "matka") a vedlejšího účastníka (dále také "otec") svěřen do péče matky, otec se zavázal přispívat na výživu nezletilého částkou 15 000 Kč měsíčně. Styk upraven nebyl. Usnesením ze dne 20. 11. 2018 č. j. 90 P 293/2018-59 okresní soud rozhodl o předběžném opatření tak, že matka je povinna odevzdat nezletilého každý sudý kalendářní týden v roce vždy v sobotu od 9:00 do 19:00 hodin a každé úterý od 15:00 do 18:00 hodin do péče otce s tím, že rodiče jsou povinni si nezletilého předat ve stanovenou dobu před bydlištěm matky. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 5. 2019 č. j. 56 Co 10/2019-141 změnil usnesení okresního soudu tak, že vedlejšímu účastníkovi se předběžně upravuje styk s nezletilým počínaje 1. sudým kalendářním týdnem po doručení tohoto usnesení oběma rodičům vždy sudou sobotu v měsíci od 13:00 do 18:00 hodin.
3. Usnesením ze dne 10. 4. 2019 č. j. 90 P 293/2018-15 okresní soud uložil stěžovatelce za neuskutečněné styky vedlejšího účastníka s nezletilým ve dnech 26. 2. 2019, 5. 3. 2019, 9. 3. 2019, 12. 3. 2019, 19. 3. 2019, 23. 3. 2019 a 26. 3. 2019 pokutu ve výši 1 000 Kč za každý nerealizovaný styk, celkem 7 000 Kč. Obvodní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že matka nerespektovala soudní rozhodnutí, proto byla s ohledem na opakované návrhy otce na soudní výkon vyzvána soudem k plnění soudního rozhodnutí a poučena o důsledcích, které nastanou v případě, že výzva bude neúčinná. Výzvu matka obdržela dne 20. 2. 2019, soudem jí byla uložena lhůta dvou týdnů, aby se vyjádřila k návrhu otce na výkon rozhodnutí, avšak toto neučinila. Okresní soud konstatoval, že chování matky se jeví jako účelové ve snaze minimalizovat podíl otce na výchově nezletilého, což však v žádném případě nemůže být v zájmu nezletilého dítěte. Soud dospěl k závěru, že ve dnech 26. 2. 2019, 5. 3. 2019, 9. 3. 2019, 12. 3. 2019, 19. 3. 2019, 23. 3. 2019 a 26. 3. 2019 neexistovaly objektivní překážky, které by mohly být důvodem k tomu, aby matka odmítla nezletilého otci předat. Vědomě tak mařila styky otce s nezletilým, přestože byla vykonatelným soudním rozhodnutím zavázána nezletilého ke styku s otcem připravit a předat. Soud proto přistoupil k uložení pokuty a při stanovení její výše přihlédl k majetkovým a příjmovým poměrům matky, tedy k jejímu příjmu 30 000 Kč měsíčně a skutečnosti, že spolu s nezletilým obývá rodinný dům o velikosti 5+1. Soud nevyhověl návrhu otce na uložení pokuty za nerealizovaný styk dne 12. 2. 2019, neboť šlo o neuskutečněný termín styku před doručením výzvy matce.
4. Krajský soud usnesením ze dne 31. 5. 2019 č. j. 13 Co 156/2019-54 změnil usnesení okresního soudu tak, že se nařizuje výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za neuskutečněný styk otce s nezletilým ve dnech 9. 3. 2019 a 23. 3. 2019 ve výši 2 000 Kč za každý nerealizovaný styk, tedy v celkové výši 4 000 Kč, za neuskutečněný styk ve dnech 26. 2. 1019, 5. 3. 2019, 12. 3. 2019, 19. 3. 2019 a 26. 3. 2019 se matce pokuta neukládá. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud rozhodl zcela správně, když dle §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za neuskutečněné styky otce s nezletilým podle vykonatelného exekučního titulu, neboť nemůže obstát její argumentace, že není schopna změnit postoj nezletilého k otci a nezletilého přimět, aby s otcem trávil čas. Je sice zřejmé, že podle dopisu, který byl k odvolání přiložen, resp. i podle předchozích zjištění, nezletilý dává najevo, že se s otcem stýkat nechce, a že velmi úkorně vnímá pocit, že v životě otce zaujaly jeho místo děti otcovy nové partnerky, je zde ovšem vykonávaný exekuční titul, který uvedené okolnosti bral v úvahu, a přesto není matkou respektován, čemuž je nutno učinit přítrž, aby co nejdříve bylo možno napravit nyní narušený vztah mezi nezletilým a otcem a navázat na to, co bylo přerušeno rozpadem rodiny. Krajský soud zdůraznil, že není možné akceptovat přístup matky, která nechává veškeré rozhodnutí pouze na sotva jedenáctiletém dítěti, a pro závěr, že matka neporušila povinnosti plynoucí z exekučního titulu, nestačí její obrana, že s nezletilým nemanipuluje a že ve styku s otcem mu nebrání, resp. ani to, že s nezletilým vyhledala psychologickou pomoc. Po matce je dle soudu nutno požadovat, aby se řídila exekučním titulem a otci dítě ve stanovenou dobu předala, přičemž nezletilého je povinna ke styku připravit tak, aby byl schopen styk s otcem nejen akceptovat, ale brát ho jako zcela běžnou součást života, aby si byl vědom toho, že i matka si jeho pravidelný kontakt s otcem přeje a že to není jenom jakési nutné zlo, které musí vydržet. Krajský soud změnil napadené usnesení v tom ohledu, že neuložil pokutu matce za neuskutečněné styky otce s nezletilým v termínech připadajících na úterý, když respektoval názor daný pravomocným rozhodnutím, jímž bylo předběžné opatření, které je zde vykonáváno, posléze změněno, neboť za této situace nepovažuje uložení pokuty matce za možné. Krajský soud přitom zvýšil pokutu na 2 000 Kč za každý z neuskutečněných styků, i když jde o první výkon rozhodnutí, neboť primárním účelem výkonu rozhodnutí je přimět povinného rodiče k tomu, aby napříště bylo soudní rozhodnutí dodržováno, tudíž pokuta musí být citelná.
5. Z vyžádaného spisu Ústavní soud taktéž zjistil, že rozsudkem ze dne 27. 9. 2019 č. j. 90 P 293/2018-204, tedy po vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, kterými je rozhodováno o výkonu předběžného opatření, rozhodl okresní soud ve věci samé o úpravě styku tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým po dobu čtyř měsíců od vykonatelnosti rozsudku každou sobotu v sudém týdnu v době od 13:00 hod. do 18:00 hod., od pátého měsíce následujícího od vykonatelnosti rozsudku v každém sudém týdnu soboty 9:00 hod. do následující neděle do 18:00 hod. vyjma hlavních školních prázdnin a vánočních svátků, v době hlavních školních prázdnin každého roku po dobu sedmi po sobě jdoucích dnů v měsíci červenci a po dobu sedmi po sobě jdoucích dnů v měsíci srpnu, v době vánočních svátků každoročně od 26. 12. Od 9:00 hodin do 27. 12. 18:00 hodin. Soud s uvedením, že je žádoucí, aby se nastavená pravidla realizovala co nejdříve, rozhodl o předběžné vykonatelnosti rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nepopírá, že k nařízeným stykům mezi vedlejším účastníkem a nezletilým nedošlo, ale opakovaně poukazuje na to, že to není její vinou, ale pouze z důvodu přání samotného nezletilého. Stěžovatelka se domnívá, že soudy měly nezletilého ve věci vyslechnout a zjistit jeho názor a důvody, které ho vedou k tomu, že se odmítá s vedlejším účastníkem stýkat. Stěžovatelka se snaží nezletilého motivovat ve styku s vedlejším účastníkem, nemůže však nezletilého násilím nutit k tomu, aby se s ním stýkal, když si to sám nepřeje. Stěžovatelka má za to, že důvodem, proč nezletilý odmítá s vedlejším účastníkem být, je skutečnost, že vedlejší účastník se rozhodl opustit svou rodinu, okamžitě se nastěhoval ke své nové přítelkyni a jejím dětem, které vychovává jako vlastní, což jeho vlastnímu synovi vadí natolik, že s ním nechce trávit čas. Stěžovatelka navrhla nezletilému možnost navštívit dětskou psycholožku, která vypracovala zprávu, již stěžovatelka předložila soudu. Ve zprávě se uvádí, že pro dlouhodobost konfliktní situace je velmi obtížné přesvědčit nezletilého o tom, že komunikace s otcem může být bezpečná. Stěžovatelka taktéž přikládá článek z webového portálu Novinky.cz s názvem "Soud chce donutit 6 leté dítě, aby mělo rádo otce, tak ho odebral matce. Týrání, říká znalec." a cituje dále z článku JUDr. Jakuba Kavalíra "Ústavní soud k dobrým mravům ve vztazích mezi dětmi a rodiči". Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy postupovaly v rozporu se smyslem a účelem zákona, když jí uložily pokutu, která je nástrojem směřujícím k prolomení odporu řídit se pravomocným rozsudkem, ačkoliv stěžovatelka žádný odpor nikdy nekladla. Naopak je v daném případě předem zřejmé, že postoj stěžovatelky nemůže být uloženou pokutou změněn, protože není postojem závadným. Stěžovatelka poukazuje na nálezy ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645) a ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253) a tak jako v průběhu řízení trvá na svém názoru, že v zájmu nezletilého není nutit ho do styku s vedlejším účastníkem, dokud si to sám nepřeje, a trestat za to ukládáním pokut stěžovatelku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Usnesení okresního soudu i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní soud i krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování řádně odůvodnily svůj shodný závěr, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení pořádkové pokuty, neboť stěžovatelka opakovaně porušila povinnost uloženou jí pravomocným a vykonatelným rozhodnutím a svůj postoj nezměnila ani poté, kdy byla okresním soudem vyzvána k plnění povinnosti předávat nezletilého ve stanovených termínech vedlejšímu účastníkovi.
11. Ústavní soud si je vědom své judikatury, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, v níž mimo jiné konstatoval, že uložení pokuty podle §502 odst. 1 z. ř. s. nemůže být prostředkem k vynucení povinnosti stěžovatelky, jejíž splnění není zcela v její moci (v důsledku negativního postoje samotných nezletilých dětí), resp., jejíž nesplnění sama vědomě nezapříčinila [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 71/81 SbNU 253)]. Také v nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91) Ústavní soud zdůraznil, že nelze-li dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti.
12. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo. Z obsahu podání stěžovatelky založených ve vyžádaném soudním spise vyplývá, že stěžovatelka stále poukazuje na jednání vedlejšího účastníka v době rozvratu manželství i po něm, a v tomto jednání spatřuje příčinu, pro kterou se nezletilý nechce s vedlejším účastníkem stýkat. Je přitom zřejmé, že od samého počátku soudního řízení hodnotí stěžovatelka možnost styku nezletilého s otcem (již na schůzce rodičů u orgánu péče o dítě dne 18. 9. 2018) jako nereálnou, a trvá na tom, že je nutné ponechat nezletilému prostor pro to, aby se s nastalou situací vyrovnal a sám se rozhodl, až se bude chtít s vedlejším účastníkem stýkat. Jak však již soudy v napadených rozhodnutích uvedly, takový postoj stěžovatelky, která ponechává rozhodnutí v tak pro jeho další psychický rozvoj závažné otázce na desetiletém dítěti, nelze akceptovat. To platí i pro situaci, kdy stěžovatelka dle svých vlastních slov ponechala na úvaze nezletilého, zda chce navštěvovat dětskou psycholožku či Centrum psychologické pomoci, a ke konzultaci s nezletilým v Centru psychologické pomoci (v němž rodičům uložil zúčastnit se rodinné terapie okresní soud usnesením ze dne 4. 10. 2018 č. j. 90 P 293/2018-39) se nestaví kladně, když dle jejího sdělení nezletilý nechce nikam jezdit a opět vykládat, že se s vedlejším účastníkem vídat nechce. Stěžovatelka při schůzce rodičů v Centru psychologické pomoci dne 22. 3. 2019 uvedla, že nezletilý je nešťastný, že má styky s vedlejším účastníkem nařízeny soudem, ona bude ráda, až se nezletilý rozhodne, čeká, až nezletilý bude sám chtít.
13. Stěžovatelka, jako rodič, který má nezletilého v péči, je povinna podle §888 a 889 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), umožnit vedlejšímu účastníkovi styk s nezletilým a při výkonu tohoto práva osobního styku s vedlejším účastníkem spolupracovat a zdržet se všeho, co narušuje vztah nezletilého k vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka, i když opakovaně deklaruje, že nezletilého ke styku s vedlejším účastníkem pozitivně motivuje, reálně tak nečiní, a to i přes poučení orgánu péče o dítě, že není možné nechávat rozhodnutí pouze na nezletilém. Jak správně konstatoval orgán péče o dítě ve své zprávě ze dne 21. 8. 2019, není-li toho stěžovatelka schopna, je nutno pochybovat o jejích rodičovských kompetencích. Jakkoli uvedené poučení včetně informace o možnosti změny rozhodnutí o svěření do péče či odebrání dítěte bylo podáno stěžovatelce po vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá z něj, že postoj stěžovatelky zůstává nezměněn.
14. Ze zprávy Centra psychologické pomoci ze dne 10. 4. 2019 se přitom podává, že při setkání obou rodičů a nezletilého dne 20. 11. 2018 nezletilý s vedlejším účastníkem normálně komunikoval, vše proběhlo bez obtíží, nezletilý s dalším setkáním s vedlejším účastníkem souhlasil, následně proběhly další dva styky v prosinci 2018, poté se nezletilý s vedlejším účastníkem vidět nechtěl.
15. Také z SMS komunikace mezi nezletilým a vedlejším účastníkem, založené v soudním spise, je zřejmé, že postoj nezletilého k vedlejšímu účastníkovi není stálý, byť převládají zprávy odmítavé. Je tedy zjevné, že stěžovatelka nepostupuje správně, ponechává-li rozhodnutí vždy znovu a znovu před každým (předběžným opatřením stanoveným) stykem na nezletilém, neboť ten (oproti tvrzení stěžovatelky) takového úsudku není schopen.
16. Nelze přitom přisvědčit námitce stěžovatelky, že názor nezletilého nebyl v řízení dostatečně zjištěn. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Není povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Ze zpráv orgánu péče o dítě, Centra psychologické péče i z dopisu nezletilého soudu je názor nezletilého zjevný, ostatně krajský soud výslovně v odůvodnění svého usnesení uvádí, že nezletilý dává najevo, že se s vedlejším účastníkem stýkat nechce. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu mělo být přistoupeno k stěžovatelkou navrhovanému slyšení nezletilého před soudem. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že po vydání napadených rozhodnutí před rozhodnutím ve věci samé byl nezletilý vyslechnut soudem a uvedl, že by se mu líbilo, kdyby se mohl rozhodnout, kdy se bude chtít s vedlejším účastníkem vidět, že by třeba stěžovatelka zavolala den dopředu, za ideální by nezletilý považoval, kdyby za ním vedlejší účastník přijel, šli by se projít do přírody.
17. Je tedy zřejmé, že nezletilý by byl ochoten se s vedlejším účastníkem stýkat, avšak za určitých podmínek, které by chtěl styk od styku sám stanovit (jestli vůbec, kdy, kde, případně kde ne - např. v rodině vedlejšího účastníka, apod.). Je zjevné, že takovým požadavkům nezletilého vyhovět nelze, proto je třeba i přes nesouhlas nezletilého nastavit podmínky systémově, jak učinil okresní soud a následně krajský soud rozhodnutím o předběžném opatření.
18. V dané věci je třeba taktéž poukázat na věk nezletilého, kterému bylo v době vydání vykonávaného předběžného opatření deset let, a je tedy stále ve věku, kdy je možné na něho výchovně působit, a citlivým způsobem formovat jeho postoje k rodiči, kterému nebyl svěřen do péče. Jinými slovy, u desetiletého dítěte lze předpokládat a vyžadovat jinou míru respektu ohledně jeho přání či ochoty stýkat se či nikoli s rodičem, s nímž má soudem stanovený styk. V této souvislosti je třeba uvést, že zejména u dětí mladšího věku nelze "automaticky" dovozovat, že trvání na realizaci soudem stanoveného styku i proti vůli dítěte je v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale judikuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy."
19. Ústavní soud spatřuje ve shora popsaných okolnostech skutečnosti, které nyní posuzovanou věc odlišují od případů řešených ve výše citovaných nálezech Ústavního soudu, ve kterých bylo konstatováno, že vztah otce a nezletilého již byl natolik narušen, že výkon původního rozhodnutí o styku pozbyl významu, či že soudy bez řádného odůvodnění nezjišťovaly názor nezletilého (nález sp. zn. II. ÚS 3765/11), případně bylo rozhodováno přímo proti vůli (přání) nezletilých dětí (nález sp. zn. II. ÚS 3489/15).
20. Ústavní soud uzavírá, že tvrzení stěžovatelky o chování vedlejšího účastníka a v důsledku toho nechuti nezletilého stýkat se s vedlejším účastníkem nemohou mít a nemají vliv na její povinnost respektovat soudní rozhodnutí, kterým byl stanoven rozsah styku nezletilého s vedlejším účastníkem. Je tomu tak proto, že řízení o předběžném opatření, ve kterém byly stěžovatelkou předkládané argumenty (včetně názoru nezletilého) prizmatem nejlepšího zájmu nezletilého zkoumány, je již pravomocně skončeno, a nedomůže-li se stěžovatelka vydání nového rozhodnutí ostyku nezletilého s vedlejším účastníkem, je její nesouhlas s těmito rozhodnutími za stavu, kdy nejde o situace předpokládané shora citovanými nálezy, bez významu, neboť je její povinností tato soudní rozhodnutí respektovat, a řídit se jimi, byť s nimi nesouhlasí.
21. V dané věci ke shora uvedenému přistupuje skutečnost, že předmětem sporu je částka ve výši 4 000 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází dle judikatury Ústavního soudu do úvahy jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 196/16 ze dne 24. 2. 2016 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/15 ze dne 2. 2. 2016, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení v dané věci, jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu