ECLI:CZ:US:2019:3.US.3090.19.1
sp. zn. III. ÚS 3090/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 2921/22, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2019 sp. zn. 7 Tdo 611/2019, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2019 sp. zn. 8 To 5/2019 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. prosince 2018 sp. zn. 2 T 78/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců.
3. K odvolání, které proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že je nadepsaným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a okolnosti z nich vyplývající, zejména věrohodnost svědků. Stěžovatel dovozuje, že soudy jednostranně upřednostnily výpověď poškozené a jejího manžela oproti výpovědím jeho a osob jemu blízkých. Soudy důkazní situaci vyložily způsobem, který nerespektuje princip presumpce neviny, neboť rozpory ve výpovědích nehodnotily v jeho prospěch, nýbrž naopak uvěřily poškozené. Nebylo prokázáno, že uvedl výrazy a tvrzení popsané ve výroku o vině. Stěžovatel nikdy nezpochybňoval telefonát s poškozenou, avšak podle něj nebylo prokázáno, že jí vyhrožoval, resp. že jeho slovní projevy mohly vzbudit důvodnou obavu z usmrcení, těžké újmy na zdraví nebo jiné těžké újmy. Argumentace soudů je v tomto ohledu plytká, ke skutečné podstatě žádný z nich neobracel pozornost. Souvisejícími výhradami se nezabýval ani Nejvyšší soud, který postupoval v rozporu s vlastní předchozí judikaturou. Dovozuje, že byl shledán vinným trestným činem, ačkoli projednávaný skutek jím není, nanejvýše šlo o přestupek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující fakta.
12. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové provenience, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
13. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
14. Druhou skupinou pochybení soudů v dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
15. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde,
postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
16. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy závěr, že se skutku, který byl předmětem obžaloby, dopustil, učinily bez náležité opory ve výsledcích dokazování, pouze na základě výpovědí poškozené a jejího manžela a při diskvalifikování svědeckých výpovědí svědčících v jeho prospěch jako nevěrohodných. Takové excesy však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastaly.
17. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
18. Soudy nevybočily z mezí ústavněprávně přijatelné argumentace, jestliže všechny důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba stěžovatele byla vyvrácena především výpověďmi poškozené S. N., která popsala verbální útok stěžovatele, a svědka J. N., jenž objasnil jeho dopady na poškozenou, resp. listinnými důkazy, zejména v podobě průběhu obhajoby P. P. poškozenou. Soudy zdůraznily, že výpověď poškozené je v souladu s jejími dalšími kroky, neboť tentýž den, kdy dle zjištění soudů došlo k inkriminovanému trestnému činu, podala trestní oznámení obsahově korespondující s její výpovědí v hlavním líčení a následně požádala o zbavení povinnosti obhajovat syna stěžovatele. Jde-li o svědky, na které odkazuje stěžovatel, družka stěžovatele odmítla vypovídat a svědci S. P. a J. L. uvedli, že byli přítomni pouze u jednoho hovoru mezi stěžovatelem a poškozenou, přičemž jej neslyšeli celý; jejich výpovědi se navíc vyznačovaly vnitřními rozpory.
19. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel v telefonním hovoru poškozené opakovaně sdělil, že "chcípne", "nerozchodí to", "udělá jí ze života peklo" apod. Užil přitom agresivní tón a uvedl, že "to nejsou plané výhružky" a že "vše myslí vážně". Poškozená po tomto útoku, který byl důsledkem nespokojenosti stěžovatele s průběhem trestního stíhání jeho syna (nebylo přitom věcného podkladu pro úsudek, že poškozená při obhajobě pochybila), měla strach z naplnění agrese, což se projevovalo intenzivními úzkostnými reakcemi po dobu asi dvou týdnů, následně se intenzita snížila, avšak poškozená událost stále vnímá jako stresující.
20. Není důvod zpochybnit závěr soudů, že tato skutková zjištění je nutné posoudit jednak jako užití výhružek ze strany stěžovatele, tedy hrozeb, jimiž tvrdil poškozené uskutečnění jejího fyzického napadení až likvidace, resp. uskutečnění dalších závažně na ni dopadajících útoků. Současně s ohledem na kontext užití výhružek a jejich podání (verbální agresivita, odplata za domnělé pochybení poškozené při obhajobě syna, opakovanost hrozeb apod.) byly zjevně způsobilé vzbudit úzkost, resp. dokonce tato úzkost reálně se projevující v životě u poškozené skutečně nastala.
21. Byť byl rámci trestního řízení k dispozici jen omezený počet provedených důkazů, i ty - posuzovány ve všech souvislostech - umožnily v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Jeho vina byla ústavněprávně udržitelným způsobem prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
22. Se zřetelem ke skutkovým závěrům, které učinily ústavněprávně konformním způsobem obecné soudy, neobstojí ani stěžovatelova kritika, podle které mělo být předmětné jednání posuzováno pouze jako přestupek.
23. Stěžovatel ústavní stížností - obsahově posuzováno - napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
24. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
25. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu