ECLI:CZ:US:2019:3.US.3145.19.1
sp. zn. III. ÚS 3145/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Luďka Příhody, zastoupeného Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553/17, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. července 2019 č. j. 9 Afs 26/2019-27 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2019 č. j. 62 Af 119/2016-60, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svého základního práva na soudní ochranu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i základních práv podle čl. 6 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Prahu - Jižní Město (dále jen "původní správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 27. 1. 2003 č. j. 8929/03/011913/7435 vyměřil stěžovateli po provedení daňové kontroly daň z příjmů fyzických osob za rok 2000 ve výši 805 996 Kč, a to na základě pomůcek. Žádost stěžovatele o obnovu řízení původní správce daně zamítl dne 28. 5. 2003 a Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále je "pražské finanční ředitelství") zamítlo dne 30. 1. 2007 odvolání proti tomuto rozhodnutí. Žalobu proti rozhodnutí pražského finančního ředitelství nejprve Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 8 Ca 113/2007-24, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2012 č. j. 5 Afs 4/2011-50 však rozsudek městského soudu i rozhodnutí pražského finančního ředitelství zrušil.
3. V následném řízení neshledal Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "nový správce daně") rozhodnutím ze dne 13. 3. 2013 č. j. 675137/13/2011-05402-107217 návrh na obnovu řízení zamítl. Ke stěžovatelově odvolání Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 13. 11. 2013 č. j. 28072/13/5000-14101-709857 řízení o žádosti o obnovu řízení zastavilo.
4. Vedlejší účastník poté rozhodnutím ze dne 6. 11. 2014 č. j. 50245/14/7100-10111-013165 zahájil přezkumné řízení. V něm bylo rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 4. 2016 č. j. 16937/16/5200-10421-707161, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností ze dne 12. 5. 2016 č. j. 20862/16/5200-10421-707161, změněno jeho rozhodnutí ze dne 13. 11. 2013 č. j. 28072/13/5000-14101-709857 tak, že se odvolání zamítá a rozhodnutí nového správce daně se potvrzuje. Odvolání proti tomuto rozhodnutí vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 30. 8. 2016 č. j. 111886/16/7100-10111-011791 zamítl, neboť se ztotožnil s názorem Odvolacího finančního ředitelství, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení podle §117 odst. 1 písm. a) nebo b) daňového řádu.
5. Následně stěžovatel správní žalobou napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 30. 8. 2016 č. j. 111886/16/7100-10111-011791, kterou krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, který ji rozsudkem - rovněž napadeným touto ústavní stížností -jako nedůvodnou také zamítl. Ústavní stížností se tak stěžovatel domáhá zrušení obou rozhodnutí správních soudů pro tvrzené porušení svých základních práv.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Ústavní stížnost stěžovatel odůvodňuje tím, že správní soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami proti žalobou napadenému rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení, zejména se dle stěžovatele nedostatečně zabývaly otázkou splnění podmínek pro obnovu řízení podle §117 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen "daňový řád"), když tento nesprávně vyložily a nevypořádaly se s námitkou týkající se nesplnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek.
7. V ústavní stížnosti tak stěžovatel brojí proti posouzení své žaloby proti rozhodnutí vedlejšího účastníka vydaného v daňovém řízení, kterým zamítl návrh na obnovu daňového řízení, opakuje důvody a argumentaci z řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a poukazuje na okolnosti, které rozhodnutí vedlejšího účastníka v daňovém řízení předcházely. Poukazuje na skutečnost, že v období od 7. 10. 2002 do 17. 10. 2003 byla u něj provedena kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1998 až 2001, na základě které mu byla dodatečným platebním výměrem doměřena daň ve výši 805 996 Kč, a to za využití pomůcek, protože nebylo předloženo účetnictví k prokázání skutečností uvedených v daňovém přiznání. Proti dodatečnému platebnímu výměru stěžovatel nejdříve podal odvolání, ale toto vzal následně zpět, když podle jeho tvrzení mu to mělo být doporučeno zaměstnankyní správce daně s tím, že vhodnější by bylo požádat o obnovu řízení.
8. Stěžovatel dále poukazuje na průběh řízení o návrhu na povolení obnovy, jehož výsledkem bylo nejdříve zastavení řízení dle §106 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Dne 16. 1. 2014 podal stěžovatel podnět k přezkoumání rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 11. 2013 č. j. 28072/13/5000-14101-709857, kterým bylo řízení o návrhu na povolení obnovy daňového řízení zastaveno, a současně proti tomuto rozhodnutí podal žalobu. Výsledkem přezkumného řízení bylo zrušení rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu na povolení obnovy a potvrzení původního rozhodnutí nového správce daně ze dne 13. 3. 2013 č. j. 675137/13/2011-05402-107217 o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení pro neshledání důvodů pro jeho obnovu, k čemuž došlo rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 4. 2016 č. j. 16937/16/5200-10421-707161, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností ze dne 12. 5. 2016 č. j. 20862/16/5200-10421-707161, potvrzeným správní žalobou napadeným rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 30. 8. 2016 č. j. 111886/16/7100-10111-011791.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje svou argumentaci použitou v řízení před správními soudy a brojí proti jejich rozhodnutí ve věci. Rozporuje jejich závěry o nenaplnění podmínky pro obnovu řízení podle §117 odst. 1 písm. b) daňového řádu a nesprávný výklad tohoto ustanovení krajským soudem, a též opakuje své námitky k nezákonnosti postupu správce daně při daňové kontrole a následném doměření daňové povinnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností orgánů veřejné správy, potažmo soudů. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti a není primárně povolán k přezkumu výkladu a použití zákonných norem orgány veřejné správy. Postup a rozhodování správce daně v daňovém řízení jsou prozkoumatelné správními soudy. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro uplatnění toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Samotná skutečnost, že s výsledkem tohoto přezkumu stěžovatel není spokojen, není důvodem pro zásah Ústavního soudu. Ten připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry správních soudů v napadených rozhodnutích byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v posuzované věci zjištěno nebylo.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutími správních soudů nastala v právní sféře stěžovatele. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, kterými bylo na základě jeho žaloby přezkoumáváno rozhodnutí vydané v daňovém řízení, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, když podle jeho názoru pro vydání takového rozhodnutí nebyly naplněny zákonné předpoklady. Dle názoru Ústavního soudu se však krajský soud posouzením předpokladů pro existenci důvodů pro obnovu daňového řízení dostatečně zabýval, a to i s poukazem na předchozí rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu v této věci (rozsudek ze dne 13. 1. 2012 č. j. 5 Afs 4/2011-50), jehož právním názorem byl správce daně při rozhodování o návrhu na obnovu daňového řízení vázán. Závěry o tom, že důvody pro povolení obnovy daňového řízení nejsou dány, byly potvrzeny i Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí o kasační stížnosti. Pochybení krajského soudu spočívající v nevhodném poukázání na §117 v jiném znění, než které mělo být použito na základě časové působnosti relevantní právní normy, nebylo vadou, která by měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěry o neshledání důvodů obnovy daňového řízení tak v přezkumném řízení realizovaném správními soudy byly náležitě a přesvědčivě odůvodněny a Ústavní soud neshledal, že by tento postup přestavoval zjevné či nedůvodné vybočení ze standardů výkladu, které by si vyžadovalo jeho zásah.
14. Obnova daňového řízení je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je zákonem omezena a přísně definována, a to v zájmu výjimečnosti uplatnění tohoto postupu umožňujícího nové řízení v situaci, kdy skutkový stav jako podklad původního rozhodnutí vzhledem k nově zjištěným skutečnostem neobstojí. Právě zákonné předpoklady přípustnosti obnovy daňového řízení tak vymezují situace, kdy je žádoucí prolomení právní moci rozhodnutí správce daně. V posuzovaném případě takovéto skutečnosti nebyly stěžovatelem v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení prokázány. Ve věci stěžovatele tak není možno očekávat, že by obnova daňového řízení měla být přípustná toliko z důvodu, že po ukončení daňové kontroly a právní moci rozhodnutí, kterým byla doměřena daňová povinnost, rekonstruoval účetnictví, a z něj pak dovozoval daňovou povinnost nižší.
15. Stěžovatel namítá porušení svého procesních základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 ve spojení s čl. 13 Úmluvy, jakož i práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, přičemž toto blíže nekonkretizuje, omezuje se pouze na konstatování, že Nejvyšší správní soud se "povětšinou nezabýval stěžovatelem namítanými důvody" a porušil tak "stěžovatelovo právo na náležité odůvodnění rozsudku". Ústavní soud však v postupu Nejvyššího správního soudu neshledal vady, které by narušovaly pravidla řádného procesu, argumentaci obou rozhodujících soudů považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu