ECLI:CZ:US:2019:3.US.3171.18.1
sp. zn. III. ÚS 3171/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Beránka, zastoupeného Mgr. Vítem Rybářem, advokátem, sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 21 Cdo 1105/2018-239, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2017 č. j. 5 Co 445/2017-202 a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. ledna 2017 č. j. 13 EXE 379/2014-165 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a Stanislava Franka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.
3. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 13 EXE 379/2014 se podává, že okresní soud dne 28. 5. 2014 pověřil soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov provedením exekuce k uspokojení peněžité pohledávky vedlejšího účastníka ve výši 1 200 000 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, a to bytové jednotky stěžovatele. Exekučním titulem bylo usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 11. 2013 č. j. 42 C 82/2012-104 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2014 č. j. 8 Co 189/2014-139. Stěžovatel se návrhem domáhal zastavení exekuce s tím, že dluh zajištěný zástavním právem zanikl splněním, o čemž se dozvěděl až 14. 7. 2014. Vedlejší účastník se zastavením exekuce nesouhlasil, když tvrdil, že mu stěžovatel půjčené peněžní prostředky nevrátil.
4. Napadeným usnesením okresního soudu byl návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítnut. Okresní soud provedl důkaz mimo jiné spisem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, vedeným o žalobě vedlejšího účastníka na nařízení soudního prodeje zástavy - bytové jednotky stěžovatele, a policejním spisem týkajícím se podezření ze spáchání podvodu stěžovatelem, který dokládal zánik dluhu vůči vedlejšímu účastníku stvrzenkami s falešnými podpisy vedlejšího účastníka. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelem nebylo věrohodně vyvráceno zjištění soudů, že půjčené peněžní prostředky byly poskytnuty přímo jemu, a tedy že je nejen zástavním, ale i obligačním dlužníkem vedlejšího účastníka. Soud tak neshledal důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
5. K odvolání stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Za stěžejní důkaz označil zástavní smlouvu sepsanou advokátem, jejíž obsah shledal jako jednoznačný a nepochybný, který vyvrací tvrzení stěžovatele o tom, že zástavní právo zajišťovalo pohledávku vedlejšího účastníka vůči Ing. Liboru Stojanovi.
6. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Námitku stěžovatele, že soudy nesprávně vyložily, kdo nese důkazní břemeno ohledně poskytnutí půjčky, neshledal důvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel poukazuje na to, že od počátku tvrdil, že s vedlejším účastníkem smlouvu o půjčce neuzavřel. Ve skutečnosti se na půjčce dohodl vedlejší účastník s Ing. Liborem Stojanem. Popisuje důvody, proč poskytl své nemovitosti za účelem zajištění půjčky Ing. Libora Stojana. Dle jeho názoru je rozhodující, že on sám nikdy žádné peníze neobdržel. Ze strany skutečného dlužníka však následně došlo k vrácení půjčky, důsledkem čehož zástavní právo zaniklo. K tomu byly doloženy stvrzenky. Důkazní břemeno o poskytnutí půjčky nese vedlejší účastník, což však neprokázal. Stěžovatel vyslovuje pochybnosti o věrohodnosti vedlejšího účastníka i jeho právní zástupkyně. Dle jeho názoru soudy přistupovaly k důkazům jednostranně, když důkazy svědčící ve prospěch vedlejšího účastníka přijaly, zatímco důkazy svědčící v jeho prospěch považovaly za nevěrohodné. Narušily tím zásadu rovnosti účastníků řízení. Tím, že soudy přesunuly důkazní břemeno na stěžovatele jako povinného k tvrzení, které nemohl prokázat, a zcela proti smyslu zákona vyhodnotily provedené důkazy, porušily jeho právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 a §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým civilním soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatele a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i příslušného soudního spisu, pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Jak již bylo zdůrazněno výše, není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního práva, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí soudy odvolací a dovolací. Přestože stěžovatel v postupu soudů spatřuje porušení svých ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, námitkami se v podstatě domáhá "revize" jejich závěrů, k nimž dospěly hodnocením provedených důkazů. Předkládá přitom vlastní skutkové závěry o tom, že půjčka byla ve skutečnosti poskytnuta Ing. Liboru Stojanovi a byla splacena, a na nich buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci, že zástavní právo zaniklo uhrazením pohledávky vedlejšího účastníka Ing. Liborem Stojanem.
11. Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovatelem v názoru, že se soudy při hodnocení důkazů dopustily libovůle, porušující jeho právo na soudní ochranu, když k jednotlivým důkazům přistupovaly jednostranně. Již okresní soud provedl veškeré účastníky navrhované důkazy a důkazní postup a zjištění, která z důkazů vyvodil, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě popsal, důkazy řádně zhodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Vyvodil z nich závěry, s nimiž se krajský soud i poté, co v odvolacím řízení k návrhu stěžovatele dokazování doplnil, ztotožnil.
12. Soudy popsaný skutkový stav má v provedeném dokazování dostatečnou oporu. Existenci závazku stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu půjčky prokazuje především zástavní smlouva uzavřená mezi vedlejším účastníkem jako zástavním věřitelem a stěžovatelem jako zástavcem, neboť v ní jsou specifikovány nejen nemovitosti stěžovatele, které jsou zástavou (viz čl. I.), ale je v ní obsaženo i ujednání potvrzující půjčku 1 200 000 Kč, kterou poskytl vedlejší účastník stěžovateli, výslovné prohlášení stěžovatele, že tuto částku v době sepisu zástavní smlouvy vedlejšímu účastníku dluží (viz čl. II.), a čl. III. obsahuje ujednání o zřízení zástavního práva k označeným nemovitostem, zajišťujícího předmětnou pohledávku. Lze tak jen stěží přisvědčit stěžovateli, že šlo o zřízení zástavního práva za pohledávku, kterou má vedlejší účastník vůči Ing. Liboru Stojanovi. Jak bylo soudy zjištěno, stěžovatel s vedlejším účastníkem neuzavíral podobný obchodní vztah poprvé, nadto byla předmětná zástavní smlouva sepsána advokátkou, která byla vyslechnuta jako svědkyně a popsala způsob a průběh uzavření smlouvy, takže soudy nepochybily, neuvěřily-li tvrzení stěžovatele, že jeho skutečná vůle byla v rozporu s jejím písemným projevem. Nebyly přitom zjištěny žádné okolnosti, které by mohly vést k závěru, že jednal v omylu.
13. Stěžovatel sice tvrdí, že žádné peníze od vedlejšího účastníka neobdržel, to je však v rozporu nejen s obsahem čl. II. zástavní smlouvy, ale i s tvrzením vedlejšího účastníka, svědka Jana Franka a svědkyně Hany Bayerové. Svědkyně potvrdila nejen to, že se do její advokátní kanceláře dostavili vedlejší účastník se stěžovatelem s tím, že vedlejší účastník půjčuje stěžovateli peníze oproti zástavě nemovitosti stěžovatele, a požádali o sepis zástavní smlouvy, ale i to, že při podpisu zástavní smlouvy stěžovatel obdržel poslední část z půjčené částky, čemuž byl přítomen svědek Jan Frank. Ve prospěch verze stěžovatele, že půjčka nebyla poskytnuta jemu, ale Ing. Liboru Stojanovi, sice vypovídal jeho bratr a Ing. Libor Stojan, okresní soud však nepochybil, když s přihlédnutím ke znění zástavní smlouvy i výpovědím svědků Jana Franka a Hany Bayerové a listinným důkazům vyhodnotil tyto výpovědi jako nevěrohodné. Předložil-li stěžovatel až v řízení o návrhu na zastavení exekuce kopie stvrzenek o splnění dluhu vedlejšímu účastníkovi Ing. Liborem Stojanem, okresní soud v napadeném usnesení podrobně vysvětlil, proč tyto stvrzenky nemohou verzi stěžovatele prokázat.
14. Na připomínku stěžovatele, že soudy nesprávně vyložily, kdo nese důkazní břemeno ohledně půjčky, dostatečně reagoval ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud zjištěním, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí neopřely o závěr, že by někdo z účastníků neunesl důkazní břemeno, ale že měly z provedených důkazů za prokázané, že peněžní prostředky byly stěžovateli poskytnuty na základě půjčky. Poukázal-li v této souvislosti na prohlášení stěžovatele v zástavní smlouvě, že "dluží zástavnímu věřiteli na základě této půjčky 1 200 000 Kč", z čehož vyvodil, že uznal co do důvodu a výše svůj dluh z půjčky zajištěný zástavním právem, je jeho závěr podpořený judikátem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4228/2009 ústavněprávně akceptovatelný, neboť je tím doloženo, že mu byl odevzdán předmět půjčky.
15. Lze tak uzavřít, že skutkové závěry, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatele jsou tak pouze polemikou se způsobem, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy, což však nemůže věc posunout do ústavní roviny.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu