ECLI:CZ:US:2019:3.US.3198.18.1
sp. zn. III. ÚS 3198/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 5 Tdo 665/2018-49, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2018 č. j. 6 To 304/2017-3566 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. 5. 2017 č. j. 1 T 11/2016-3520, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Rokycanech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §222 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu soud podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Současně ho podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zprostil obžaloby ze skutku kvalifikovaného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobžalované J. J. Poškození byli podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí okresního soudu částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele odsoudil podle §222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stíhaným jednáním nemohla být poškozeným způsobena škoda ve výši 20 520 634,07 Kč, a že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, nýbrž jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že nad vyvedenými penězi neztratil kontrolu, neboť jejich část byla použita k úhradě závazků obchodní společnosti LC UNION spol. s r. o. (dále jen "dlužník"). Není pak jeho chybou, že nebylo provedeno v patřičném směru dokazování, takže nebyl řádně zjištěn skutkový stav.
6. Považovaly-li soudy za výši škody souhrn splatných pohledávek věřitelů dlužníka, stěžovatel s tím nesouhlasí, neboť mělo být objasněno, v jaké výši by pohledávky věřitelů mohly být uspokojeny podle zásad poměrného uspokojení při existenci úpadku dlužníka. Polemizuje přitom s argumentací Nejvyššího soudu, užitou v napadeném usnesení. Opakuje, že vyvedené finanční prostředky byly částečně užity k úhradě závazků dlužníka, k čemuž bylo vedeno neúplné dokazování, což okresní soud konstatoval v usnesení ze dne 11. 3. 2016, jímž vrátil věc státnímu zástupci k došetření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
11. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Pouze stran výroku o trestu uloženém stěžovateli dospěl k závěru, že tříletá zkušební doba podmíněného odsouzení je nepřiměřeně přísná, a stanovil její kratší výměru lépe zohledňující okolnosti případu i určitou disproporci ve srovnání s trestem pravomocně uloženým spoluobžalované J. J. Za nepřiměřenou a těžko realizovatelnou pak označil okresním soudem uloženou povinnost podle §82 odst. 2 tr. zákoníku.
12. Stěžovatel sice shledává porušení svého práva na řádné soudní řízení v nesprávném právním posouzení jeho jednání jako trestného činu poškození věřitele a námitky vznáší i proti výši škody, kterou měl trestným jednáním způsobit, na tyto jeho námitky však soudy všech stupňů patřičně reagovaly a přesvědčivě se s nimi v napadených rozhodnutích vypořádaly. V této souvislosti lze odkázat jak na podrobné závěry krajského soudu, tak i na argumentaci užitou v usnesení Nejvyššího soudu, jíž byly závěry přezkoumávaného rozhodnutí nejen potvrzeny, ale dále rozvedeny a podpořeny příslušnými soudními judikáty i právní teorií.
13. Bylo-li provedenými důkazy bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že stěžovatel společně se spoluobžalovanou J. J. záměrně, vědomi si toho, že účty dlužníka jsou zatíženy exekucemi, vyvedli jeho majetek do jiné společnosti tím, že dali pokyn k uvádění účtu této společnosti na faktury vystavené dlužníkem pro jeho odběratele, a v důsledku toho odběratelé platili faktury na účet a ve prospěch této společnosti, ačkoliv měli platit na účet dlužníka, čímž částečně mařili uspokojení splatných pohledávek věřitelů dlužníka, soudy nepochybily, jestliže takové jednání právně posoudily jako trestný čin poškození věřitele a současně vysvětlily odlišnou podstatu trestného činu zvýhodnění věřitele, spočívající v tom, že dlužník v úpadku upřednostní některé své věřitele před jinými, takže je jeho majetek k tomu účelu použit nerovnoměrně (plným uspokojením jednoho věřitele jsou zkracováni ostatní věřitelé). Byť obě dotčená ustanovení tr. zákoníku upravují skutkové podstaty trestných činů souvisejících se vztahy mezi věřiteli a dlužníky a jejich skupinovým objektem je ochrana majetkových práv věřitelů, podstatou trestného činu poškození věřitele je na rozdíl od trestného činu zvýhodnění věřitele jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, s nímž je nakládáno tak, aby z něj nemohli být věřitelé uspokojeni, čímž je však v konečném důsledku poškozován majetek věřitelů, do něhož se nedostane odpovídající plnění z majetku dlužníka. Tvrdí-li stěžovatel, že vyvedené finanční prostředky měl pod kontrolou a jejich část byla použita k úhradě závazků dlužníka, i na tento jeho argument soudy přiléhavě reagovaly. Významné je, že finanční prostředky byly odstraněny z dosahu exekučních a ostatních věřitelů, což bylo zcela evidentně motivem interního opatření stěžovatele a spoluobžalované, spočívajícího v pokynu zákazníkům, aby za poskytované plnění platili nikoliv na účet dlužníka, kterému náležely, ale na účet jiné společnosti, s níž nebyly v žádném smluvním vztahu. Exekuční ale i ostatní věřitelé tak ztratili možnost dosáhnout na takto vyvedený majetek dlužníka. Trestný čin poškozování věřitele byl dokonán okamžikem, kdy došly peníze náležející dlužníku na účet druhé společnosti, jakékoliv další dispozice s těmito penězi, na něž věřitelé nemohli dosáhnout, jsou tedy z hlediska této právní kvalifikace nepodstatné.
14. Poukazuje-li stěžovatel v této souvislosti na argumentaci obsaženou v rozhodnutí okresního soudu ze dne 11. 3. 2016, jímž byla věc stěžovatele vrácena státnímu zástupci k došetření, opomíjí, že krajský soud ke stížnosti okresního státního zástupce usnesením ze dne 16. 11. 2016 uvedené rozhodnutí zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z jeho odůvodnění vyplývá, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele neshledal za relevantní zjištění, že z části finančních prostředků vyvedených ze společnosti dlužníka do jiné společnosti byly posléze zaplaceny některé výdaje dlužníka.
15. Z napadených rozhodnutí se také dostatečně podávají důvody, pro něž soudy neshledaly důvodnou námitku proti výši škody, kterou měl stěžovatel trestným činem poškozování věřitele způsobit. Nejvyšší soud přitom vyslovil názor, že se stěžovatel při formulování této námitky zřejmě inspiroval nepřiléhavým vyjádřením okresního soudu, že "TS Union hradila závazky vůči dodavatelům jiným, než měla dle principu poměrného uspokojení". Podle Nejvyššího soudu se však tyto transakce týkaly jiné společnosti než dlužníka, proto neměly být zahrnuty do hodnotících úvah. Shledal-li pak stejně jako krajský soud, že z principu poměrného uspokojování pohledávek věřitelů, uplatňovaného v konkursu jako jednoho ze způsobů řešení úpadku v insolvenčním řízení, nelze při stanovení výše škody způsobené poškozeným, vycházet, neboť za škodu je nutno považovat souhrn splatných pohledávek věřitelů (škoda způsobená trestným činem poškození věřitele se odvíjí od výše úbytku majetku dlužníka, popř. tam, kde zcizený majetek přesahuje splatné pohledávky, od souhrnu pohledávek, jejichž uspokojení bylo zmařeno), je jeho řádně odůvodněný závěr, podpořený soudní judikaturou, ústavněprávně akceptovatelný, stejně jako jeho další závěr, že výsledky insolvenčního řízení je možné zohlednit jen v adhezním řízení. Protože však insolvenční řízení s dlužníkem stále probíhá, poškození věřitelé byli důvodně rozsudkem okresního soudu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
16. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu