ECLI:CZ:US:2019:3.US.32.19.1
sp. zn. III. ÚS 32/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupený Mgr. Branislavem Mikušem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 10 To 344/2018-722 a postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - JIH a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, za účasti Krajského soudu v Praze, Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - JIH a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě. Dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - JIH (dále jen "policejní orgán") a Okresního státního zastupitelství Praha-západ (dále jen "okresní státní zastupitelství) spočívajícím v odepření práv poškozené podle §163 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo porušeno právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že usnesením policejního orgánu ze dne 6. 6. 2018 č. j. KRPS-170354-32/TČ.2018-011471-NOV bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Dalším usnesením policejního orgánu ze dne 31. 7. 2018 č. j. KRPS-170354-165/TČ-2018-O11471-KNC bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Usnesením policejního orgánu ze dne 23. 8. 2018 č. j. KRPS-170354-199/TČ-2018-011471-KNC bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
3. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 6. 2018 č. j. 33 Nt 206/2018-20 podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů §67 písm. c) tr. řádu vzat do vazby s tím, že se vazba podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nenahrazuje písemným slibem stěžovatele. Stížnost stěžovatele byla usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
4. Dne 26. 9. 2018 došla okresnímu soudu ve věci stěžovatele obžaloba okresního státního zastupitelství ze dne 14. 9. 2018 sp. zn. ZT 124/2018.
5. Usnesením okresního soudu ze dne 24. 10. 2018 č. j. 2 T 79/2018-707 byl stěžovatel podle §72 odst. 3 tr. řádu za přijetí jeho písemného slibu ze dne 20. 9. 2018 podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a stanovení dohledu probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu, k němuž je stěžovatel povinen dostavovat se v pravidelných týdenních intervalech, počínaje dnem propuštění, jako náhrady za vazbu, propuštěn z vazby na svobodu. Soud shledal, že důvod předstižné vazby, tedy důvodná obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, u něj nadále trvá, a současně dospěl k závěru, že vazbu lze nahradit. Vzal přitom v úvahu prohlášení poškozené i délku vazby a rozhodl o možnosti nahradit ji písemným slibem stěžovatele s tím, že již vykonaná vazba může mít na něho takový vliv, aby svůj slib neporušoval, přičemž s ohledem na fakt, že je nezbytně nutné zvýšeně dohlížet na jeho osobu, vazbu nahradil též dohledem probačního úředníka.
6. Ke stížnosti okresního státního zastupitelství krajský soud v neveřejném zasedání napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnutí okresního soudu zrušil a podle §72 odst. 3 tr. řádu stěžovatele i nadále ponechal ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal písemný slib stěžovatele náhradou za vazbu a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu vazbu nenahradil dohledem probačního úředníka ani předběžným opatřením podle §73 odst. 1 písm. d) tr. řádu. Ztotožnil se s okresním soudem v tom, že vazba stěžovatele je i nadále podložena skutkovými okolnostmi, souhlasil s ním i v tom, že u stěžovatele nadále trvá důvod vazby předstižné, dospěl-li však okresní soud k závěru, že vazbu lze nahradit písemným slibem a dohledem probačního úředníka, tento závěr označil za nesprávný s poukazem na to, že stěžovatel byl opakovaně vazebně stíhán i v minulosti, takže jeho slibu s ohledem na bohatou trestní minulost, svědčící o velmi výrazných sklonech k trestnímu jednání, lze jen stěží uvěřit. Dospěl k závěru, že vazbu nelze nahradit ani jinými opatřeními.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že nebyl seznámen s odůvodněním stížnosti okresního státního zastupitelství proti rozhodnutí okresního soudu, kterou státní zástupce podal po jeho vyhlášení, takže neměl možnost se k argumentaci stížnosti jakkoliv vyjádřit. Doručeno mu bylo až napadené usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto, že se ponechává i nadále ve vazbě. Je přesvědčen o tom, že rozhodne-li soud prvního stupně o propuštění z vazby na svobodu, je porušením práva na spravedlivý proces a zásady kontradiktornosti řízení, když je toto příznivé rozhodnutí následně změněno v neveřejném zasedání v neprospěch obviněného, neboť takové rozhodnutí je překvapivé a nepředvídatelné. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, na niž odkázal Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3909/16 (N 15/84 SbNU 173). Odkazuje i na další nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1463/18 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zabývající se potřebností a nutností doručit obhajobě stížnost státního zástupce proti usnesení o vzetí do vazby.
8. Stěžovatel nesouhlasí ani s důvody, o něž krajský soud opřel potřebnost dalšího trvání jeho vazby, obsáhle s nimi polemizuje a vyslovuje přesvědčení, že objektivní důvody pro jeho ponechání ve vazbě neexistují. Pro úplnost a poskytnutí uceleného obrazu o trestním řízení pak doplňuje, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo již v přípravném řízení v souvislosti s ignorováním práv poškozené, kterou orgány činné v přípravném řízení nepovažovaly za osobu blízkou.
III.
Vyjádření k věci
9. Ústavní soud vyzval krajský soud a krajské státní zastupitelství k vyjádření k ústavní stížnosti. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého usnesení. Vyjádření vedlejšího účastníka ve stanovené lhůtě podáno nebylo.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Napadá-li však stěžovatel současně i postup policejního orgánu a okresního státního zastupitelství spočívající v odepření práv poškozené, Ústavní soud v této části ústavní stížnost posoudil jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Připomíná, že ústavní stížností lze namítat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení stěžovatele. Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, v daném případě poškozené, neboť právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§72 odst. 1 písm. a)] zřetelně vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Po zvážení vznesených námitek a jejich konfrontaci s napadeným usnesením krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví; posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe vztahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
14. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda zaručená čl. 8 Listiny představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, N 5/72 SbNU 69; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, §45). Proto musí být náhled na postup orgánů veřejné moci v souvislosti s omezením osobní svobody přísnější [nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719)]. Trvání na dodržení podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci [nález sp. zn. III. ÚS 916/13 ze dne 17. 2. 2015 (N 33/76 SbNU 451)]. Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
15. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil potřebu vztáhnout stejné požadavky, jaké jsou kladeny na prvotní rozhodování o vazbě, na řízení, v nichž je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání tohoto omezení osobní svobody [srov. nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)]. To se dotýká i práva obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě [srov. nález ze dne 21. 10. 2010 (N 213/59 SbNU 103)]. Tím je dána obviněnému dostatečná příležitost vyjádřit se ke skutečnostem ovlivňujícím jeho další setrvání ve vazbě a současně je tím dostatečně zajištěna kontradiktornost řízení a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
16. Jak ESLP, tak i Ústavní soud setrvávají na názoru, že z čl. 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost ve všech případech plně respektovat všechny záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy, s tím, že tyto záruky mohou být proporčně nižší. ESLP připouští, že za určitých okolností, zejména tehdy, kdy se stěžovatel mohl v řízení v prvním stupni účastnit jednání soudu o své žádosti o propuštění z vazby a kdy měl možnost kdykoliv podávat prostředky nápravy, které pak byly posuzovány na jednání, jsou procesní požadavky vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy splněny i v případě, že se osobně neúčastnil znovu na jednání před soudem rozhodujícím o prostředku nápravy (viz rozsudek ESLP ve věci Husák proti České republice ze dne 4. 12. 2008 č. stížnosti 19970/04, §43). Každý případ je přitom nutno posuzovat individuálně, se zřetelem na konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost, nebo zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit [srov. nález ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 1812/08 (N 186/51 SbNU 285)].
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítá, že nebyl seznámen s odůvodněním stížnosti okresního státního zastupitelství, takže na ni nemohl nijak reagovat, a jednak tvrdí, že když krajský soud zrušil rozhodnutí o jeho propuštění z vazby na svobodu a sám rozhodl o jeho dalším ponechání ve vazbě, měl tak učinit ve veřejném zasedání.
18. První námitce stěžovatele lze přiznat jistou opodstatněnost. Ve vazebním řízení je nutné důsledně naplňovat právo zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, které je dle dřívějšího výkladu Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69) nebo nález ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629)] i výkladu ESLP (viz např. rozsudek ve věci Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008 č. 20728/05, §25) třeba chápat nejen jako možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a předložit skutečnosti nutné k obhájení svých nároků, ale také jako právo být seznámen s každým relevantním podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také možnost se vyjádřit.
19. V trestním řízení je pak v případě podání stížnosti proti rozhodnutí soudu toto právo vykonáváno prostřednictvím §146 odst. 2 písm. c) tr. řádu, který stanoví povinnost soudu prvního stupně doručit opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena, to však za zákonného předpokladu "je-li to potřebné". Ústavní soud ani výše naznačená judikatura ESLP přitom nijak nerozporují, že mohou nastat situace, v nichž opis stížnosti straně řízení skutečně není potřebné doručovat. Takové situace se týkají zejména uplatnění stížností, u nichž je zřejmé, že budou zamítnuty z formálních důvodů bez věcného přezkumu [viz §148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu] a také uplatnění blanketních stížností, kdy soud vychází plně z revizního principu přezkoumání prvostupňového rozhodnutí [viz např. nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283)]. Výraz "je-li to potřebné" v §146 odst. 2 písm. c) tr. řádu je nutno vykládat z pohledu účelu a smyslu ochrany základních práv a svobod.
20. V posuzované věci, na rozdíl od případu řešeného poukazovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 1463/18, bylo stěžovateli známo, že státní zástupce podal po vyhlášení usnesení okresního soudu přímo do protokolu stížnost, a tudíž že bude příslušný spisový materiál postoupen k jejímu vyřízení krajskému soudu, a to bez ohledu na to, zda bude stížnost odůvodněna, nebo nikoliv. Pochybením soudu však nebyl seznámen s pozdějším odůvodněním stížnosti.
21. Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby.
22. Při posouzení intenzity zásahu v posuzované věci Ústavní soud zohlednil, že okresní soud v usnesení o propuštění stěžovatele z vazby i okresní státní zastupitelství v odůvodnění stížnosti shodně shledaly, že je u něho stále dán důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu vzhledem k jeho výrazným sklonům k páchání různorodé trestné činnosti (v rejstříku trestů má 33 záznamů), přičemž se předmětné trestné činnosti měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení. Neshodly se však v tom, zda je možné jeho vazbu nahradit jinými opatřeními. Zatímco okresní soud nabyl přesvědčení, že dosavadní působení vazby, kterou stěžovatel vykonává již více než pět měsíců, je pro něj takovou zkušeností, že se v budoucnu jakýchkoliv jednání, která by mohla vést k opětovné ztrátě svobody, vyvaruje, a rozhodl se proto vazbu nahradit písemným slibem stěžovatele a dohledem probačního úředníka, okresní státní zastupitelství v odůvodnění stížnosti poukázalo zejména na to, že důvěra okresního soudu ve stěžovatele není namístě, neboť jeho pobyt ve vazbě není v České republice výjimečný, přičemž po propuštění z vazby v předchozím trestním stíhání dne 1. 3. 2018 se již 30. 4. 2018 měl dopouštět posuzované trestné činnosti. Vyslovil tedy pochybnosti o tom, že okresním soudem akceptované náhrady za vazbu jsou dostatečně silné. Stěžovatel sice nedostal příležitost, aby se k odůvodnění stížnosti vyjádřil, na druhé straně si však lze jen stěží představit, jak by proti argumentaci státního zástupce, opřené o objektivní skutková zjištění vyplývající ze spisového materiálu, brojil, neboť jeho trestní minulost i skutečnost, že se měl trestního jednání dopouštět ve velmi krátké době po propuštění z vazby na svobodu v předchozím řízení, pro něho jistě nebyly překvapivé. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, jak by se proti takto postavenému odůvodnění stížnosti bránil, či jak by hodlal v ní použitou argumentaci zvrátit, když pouze opakovaně tvrdí, že se k ní nemohl vyjádřit.
22. Posoudil-li tedy krajský soud předpoklad, že by na chování stěžovatele měla dostatečný účinek dosud vykonaná vazba, za nereálný, a označil-li přesvědčení okresního soudu o dostatečných opatřeních nahrazujících vazbu za naprostou iluzi v tom smyslu, že by tato opatření měla na stěžovatele jakýkoli vliv právě s ohledem na jeho trestní minulost, a především na to, že se předmětného trestného jednání dopouštěl ve zkušební době podmíněného odsouzení krátce po propuštění z předchozí vazby, své rozhodnutí neopřel o žádné nové skutečnosti, které by nebyly stěžovateli známy. Ty ostatně ve svém rozhodnutí nezpochybnil ani okresní soud.
23. Krajský soud rozhodnutí o nemožnosti nahrazení vazby jinými opatřeními postavil na nedůvěře ke stěžovateli vzhledem k jeho trestní minulosti, chování krátce po propuštění z předchozí vazby a na tom, že podmíněné tresty s probací mu byly ukládány již v minulosti bez jakéhokoliv účinku, nikoliv na skutečnosti, že stěžovatel neovládá český jazyk a jeho komunikace s probačním úředníkem by tak byla obtížná, na což poukazoval v odůvodnění stížnosti státní zástupce. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, tomuto tvrzení státního zástupce zásadní význam nepřiznal, ani na něm své rozhodnutí nezaložil.
24. Za uvedených okolností by bylo zrušení jinak ústavně konformního rozhodnutí krajského soudu pouhým formálním aktem, který by nemohl v konečném důsledku vést k rozhodnutí pro stěžovatele příznivějšímu. Proto Ústavní soud ke kasačnímu výroku nepřistoupil.
25. Namítá-li stěžovatel, že stížnostní soudy, které o vazbě rozhodnou v neprospěch obviněných, by měly vždy konat vazební zasedání, Ústavní soud s jeho názorem nesouhlasí. Odkazuje přitom na svůj závěr vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 2942/13, podle něhož by pak bylo nutné konat veřejné zasedání vždy, když prvoinstanční soud rozhodne o propuštění obviněného na svobodu, neboť ve všech těchto případech zákon předpokládá, že po splnění příslušných podmínek může dojít i k opačnému rozhodnutí. Stanovisko stěžovatele nelze potvrdit ani restriktivním výkladem podmínek uvedených v §73d odst. 3 tr. řádu, po jejichž splnění není třeba konat vazební zasedání. V posuzovaném případě byl stěžovatel k dalšímu trvání vazby vyslechnut okresním soudem při hlavním líčení konaném dne 24. 10. 2018 a krajský soud rozhodl o stížnosti dne 13. 11. 2018, tedy ve lhůtě podle §73d odst. 3 písm. b) tr. řádu.
26. Nesouhlasí-li stěžovatel se samotnými důvody vazby, postačí odkázat na rozhodnutí okresního soudu, z něhož se podává, že je na základě výpovědi poškozené, potvrzované výpověďmi dalších svědků i vyjmenovaných listinných důkazů, stíhán důvodně, trestné činnosti se měl dopustit více útoky v relativně krátké době po předchozím odsouzení, navíc ve zkušební době a pod vlivem alkoholu. Existenci vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu tedy logicky a přiléhavě odůvodnil již okresní soud, který po přezkoumání spisového materiálu učinil též závěr, že stěžovatel byl před soud postaven důvodně, jakkoliv v tomto stádiu řízení nelze jeho vinu předjímat. Krajský soud pak jeho argumentaci dále rozvedl poukazem na konkrétní trestnou činnost, pro niž byl v minulosti postihován i nepodmíněnými tresty. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že neexistují objektivní důvody pro jeho ponechání ve vazbě.
27. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost v části proti napadenému usnesení krajského soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části brojící proti postupu policejního orgánu a okresního státního zastupitelství ji podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu