ECLI:CZ:US:2019:3.US.3228.19.1
sp. zn. III. ÚS 3228/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Marie Pudilové, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. července 2019 č. j. 10 As 82/2018-48 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2018 č. j. 48 A 61/2016-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozsudku. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního názoru obecných soudů, na jehož základě nelze chybu ve vedení katastrálního operátu napravit.
Ze spisového materiálu se podává, že podáním ze dne 29. 12. 2014 požádala stěžovatelka o opravu chyby v katastrálním operátu, která vznikla při vedení a obnově katastru v roce 2000, s tím, že se domáhala opravy údajů katastru nemovitostí - konkrétně geometrického a polohového určení hranice mezi parcelami vlastněnými stěžovatelkou a parcelami sousedními v k. ú. M. Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, rozhodnutím ze dne 26. 1. 2016 č. j. OR-15/2015-201-74 návrhu stěžovatelky nevyhověl, neboť se nejednalo o chybu v katastrálním operátu podle §36 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"). Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. ZKI PR-O-26/235/2016-4, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí katastrálního úřadu. Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost. Stěžovatelka nesouhlasí s odkazem na občanskoprávní řízení, neboť chyba byla způsobena výhradně úřední činností předchůdců katastrálního úřadu, nikoli právními předchůdci vlastníka předmětné nemovitostí. Stěžovatelka se domnívá, že její věc nebyla řádně prošetřena a tímto postupem došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy České republiky neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze a jen pokračující polemiku s právními závěry správních soudů a správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Staví tak Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak výše uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, ani vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře zdejšího soudu. Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly (někdy i opakovaně). Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního či katastrálního zákona. Nejvyšší správní soud se pak velmi důkladně zabýval stěžejní námitkou stěžovatelky, tj. důvodností jí podaného návrhu na opravu chyb v katastrálním operátu a nezákonnosti postupu správních orgánů, pokud odmítly postupovat v souladu s §36 katastrálního zákona. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu (str. 3 - 5).
Ústavní soud respektuje právní závěry soudů i postup katastrálního úřadu. Jak vyplývá z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, účel řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí spočívá v uvedení evidovaných údajů do souladu se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici, tzn. odstranění nesprávností, resp. "zřejmého omylu" dle §36 odst. 1 katastrálního zákona při vedení a obnově katastru. V řízení o opravě chyby nelze opravovat změny, ke kterým došlo v důsledku právní úpravy, resp. na základě vzniku evidence nemovitostí a technickohospodářského mapování. Uvedené právní závěry Nejvyššího správního soudu proto nelze považovat ani za "překvapivé", neboť byly opakovaně aprobovány i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1757/13; usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3601/16).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Je-li stěžovatelka i nadále přesvědčena o spornosti určení hranice mezi dotčenými pozemky, může se rozhodnutí o této otázce domáhat pouze prostřednictvím podání u civilních soudů, nikoli žádostí o opravu chyby v katastru nemovitostí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu