ECLI:CZ:US:2019:3.US.3265.18.1
sp. zn. III. ÚS 3265/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. B. a 2) J. B., zastoupených Mgr. Martinem Panuškou, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 25 Cdo 4948/2017-152 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2017 č. j. 21 Co 44/2017-102, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) A. B., 2) V. S. a 3) obchodní společnosti Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 7, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 30 C 52/2015 vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 8. 2016 č. j. 30 C 52/2015-57 uložil vedlejší účastnici 3) zaplatit vedlejší účastnici 1) částku 240 000 Kč, vedlejší účastnici 2) částku 175 000 Kč, stěžovateli 1) částku 240 000 Kč a stěžovateli 2) částku 175 000 Kč (výrok I.), žalobní návrh na zaplacení úroku z prodlení soud zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice 1) a stěžovatel 1) jsou rodiče, vedlejší účastnice 2) a stěžovatel 2) sourozenci policisty, který zemřel při výkonu služby následkem dopravní nehody způsobené K. Č., jenž byl pravomocným rozsudkem shledán vinným trestným činem zabití z nedbalosti, a poškození byli odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že policejní vozidlo, které řídil poškozený, nemělo bez použití modrého majáku právo přednostní jízdy, mělo dodržovat nejvyšší povolenou rychlost a nemělo k jízdě použít tramvajový pás. Dne 16. 7. 2011 při jízdě po Hlávkově mostě v Praze se K. Č. v místě bílé plné čáry otáčel se svým vozidlem do protisměru přes střední tramvajový pás, kde se střetl s přijíždějícím policejním vozidlem, které řídil příslušník ochranné služby Policie České republiky (dále jen "policie"), poškozený policista. Tímto střetem byl policejní vůz vymrštěn, prorazil svodidla a spadl do Vltavy, a v důsledku toho řidič utonul. Obvodní soud dovodil, že poškozený byl podle §18 odst. 9 a §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2000 Sb."), oprávněn při plnění služebních úkolů i bez použití výstražných světel modré barvy překročit nejvyšší povolenou rychlost, a na svém poškození zdraví s následkem smrti nenese žádné spoluzavinění. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti je v takovém případě dle obvodního soudu nezbytné k plnění úkolů policie dle §18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., kdy není ani nezbytné, aby policejní vozidlo mělo zapnuta zvláštní výstražná světla modré barvy, protože §18 odst. 9 je k §41 odst. 1 téhož zákona v poměru speciality. Žalobcům jako pozůstalým proto náleží jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), od pojistitele - vedlejší účastnice 3).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-102 ve znění opravných usnesení ze dne 15. 3. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-106, ze dne 9. 5. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-123 a ze dne 19. 7. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-146 změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení částek 120 000 Kč vedlejší účastnici 1) a stěžovateli 1), a částek po 87 500 Kč vedlejší účastnici 2) a stěžovateli 2), jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o úrocích z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a o soudním poplatku (výrok IV. a V.). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, neshledal však správným jeho závěr, že poškozený byl oprávněn překročit nejvyšší dovolenou rychlost při plnění služebních úkolů i bez použití výstražného světla modré barvy. Soud vyložil rozdíl mezi zvláštním výstražným světelným zařízením modré barvy (tzv. majáček) a doplňkovým zvláštním výstražným zařízením (tzv. stroboskop) podle §41 zákona č. 361/2000 Sb. a uzavřel, že právo přednosti v jízdě mají podle tohoto ustanovení výhradně vozidla policie se zvláštním výstražným světelným zařízením modré barvy, nikoliv vozidla vybavená pouze stroboskopem. Podle §18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb. řidič vozidla policie bez zapnutého zvláštního výstražného světelného zařízení nemá právo přednosti v jízdě, a dodržovat nejvyšší povolenou rychlost, příp. další dopravní předpisy není povinen pouze, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů policie. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že poškozený neměl zapnutý tzv. majáček při jízdě a neplnil ani nezbytně nutné úkoly policie, stanovené zvláštním právním předpisem (např. při bezprostředním ohrožení lidského života, obecného ohrožení nebo při hrozbě závažné újmy), byl povinen dbát zvýšené opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu. Podíl, kterým přispěl sám poškozený ke škodlivému následku, městský soud stanovil ve výši 50 %, protože bez zapnutého modrého majáčku jel nepřiměřenou rychlostí (dle znalců 86 km/h) za minimálního provozu v podvečer, nikoliv při nezbytně nutném zásahu, navíc po středním tramvajovém pásu.
4. Rozsudek městského soudu napadli oba stěžovatelé i vedlejší účastnice 1) a 2) dovoláním, které Nejvyšší soud ve věci samé zamítl a ve zbytku odmítl (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Nejvyšší soud označil za zcela správný právní závěr městského soudu, že poškozený byl při řízení služebního vozu povinen dodržovat nejvyšší povolenou rychlost, neboť jím řízené vozidlo nesplňovalo označení pro přiznání statusu vozidla s právem přednosti v jízdě (§41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.), a nenastala situace, že by pro splnění mu zadaného služebního úkolu bylo nezbytně nutné překročení povolené rychlosti (§18 odst. 9 téhož zákona). Z tohoto pohledu je dle Nejvyššího soudu jednoznačné, že nelze za jedinou příčinu nehody izolovaně považovat pouze jednání K. Č., který sice svým počínáním celou situaci vyvolal, avšak bez nedovoleného způsobu jízdy poškozeného by ke střetu a zejména k jeho smrtelnému zranění nedošlo. Dovolání do výroku o nepřiznání úroků z prodlení Nejvyšší soud odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle §238 odst. 1 písm. c) a §238 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, protože jde o rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se závěrem městského soudu, že poškozený v době nehody neplnil služební úkol, a argumentují, že tato skutečnost byla prokázána již v průběhu trestního řízení, kdy obvodní soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že poškozený bezpochyby v době nehody plnil služební úkol. Shodně na věc pohlížel obvodní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 8. 2016 č. j. 30 C 52/2015-57, a proto další důkazní návrhy, které by osvětlily závažnost plněného pracovního úkolu, pro nadbytečnost zamítl. Městský soud, aniž by poučil stěžovatele o tom, že hodlá vyhodnotit dosavadní provedené dokazování skutkově odlišně, a aniž by sám provedl důkazy, na základě kterých hodlal dospět k odlišnému skutkovému závěru, a dal stěžovatelům možnost na uvedenou situaci náležitě procesně reagovat, rozhodl tak, že poškozený služební úkol neplnil a §18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb. se na něj tedy nevztahuje. Stěžovatelé také nesouhlasí se závěrem městského soudu, že chtěl-li poškozený požívat tzv. práva přednostní jízdy, měl mít zapnutý v souladu s §41 zákona č. 361/2000 Sb. výstražný maják. Městský soud tak dle názoru stěžovatelů nesprávně vyloučil plnění služebního úkolu dle §18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb. a posoudil danou situaci jako podléhající §41 téhož zákona. Stěžovatelé se taktéž neztotožňují s názorem městského soudu, že zákonné spojení "nezbytně nutné" služební úkoly, které opravňuje příslušníka policie překročit nejvyšší povolenou rychlost bez užití výstražného světla, je třeba vykládat jako úkoly zcela výjimečného charakteru, např. při ohrožení života apod. Takový závěr považují stěžovatelé za spekulativní, neboť k jeho konstatování není v dosavadním provedeném dokazování žádný podklad, naopak již v trestním řízení bylo prokázáno, že poškozený při dopravní nehodě jel pro zahraničního diplomata, který zůstal v nepojízdném vozidle v centru Prahy. Nakolik byla tato situace závažná a představovala bezpečnostní riziko, se lze pouze domnívat, rozhodně však nelze bez dalšího dokazování tvrdit, jak učinil dovolací soud, že by si předmětná situace překročení povoleně rychlosti skutečně nevyžádala.
6. Stěžovatelé dále poukazují na to, že závěry Nejvyššího soudu o přibližně stejné míře zavinění na straně poškozeného a pachatele trestného činu, a o tom, že bez nedovoleného způsobu jízdy poškozeného by ke střetu a zejména k jeho smrtelnému zranění nedošlo, jsou v rozporu se skutkovým stavem zjištěným v řízení před obvodním soudem, který provedl dokazování listinami a důkazy provedenými v průběhu trestního řízení, mj. pravomocným usnesením městského soudu č. j. 6 To 394/2012, kde soud na str. 5 konstatoval, že "v doplňujícím výslechu znalce v rámci veřejného zasedání pak odvolací soud zjistil, že v případě, pokud by poškozený dodržel rychlost 50 km/h a došlo by k dopravní nehodě, měla by v podstatě shodný následek, tj. spadnutí vozidla Audi po přeražení zábradlí do řeky Vltavy". Z uvedeného stěžovatelé dovozují, že zavinění bylo výhradně na straně pachatele trestného činu. I v případě, že by poškozený překročil nejvyšší povolenou rychlost neoprávněně, nemohlo by se jeho zavinění dle názoru stěžovatelů ani přiblížit míře zavinění pachatele trestného činu. Porušení svých práv spatřují stěžovatelé také v tom, že Nejvyšší soud nenapravil pochybení městského soudu, který splatnost úroků z prodlení posunul až ke dni 30. 11. 2012, přestože stěžovatelé prokázali, že již dne 5. 6. 2012 při hlavním líčení zástupce vedlejší účastnice 3) prohlásil, že žalovaná pojišťovna má alokovány prostředky na náhradu škody a čeká pouze na závěr trestního soudu, neboť jí škůdce nedal pokyn k úhradě škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřípustné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelé namítali v řízení již před městským soudem a Nejvyšším soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelé vytýkají obecným soudům, že nesprávně vyložily a použily §18 odst. 9 a §41 zákona č. 361/2000 Sb., tedy běžný zákon. Ústavní soud však neshledal důvodu, pro který by shora popsaným způsobem řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu i městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se se všemi námitkami stěžovatelů vypořádala způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu zákona šetřily jeho podstatu a smysl.
11. Ústavní soud především odkazuje na závěr Nejvyššího soudu, který v odůvodnění svého napadeného rozsudku konstatoval, že výklad obsahu obou uvedených ustanovení a jejich použití na daný skutkový stav, jak ji provedl městský soud, odpovídá znění i smyslu zákona, a je v souladu s judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 6 Tdo 92/2014), která důsledně rozlišuje mezi vozidly policie s právem přednosti v jízdě při užití zvláštního výstražného světla modré barvy dle §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a ostatními policejními vozidly (byť s doplňkovým zvláštním výstražným zařízením), jež však nemají právo přednosti v jízdě ani oprávnění překročit nejvyšší povolenou rychlost vozidla. Nejvyšší soud připustil, že pro řidiče určitých útvarů policie je sice v §18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb. stanovena výjimka z povinnosti dodržovat předepsanou rychlost, avšak pouze v případě, že ke splnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem je nezbytně nutné překročení povolené rychlosti, ovšem i v těchto případech platí, že řidič je povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost silničního provozu. Tomuto závěru, s nímž se ztotožňuje, nemá Ústavní soud čeho vytknout.
12. Namítají-li stěžovatelé, že závěr městského soudu o neplnění služebního úkolu poškozeným v okamžiku nehody byl překvapivý, protože v předcházejícím řízení byla skutečnost, že poškozený v době nehody plnil služební úkol, postavena najisto, Ústavní soud uvádí, že městský soud ani Nejvyšší soud nezpochybnily, že by poškozený v době nehody plnil služební úkol, nýbrž konstatovaly, že poškozený nebyl oprávněn překročit nejvyšší dovolenou rychlost, neboť to nebylo nezbytně nutné k plnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem. Takový závěr přitom není pouhou spekulací, jak tvrdí stěžovatelé, nýbrž je řádně odůvodněn objektivními skutečnostmi, které vyplývají z obsahu spisu, tedy že poškozený byl pověřen vyzvednout zahraničního diplomata, který uvízl v nepojízdném autě v centru Prahy. Lze souhlasit i se závěrem městského soudu, že považoval-li by sám poškozený nebo jeho nadřízení takový úkol za natolik významný, použil by během jízdy pro chráněnou osobu zvláštní výstražné světlo modré barvy (případně doplněné zvukovým signálem) s právem přednosti v jízdě. Ustanovení §41 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb. blíže nerozvádí, za jakých podmínek je nezbytně nutné přistoupit k překročení nejvyšší povolené rychlosti, vyložil-li však městský soud slovní spojení "nezbytně nutné" jako plnění úkolů zcela výjimečného charakteru, např. při bezprostředním ohrožení lidského života, obecném ohrožení nebo hrozbě závažné újmy, které ospravedlňují nezapnutí zvláštního výstražného světelného zařízení, nevybočuje ničím takový jeho výklad ani jeho použití na posuzovanou věc z mezí ústavnosti. Shora uvedené platí i pro námitky týkající se napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, který uvedl, že stěžovatelé ignorují podmínku nezbytné nutnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti (§18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb.) pro splnění zadaného služebního úkolu, a pojem "služební úkol" zaměňují za "plnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem".
13. Výše uvedené úvahy soudů se promítly do jejich závěru o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným, se kterým se stěžovatelé taktéž neztotožňují. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že §441 občanského zákoníku, který stanoví, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, kterou však v dané věci Nejvyšší soud neshledal. Stejně tak Ústavní soud nemůže než konstatovat, že v případě norem s tzv. relativně neurčitou hypotézou se otevírá poměrně široký prostor pro obecné soudy, aby věc posoudily na základě vlastní úvahy s ohledem na jedinečné okolnosti jimi posuzovaného případu. Jakkoli jejich uvážení nesmí obsahovat prvky libovůle, přezkum daného uvážení Ústavním soudem s ohledem na výše popsané postavení tohoto soudu je v principu možný pouze z procesního hlediska (resp. z hlediska principů řádného procesu), tedy zda obecné soudy svůj postup řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily. Skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasí s věcným posouzením, tak není z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti právně významná, stejně tak jako eventualita, že by se toto posouzení jevilo Ústavnímu soudu jako nesprávné.
14. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že se poškozený na vzniku škody nepodílel, a odvolávají se na doplňující výslech znalce v trestním řízení, z něhož mělo vyplynout, že i v případě, kdy by poškozený dodržel rychlost 50 km/h, došlo by k dopravní nehodě v podstatě se shodným následkem. Z obsahu rozsudku obvodního soudu ze dne 18. 8. 2016 č. j. 30 C 52/2015-57 se podává, že usnesením ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 6 To 394/2012 městský soud podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 6. 2012 č. j. 2 T 84/2012-41 ve výroku o náhradě škody a odkázal poškozené včetně stěžovatelů a vedlejších účastnic 1) a 2) se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tak, že poškozený neužil při přednostní jízdě výstražného světla, když modrý maják měl poškozený v zavazadlovém prostoru a měl v provozu při jízdě pouze stroboskop. Bez opatření služebního vozidla majákem modré barvy proto vozidlo nepožívalo práva přednostní jízdy, poškozený tak byl povinen dodržovat nejvyšší povolenou rychlost 50 km/hod. a rovněž nesměl k jízdě užít tramvajový pás. Ani tak ovšem poškozený nemohl střetu zabránit, když K. Č. na nedovoleném místě mu svým vozidlem vytvořil překážku, v důsledku které spadlo vozidlo Audi po přeražení zábradlí do řeky. Městský soud však současně konstatoval, že kdyby poškozený jel nejvyšší povolenou rychlostí, byla zde reálná možnost ubrždění vozidla před střetem, tudíž je dána spoluvina poškozeného, který během služební jízdy nepožíval práva přednostní jízdy podle §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. V posuzované věci v řízení o náhradě škody obvodní soud zaujal již k samotné otázce oprávněnosti poškozeného překročit nejvyšší povolenou rychlost oproti soudu trestnímu odlišný právní závěr, a uvedl, že ustálená judikatura z hlediska použití §135 odst. 1 o. s. ř. dovodila, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku ani zrušujícího usnesení. Jak však již bylo výše uvedeno, městský soud i Nejvyšší soud vyslovily názor opačný, tedy že poškozený nebyl oprávněn bez zapnutého výstražného zařízení překročit nejvyšší povolenou rychlost, a městský soud učinil posléze Nejvyšším soudem aprobovaný závěr o tom, že poškozený se podílel na vzniku škody z 50 %.
15. Stěžovatelé v ústavní stížnosti také projevili nesouhlas s tím, že jim městský soud přiznal úroky z prodlení z žalované částky ode dne 30. 11. 2012, ačkoli vedlejší účastnice 3) měla dle svého tvrzení již dříve alokovány prostředky na náhradu škody a čekala pouze na závěr trestního soudu. Jak městský soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku, nelze vedlejší účastnici 3) vytknout, že vázala konec šetření škodné události na výsledek trestního řízení, které bylo zakončeno vydáním usnesení městského soudu ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 6 To 394/2012. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na §9 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je plnění pojistitele splatné do 15 dnů, jakmile pojistitel skončil šetření nutné k zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit nebo jakmile pojistitel obdržel pravomocné rozhodnutí soudu o své povinnosti poskytnout pojistné plnění.
16. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelů neshledal. Městský soud i Nejvyšší soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Do jejich závěrů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces nezjistil.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu