ECLI:CZ:US:2019:3.US.3272.18.1
sp. zn. III. ÚS 3272/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, sídlem Veveří 456/9, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2018 č. j. 16 Co 92/2018-259, spojené s návrhem na přednostní projednání, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a L. K. a nezletilé T. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel podáním ze dne 18. 12. 2018 požádal Ústavní soud o přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti rozhodnutí.
2. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2017 č. j. 0 Nc 2142/2016-213 výrokem I. svěřil nezletilou T. K., (vedlejší účastnice), do střídavé péče rodičů (stěžovatele a vedlejší účastnice řízení) s tím, že každý lichý týden bude v péči matky a každý sudý týden v péči otce. Stanovil vyživovací povinnost tak, že otci uložil, počínaje dnem 1. 11. 2017, hradit nezletilé výživné ve výši 1 400 Kč a matce 700 Kč, vždy do každého 15. dne v měsíci předem. Řízení o úpravu styku otce s nezletilou zastavil výrokem II. Každému z rodičů výrokem III. a IV. uložil zaplatit na nákladech řízení České republice na účet okresního soudu částku 5 683 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). V odůvodnění uvedl, že střídavá péče je v nejlepším zájmu nezletilé, jelikož oba rodiče jsou výchovně způsobilí, mají k dítěti silnou citovou vazbu a snahu podílet se na jeho výchově. Rovněž nezletilá má silnou citovou vazbu jak k matce, tak k otci a nepreferuje žádného z nich. Jako rizikové okresní soud označil dva faktory, a to špatnou komunikaci mezi rodiči. Ačkoli rodiče mezi sebou špatně komunikovali i přes nařízenou rodinnou terapii, nepředstavovala jejich vzájemná špatná komunikace dle okresního soudu výrazné problémy pro střídavou péči.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 7. 2018 č. j. 16 Co 92/2018-259 rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil a nezletilou svěřil do péče matky s účinností od právní moci rozsudku. Otci stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 2 000 Kč měsíčně splatnou vždy do 5. dne každého měsíce předem k rukám matky. Ve výrocích II., III., IV. a V. rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud doplnil dokazování mimo jiné zprávou kolizního opatrovníka ze dne 18. 7. 2018, jejímž závěrem je, že nezletilá má kladný vztah k oběma rodičům, ale rodiče mají mezi sebou časté vzájemné konflikty, nedokážou mezi sebou komunikovat a odbornou pomoc odmítají. Dále si krajský soud vyžádal výdělkové zprávy zaměstnavatelů rodičů a spis téhož okresního soudu sp. zn. 3 C 113/2017 o výživném nerozvedené manželky (odvolací řízení vedené pod sp. zn. 16 Co 90/2018). Krajský soud konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení došlo k podstatné změně na straně otce, přestěhoval se z posledního společného bydliště v obci H., do obce D., a otci přibyla další vyživovací povinnost k nezletilé A. K. Krajský soud dospěl k závěru, že v průběhu odvolacího řízení došlo k zásadní změně poměrů a že již není dán zákonný rámec, aby ve střídavé péči o nezletilou bylo nadále pokračováno. Byť mají oba rodiče stejné výchovné předpoklady, k nezletilé jsou vázáni silným citovým poutem, oba mají vytvořeny řádné bytové podmínky, je třeba zohlednit, že vztahy mezi nimi jsou oboustranně konfliktní, nejsou schopni mezi sebou komunikovat a předávat si relevantní informace o nezletilé a sladit určitý jednotný výchovný přístup. I s přihlédnutím k nízkému věku nezletilé a doporučení znalce v souvislosti se zahájením povinné školní docházky, krajský soud svěřil nezletilou pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství do výlučné péče matky, která je schopna zajistit pro nezletilou stabilní výchovné prostředí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v rozsáhlém odůvodnění své stížnosti vyjadřuje především nesouhlas s tím, že krajský soud svěřil nezletilou do péče matky, když má za to, že všechny zákonné podmínky pro svěření nezletilé T. do střídavé péče rodičů byly splněny. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu dle jeho názoru spočívá v tom, že se ve svém rozhodnutí nikterak "nevypořádal s kritérii pro střídavou péči, nezabýval se přáním nezletilé ... a dopadem tohoto výchovného modelu na ni, konkrétně se vůbec nezabýval zákonným požadavkem, že ve střídavé péči budou lépe zajištěny potřeby nezletilé ..., což navazuje na zásadu sledování zájmů dítěte." Tvrdil, že nezletilá byla svěřena do výlučné péče matky, aniž by odvolací soud řádně zdůvodnil, zda je tento výchovný model v zájmu nezletilé a zda v jeho rámci budou lépe zajištěny její potřeby či nikoli.
5. Stěžovatel uvedl, že nabyl dojmu, že krajský soud při posouzení věci nedostatečně zohlednil skutkový stav zjištěný v průběhu řízení a jeho rozhodnutí neodpovídá skutečně nejlepšímu zájmu nezletilé T. Dle jeho názoru krajský soud dostatečně nezdůvodnil, proč byla změna režimu ze střídavé péče na výlučnou péči matky pro dítě vhodnější. Není zřejmé, v čem spatřoval nezbytnost změny úpravy rodičovské péče, když krajský soud nezletilou nevyslechl, osobně se s ní nesetkal a nelze přisvědčit závěru o její nedostatečné rozumové a emocionální vyspělosti. Argumentace znaleckým posudkem PhDr. Jiřího Mezníka není přiléhavá, neboť znalec doporučil střídavou péči v intervalu dvoutýdenního střídání od zahájení školní docházky, nikoli výlučnou péči matky. Zrušení střídavé péče krajským soudem není ve skutečnosti zohledněním zájmu nezletilé, ale je trestem otci, který využil svého rodičovského práva a stejně jako matka zapsal dceru na základní školu v místě svého bydliště, když školský zákon nevylučuje, aby dítě chodilo do dvou škol.
6. Rozhodnutí krajského soudu neodpovídá skutečně nejlepšímu zájmu nezletilé, zcela změnilo její rodinné vazby, neboť matka nekomunikuje se stěžovatelem ani prarodiči. Napadené rozhodnutí směřuje proti doporučení soudního znalce i návrhu opatrovníka. Stěžovatel poukázal na konkrétní dvoukolejnou judikaturu Ústavního soudu a protiústavnost rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel se dovolává zásahu Ústavního soudu pro porušení jeho práva na spravedlivý proces a neoprávněný zásah do rodinného života a pro porušení práva pečovat o nezletilou dceru. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu, které považuje za apriorní neochotu a negativní přístup ke střídavé péči a předpojatost krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po seznámení se s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 0 Nc 2142/2016 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Podstata ústavní stížnosti spočívala v nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím krajského soudu, přičemž poukazoval na to, že střídavá péče fungovala dva roky.
11. Povinnost orgánu, rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte je zakotvena v Úmluvě o právech dítěte přijaté dne 20. 11. 1989 v New Yorku a vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb. (dále jen "Úmluva o právech dítěte"), konkrétně pak v jejím čl. 3 odst. 1, jenž stanoví, že "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Orgánům státu je pak určen i čl. 18 odst. 1, který předpokládá, že "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte."
12. S ohledem na výše citovaná ustanovení Úmluvy o právech dítěte byla povinnost soudů mít při rozhodování o výchově nezletilého dítěte na zřeteli především jeho zájem. Ustanovení §907 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") stanoví, že soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče nebo do společné péče; jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. Soud při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodiči sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů.
13. Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399); nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363; nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503); nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421); nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167); nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213); nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739); nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683); nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629); nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují".
15. K vymezení zájmu nezletilé, s ohledem na konkrétní okolnosti nyní posuzovaného případu, přistoupil i krajský soud, ale dospěl však, na rozdíl od okresního soudu, k závěru, že střídavá péče není v nejlepším zájmu nezletilé, přestože projevila přání, aby bylo ve střídavé péči pokračováno. Krajský soud uvedl, že nezletilá ve věku svých šesti let není natolik rozumově a emocionálně vyspělá, aby její přání bylo zásadním vodítkem při hledání jejího nejlepšího zájmu. Rodiče i po rozhodnutí okresního soudu praktikovali střídavou péči se střídáním v intervalu tří dnů, kdy matka i nezletilá dcera se podřizovaly opakujícím se pracovním směnám otce (pracuje jako hasič tj. 24 hodinová pracovní směna, poté dva dny volna s předáváním nezletilé cestou mateřské školy). O realizaci fungování střídavé péče v týdenních intervalech tak, jak bylo rozhodnuto okresním soudem, se rodiče ani nepokusili. Rodiče potvrdili, že nejsou spolu schopni komunikovat ani na elementární úrovni a nepředávají si informace ani o zdravotním stavu nezletilé. Nejsou schopni se dohodnout ani ve stěžejním problému - a to nástupu nezletilé do první třídy základní školy. Každý z rodičů nezletilou přihlásil na základní školu v místě svého bydliště. V tomto ohledu bylo nezbytné zajistit nezletilé stabilní prostředí pro přechod z předškolního zařízení do první třídy základní školy, přičemž střídání dvou školních zařízení a dvou kolektivů by nebylo v zájmu nezletilé T. Tento závěr krajského soudu potvrdilo i vyjádření znalce PhDr. Jiřího Mezníka u jednání 31. 10. 2017, z něhož jednoznačně vyplynulo, že v případě svěření do střídavé péče by pro nezletilou bylo zatěžující plnit školní povinnosti. Střídavou péči by bylo možné realizovat jen ve čtrnáctidenním intervalu a za podmínek, že bude navštěvovat jednu školu, jednu družinu a jedny kroužky (č. l. 190). Krajský soud zdůraznil, že s přihlédnutím k nízkému věku nezletilé a doporučení znalce v souvislosti se zahájením povinné školní docházky svěřil nezletilou do péče matky, která je schopna zajistit stabilní výchovné prostředí.
16. Vzhledem k právě uvedenému by Ústavní soud nemohl považovat rozhodnutí mající na zřeteli zájem dítěte, jímž by dítě bylo ve střídavé péči rodičů za situace, kdy docházelo k třídennímu intervalu střídání, slučitelné se školní docházkou dítěte do dvou různých základních škol, různých kolektivů či jeho dalšími vzdělávacími aktivitami. Ústavní soud pak shora naznačený způsob, jakým krajský soud vymezil zájem nezletilé, považuje za ústavně konformní i v nyní posuzované věci. Nad rámec právě uvedeného pak Ústavní soud dodává, že rozhodnutím krajského soudu byl nejen dostatečně akcentován zájem nezletilé, který musí být vždy prioritním hlediskem, ale zohledněno bylo i právo obou rodičů pečovat o své dítě, jež je garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny a které musí být při rozhodování o úpravě styku dítěte s jeho rodiči rovněž vzato v úvahu.
17. Z pohledu nezletilé se tak v důsledku rozhodnutí krajského soudu její výchovný režim změnil v tom ohledu, že byla svěřena do péče matky. Ústavní soud nemůže akceptovat názor, že krajský soud nerozhodl v souladu se zájmem nezletilé tím, jak stanovil, že nezletilá nastoupí do první třídy základní školy v místě bydliště matky [např. zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "školský zákon"), plnění základní školní docházky ve dvou základních školách dle §49 odst. 4 školského zákona apod.]. Tuto otázku však Ústavní soud nemůže sám blíže posuzovat, neboť to není v jeho kompetenci, ale toliko v kompetenci obecných soudů, které se touto otázkou zabývaly, neboť se rodiče sami nedohodli.
18. Pouze do jisté míry lze za důvodnou považovat námitku stěžovatele, že krajský soud rozhodl o svěření do péče matky, aniž by nezletilou vyslechl a nerespektoval tak její vyslovené přání. Ústavní soud připomíná, že v řízení, jež se bezprostředně dotýká nezletilého dítěte, nelze na toto dítě pohlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, ale je třeba je vnímat jako důležitý subjekt práva a takto k němu přistupovat [viz např. nález ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/2008, (N 80/53 SbNU 11) nebo nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17]. Krajský soud byl seznámen se stanoviskem nezletilé, jež zjistil prostřednictvím opatrovníka - orgánu sociálně-právní ochrany dětí - jenž s ní provedl pohovor dne 16. 7. 2018 v místě bydliště obou rodičů. Obsah tohoto pohovoru (č. l. 252) krajský soud rekapituloval v rozsudku. Stanovisko nezletilé soud znal a bral je v potaz, avšak své rozhodnutí měl soud nezletilé přímo či jiným přiměřeným způsobem dostatečně vysvětlit, ale to z obsahu rozhodnutí nevyplynulo. V době vydání rozsudku krajského soudu bylo nezletilé šest let. Ústavní soud přitom dovodil, že u dětí mladších deseti let zpravidla postačí zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka a není již nezbytné vyslýchat nezletilého soudem [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 25].
19. Nad rámec výše uvedeného si Ústavní soud dovoluje zároveň poukázat na specifičnost společenských vztahů, jež byly rozhodnutím krajského soudu upraveny. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by ze strany státních orgánů mělo být zasahováno co nejméně, což vyplývá jak z povahy těchto rodinných vztahů, tak z povahy samotné státní moci. O to více je třeba apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o dalších podmínkách výchovy své nezletilé dcery přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu tak, aby jejich komplikovaným vztahem nebyla poškozována nezletilá, která má k oběma velmi silný citový vztah a může tak vnímat rozpory mezi nimi velmi intenzivně. Krajský soud při rozhodování vzal v úvahu, že nezletilá předškolního věku je vtažena do tvrdého konfliktu rodičů a nechce svým vyjádřením ublížit žádnému z nich, nedokáže reálně pochopit, co obnáší přestup z mateřské školy do první třídy základní školy a reálně domyslet, co obnáší střídání dvou školských zařízení a dvou školních kolektivů. Krajský soud důkladně posoudil všechny provedené důkazy, včetně návrhu opatrovníka a doporučení znalce na respektování požadavku zachování co nejvyšší míry identity nezletilé T., stability výchovného prostředí, vývoje a prohlubování jejích rodinných vazeb a rozhodnutí řádně odůvodnil.
20. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.).
21. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, odmítl jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. K stěžovatelově žádosti o přednostní projednání Ústavní soud uvádí, že dle §39 zákona o Ústavním soudu nevydal samostatné usnesení, ale postupoval tak, aby věc byla projednána s co největším urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu