ECLI:CZ:US:2019:3.US.3320.19.1
sp. zn. III. ÚS 3320/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Foffa, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, Ph. D., advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019 č. j. 20 Cdo 1568/2019-100 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2019 č. j. 21 Co 35/2019-84, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČESKÝ INKASNÍ KAPITÁL, a. s., sídlem Václavské náměstí 66/808, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále "krajský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2019 č. j. 21 Co 35/2019-84 potvrdil usnesení Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 12. 2018 č. j. 0 Nc 6277/2006-72, jímž bylo řízení o návrhu stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce původně nařízené pro částku 89 809,38 Kč zastaveno a rovněž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Důvodem pro zastavení řízení o stěžovatelově návrhu byla skutečnost, že exekuční řízení již bylo ukončeno, a to vymožením vymáhaného plnění ve prospěch vedlejší účastnice řízení (oprávněné). Exekuce byla provedena přikázáním jiné pohledávky než z účtu, přičemž šlo o pohledávku, kterou měl stěžovatel vůči svému bývalému zaměstnavateli a která mu byla přiznána soudem v pracovněprávním sporu a zahrnovala nároky stěžovatele na mzdu, náhradu mzdy a stravné. Krajský soud zdůraznil, že ochrana povinného připuštěním možnosti projednat věcně návrh na zastavení exekuce i po jejím ukončení je opodstatněná pouze tehdy, byla-li vymožena povinnost, která nebyla přiznána vykonatelným rozhodnutím. Je třeba přitom rozlišit situace, kdy je po ukončení výkonu rozhodnutí (exekuce) vymožením dluhu podán návrh na zastavení exekuce proto, že exekuční titul nebyl vykonatelný, od situace, kdy exekuční titul vykonatelný byl, ale povinnost v něm uložená byla vymožena chybným postupem (což tvrdí stěžovatel). V dané věci exekuční titul vykonatelný byl, a proto neobstojí námitka, že stěžovateli byla odňata možnost domáhat se vrácení vymoženého plnění. Neexistuje ani věcný důvod k vrácení takového plnění, když stěžovatel nerespektoval dobrovolně svoji povinnost podle vykonatelného exekučního titulu a vymožené plnění náleží vedlejší účastnici řízení.
3. Následné dovolání stěžovatele, které podal na základě poučení krajského soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2019 č. j. 20 Cdo 1568/2019-100 odmítl podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť částka, která byla předmětem řízení v době rozhodnutí krajského soudu, nepřesahovala 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem uvádí, že se při podání dovolání řídil poučením krajského soudu, z něhož vyplývala možnost podání dovolání (při splnění podmínek jeho přípustnosti podle §237 až 238a o. s. ř.). I s ohledem na uvedené poučení se domnívá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl, je nesprávné. Poukazuje přitom na to, že předmětem jeho návrhu na zastavení exekuce byla částka převyšující 50 000 Kč, jím uplatňovaný důvod pro zastavení exekuce vycházel z pracovněprávního vztahu a navíc ve vztahu k vedlejší účastnici řízení vystupoval v pozici spotřebitele. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jeho návrhu na zastavení exekuce nebylo možno vyhovět, neboť exekuce byla ukončena vymožením dluhu, přestože soudní exekutor při provádění exekuce postupoval v rozporu se zákonem (když postihl jeho pracovněprávní nároky přiznané mu soudním rozhodnutím). Poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3331/2017), z níž se podává možnost rozhodnout o zastavení exekuce i po vymožení dluhu. Stěžovatel připomíná, že proti nezákonnému exekučnímu příkazu se nemohl řádně bránit. Dále nesouhlasí s argumentací, že nezákonný postup soudního exekutora není rozhodný s ohledem na skutečnost, že stěžovatel zaplatil dluh, který existoval. Vyslovuje přesvědčení, že úprava srážek ze mzdy či jiných příjmů a nepostižitelnost určitých druhů pohledávek má zajistit povinnému prostředky na živobytí, což má mít přednost, před samotným uhrazením dluhu. Postup, který zvolil soudní exekutor, představuje podle stěžovatele závažný zásah do práv dlužníků a má ústavněprávní přesah.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele v důsledku skutečnosti, že jeho dovolání nebylo meritorně projednáno, přestože o jeho přípustnosti byl (byť nesprávně) poučen krajským soudem.
8. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 či stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí (např. i bagatelního charakteru) z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. V této souvislosti je možno připomenout, že nesprávné poučení o možnosti podat dovolání jeho přípustnost založit nemůže. Z těchto důvodů Ústavní soud žádné pochybení v postupu Nejvyššího soudu neshledal.
9. Stěžovatelovy námitky, že přípustnost dovolání měla vyplývat z toho, že předmětem jeho návrhu na zastavení exekuce byla částka převyšující 50 000 Kč, že stěžovatelova pohledávka, z níž došlo k uspokojení vedlejší účastnice řízení, vycházela z pracovněprávního vztahu a že dluh, který měl vůči vedlejší účastnici řízení, vznikl ze spotřebitelského vztahu, nebyly pro rozhodování v nyní posuzované věci relevantní. Pro posouzení přípustnosti dovolání z pohledu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není rozhodná výše peněžitého plnění v době zahájení řízení, nýbrž až v okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu. Rovněž skutečnost, že vedlejší účastnicí řízení vymáhaná pohledávka měla původně spotřebitelský charakter nebo že byla uspokojena z pohledávky, kterou měl stěžovatel, z pracovněprávního vztahu, není již pro posuzování přípustnosti dovolání, v exekuční řízení, rozhodná; taková skutečnost, by měla význam v řízení nalézacím.
10. Jelikož bylo dovolání v nyní posuzované věci ex lege nepřípustné, nebylo je možno považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva a lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu počala běžet již dnem následujícím po dni jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nicméně vzal v potaz, že stěžovatel se při podání dovolání řídil nesprávným poučením obsaženým v usnesení krajského soudu, kterážto skutečnost by mu neměla jít k tíži (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014, č. 43730/07, body 61 až77, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana). Odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti pro opožděnost by tak znamenalo porušení jeho práva na přístup k soudu.
11. S ohledem na výše uvedenou specifickou okolnost považoval Ústavní soud ústavní stížnost i v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu za včasnou.
12. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jeho návrhu na zastavení exekuce nebylo možno vyhovět, neboť exekuce byla již předtím ukončena vymožením plnění, přestože soudní exekutor při provádění exekuce postupoval v rozporu se zákonem. Svůj závěr o nemožnosti rozhodnout o návrhu na zastavení exekuce, bylo-li již plnění vymoženo, krajský soud opřel o judikaturu Nejvyššího soudu, která je zcela jednoznačná (viz usnesení ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. 20 Cdo 1886/2006 a ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 20 Cdo 2325/2006). Z této judikatury v obecné rovině vyplývá, že bylo-li plnění z exekučního titulu vymoženo, exekuci není na místě zastavit. Pouze ve výjimečných případech lze exekuci zastavit i poté, co skončila vymožením; tak je tomu tehdy, neměla-li exekuce od samého počátku vůbec proběhnout. Provedení exekuce nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, totiž představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo. Krajský soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele onutnosti uplatnění závěrů vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, přičemž dovodil, že toto rozhodnutí se na nyní posuzovanou věc nevztahuje a tento svůj závěr řádně odůvodnil. Proti závěrům krajského soudu nemá Ústavní soud žádné výhrady.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu